Pes nezradí, věří tchán Lucie Bílé. Co vzkázal muž z garáže čtenářům za krmení pro Luckyho?
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Čtenáři CNN Prima NEWS darovali krmení psovi, o kterého pečuje tchán Lucie Bílé.
Psy se naučil milovat za komunismu během povinné vojny.
Vlčák Lucky je i jeho osobním strážcem ve vyloučené lokalitě.
„Nemůžeš pochopit, jak moc Luckyho miluju,“ říká.
Psy si zamiloval v komunistické armádě. „Na vojně jsem dělal psovoda,“ vzpomíná 61letý Roman Dvorský, od letošního března tchán zpěvačky Lucie Bílé. Už více než čtvrt století vede extrémně nuzný život v různých ostravských garážích, ovšem vždy ve společnosti psa. „Asi 16 roků jsem měl vlčáka Ronnyho, teď už jsem 10 let s Luckym. Bez psa by mi život nedával smysl,“ vypráví a přijímá dary od čtenářů webu CNN Prima NEWS. Pytle s psími granulemi i spoustu konzerv. „Pro sebe bych nic nevzal, mě uživí potraviny z kontejnerů a popelnic, ale Lucky má vystaráno,“ raduje se.
Dům není domovem, dokud v něm není pes. Citát proslulého anglického milovníka psů a vůbec všech zvířat Geralda Durrella platí i v jedné ostravské garáži, v níž žije 61letý Roman Dvorský.
ČTĚTE REPORTÁŽ: Tchán Lucie Bílé žije v garáži a miluje Pražský výběr. Živí mě odpad, říká
Granule od čtenářů
Pro někoho je to možná bezdomovec, ale on je tu doma. I s vlčákem Luckym. Se šťastným Luckym, dnes je dokonce přešťastný. Okamžitě vycítil, že v pytlích a krabicích, které jsou narovnány před garáží, jsou ukryty psí pochoutky. Luckymu je darovali čtenáři webu CNN Prima NEWS, které dojala reportáž o muži z garáže a jeho krásném vztahu s desetiletým německým ovčákem.
Od letošního března je přitom Roman Dvorský i tchánem zpěvačky Lucie Bílé, neboť je otcem Radka Filipiho. Novomanželé však s ostravským nešťastníkem bez řádného domova neudržují žádný kontakt.
Nedávno se sice Dvorský přestěhoval z jedné ostravské čtvrti do druhé, ale životní úroveň si nevylepšil. Jednu garáž pouze vyměnil za jinou. A vlastně se stěhovali dva. „Lucky a já, bez psa by už mě život ani nebavil,“ tvrdí majitel vlčáka. „Jako kluk jsem psa nikdy neměl, a myslím, že jsem po něm ani netoužil. Všechno se změnilo až na povinné dvouleté základní vojenské službě, což bylo na počátku osmdesátých let. Dostal jsem se k psovodům,“ vypráví. A na vojně také pochopil, že pes je opravdu nejlepším přítelem člověka.
Čtěte také
Nemůžeš pochopit, jak moc Luckyho miluju
„Vojna mi změnila život, od té doby nedám na psy dopustit,“ vypráví. A když se vzápětí podívá Luckymu do očí, tak spontánně dodá: „Ty ani nemůžeš pochopit, jak moc Luckyho miluju.“ A vzápětí výrok ještě poopraví: „Jak moc se milujeme.“ Myslím, že sílu toho vztahu chápu, stačí je chvíli pozorovat. Když Lucky své psí oči promítne do těch lidských, oba vědí, že lépe si vybrat nemohli. Šťastný pár.
„Pan Dvorský myslí na svého pejska víc než na sebe, a to se mi líbí. Setkala jsem se už s několika bezdomovci, kteří také tvrdili, že potřebují žrádlo pro psa,“ vypráví paní Květa, jedna z dárkyň, kterou oslovil osud bezdomovce a jeho psa, jak ho vylíčila reportáž CNN Prima NEWS. „Jenže chtěli hotové peníze, že prý granule nakoupí sami, tak těm jsem fakt nic nedala. Pejsek je nejlepší přítel člověka, a zaslouží si, aby to bylo i obráceně, a panu Dvorskému věřím.
