REPORTÁŽ: V bytě 1+1 pod uhelnou haldou a 12 dětí Milana z Ostravy. Jedno už je v nebi
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Milan Kroščen má 72 let a stále pečuje o dvě školačky do deseti let.
Jaké jsou osudy 12 dětí rodiny Kroščenových? Tragické, šťastné i smutné.
Proč Romové touží po větší rodině než majorita?
Sběrný dokument Ivana Motýla vzniká již od roku 2013.
U Kroščenových jsem poprvé zazvonil v únoru 2013, tehdy Simona a Milan vychovávali 10 ještě nezletilých dětí. A posléze se jim narodily další dvě holčičky, Nikolka a Sára. „Kromě těch dvou už jsou dneska všechna děcka plnoletá, ale nemají to lehké,“ vypráví 72letý Milan Kroščen. O nejstaršího syna dokonce přišel, skočil z okna policejní stanice, ochrnul a do roka umřel. Nikolka má deset let, Sára v těchto dnech oslaví deváté narozeniny a obě holčičky taťku radostně objímají. Část Romů stále touží zakládat početné rodiny a vychovávat kupu dětí, u majority je to spíše výjimka.
Simona pochází z jedenácti sourozenců, Milan z dvanácti. „Děti jsou radost, oba jsme z velkých rodin, bez děcek si život ani nedovedeme představit. Teď už máme i spoustu vnuček a vnuků,“ pochvaluje si Milan Kroščen. Zrovna přišla na návštěvu dcera Andrea s ročním miminkem Adrianou. V jediném pokoji bytu 1+1 v ostravském Přívoze si hrají ještě dva další vnuci.
DÁLE ČTĚTE: ANO couvá ze zákona o neziskovkách. Schillerová mluví o zastavení, Rajchl se hlásí k autorství
Je nedělní dopoledne, matka Simona uklízí na ostravském hlavním nádraží a 72letý penzista Milan plánuje, co udělá na oběd. „Kobzole a kuře,“ rozhodne. Sára se mezitím pochlubí, že ze školy nosí hlavně jedničky a tančí ve školním souboru. „Budu tanečnicí,“ má jasno. Nikolka vypráví, že by to ráda dotáhla na prodavačku.
„Lukáš chtěl být policajtem,“ připomínám, co mi řekl jejich starší brácha, když jsem rodinu poprvé navštívil v únoru roku 2013. Nikolka ani Sára ještě nebyly na světě. A o kariéře městského policisty tehdy snil i Patrik, další z bratrů, i když hlavně napodoboval Lukáše.
Milan se zasměje, ale zároveň si hlasitě povzdechne. „To je dobré, Patrik chtěl být policajt, a teď sedí ve