Pes nikdy nezradí
Pes, anebo člověk? Komu Dvorský věří více? Kdo je lepším partnerem do nepohody? „Pes,“ nezaváhá majitel Luckyho. A proč? „Pes je věrný. A nikdy tě nezradí.“ Doplním ho, že hafan také nemá blbé řeči, anebo jim aspoň člověk nerozumí. Teď nesouhlasí: „No já ti nevím, Lucky někdy má dost blbé řeči, a často mi něco vyčítá.“
A co mu třeba vytýká? „Sice se kolem garáží může kdykoliv proběhnout sám, ale stejně každý večer vyžaduje i delší procházku se mnou. Kolikrát už třeba ležím, a on se na mě tak prosebně podívá, že se znova obleču, no a jdeme.“ Se synovskou láskou Radka Filipiho již nepočítá a Lucie Bílá mu asi nikdy nepodá ruku. „Tak mám aspoň Luckyho, to je láska jako trám. A navíc mě hlídá, nějaký pocit bezpečí při mém způsobu života potřebuju.“
Roman Dvorský, bezdomovec z ostravské garáže a tchán Lucie Bílé, dostal od čtenářů CNN Prima NEWS granule a konzervy pro svého psa Luckyho. Zdroj: Ivan Motýl
Osobní strážce ve vyloučené lokalitě
Roman Dvorský je bývalým horníkem i koksařem, jen tak z někoho strach nemá, ale „garážová ghetta“ v Ostravě přitahují i osoby, po kterých zrovna pátrá policie. Nebožáky, kteří v exekuci přišli o všechen majetek, ale i narkomany, kteří jsou kvůli několika stovkám na další dávku pervitinu schopni spáchat i hodně zlé věci. „Ale psa se tu bojí úplně všichni, Lucky je dokonalý osobní strážce.“
Není na sociálních sítích, nemá ani připojení k internetu, tak dárcům žrádla pro psa děkuje osobně: „Díky za ty granule pro Luckyho, dobří lidé. Lucky je určitě potřebuje, je to pro něho lepší než když jí to samé, co si dávám já.“ Tedy potraviny nalezené v ostravských popelnicích a kontejnerech. „Nestydím se za to, je to prostě tak. A dokud mi bude sloužit zdraví, tak si mezi odpadky vždycky dokážu najít dost jídla.“
Společnost plýtvá, Roman šetří
Nemusí se stydět, výčitky by mohli mít spíše průměrní našinci. Podle odhadů ministerstva životního prostředí každý obyvatel České republiky vyhodí přes 90 kilogramů potravin ročně. To jsou tisíce korun, které skončí v odpadu. Z průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění z roku 2024 též vyplynulo, že vyhazování jídla se nevyhne velká většina domácností a pětina z nich přiznává, že v koši skončí až čtvrtina jimi nakoupených potravin.
Čtěte také
„Kolikrát najdu vyhozené potraviny jen proto, že mají prošlou minimální trvanlivost, ale nám s Luckym ještě poslouží.“ Skutečné zbytky ale nechává v popelnicích, nedojídá nakousnuté potraviny ani neokusuje kosti z nedělních kuřat. „Běžně nacházím celá balení sýrů nebo salámů, zatavené párky, jablka, pomeranče, čokolády, sušenky. Vlastně asi všechno, co mají lidi v lednicích a špajzech.“
Tisíce podob domova. I bez oken
Vracíme se k citátu anglického přírodovědce a spisovatele Geralda Durrela: „Dům není domovem, dokud v něm není pes.“ První Durrelův čtyřnohý přítel se jmenoval Roger, měli se ohromně rádi a v tomhle vztahu lze hledat také inspiraci k jeho slavnému výroku: „A house is not a home until it has a dog.“
Jsme v garáži na periférii Ostravy. Ve čtvrti, které se běžní Ostravané vyhýbají, ale přece jsou tu lidé doma. I když jen v garážích. Domov může mít tisíce podob, ale když v něm štěká pes, tak je to ten nejlepší domov. Ačkoliv pouze v jediné místnosti bez oken a za plechovými vraty.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Kde žije pachatel krádeže století František Procházka? Malíř popsal luxus i všudypřítomné mulatky
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
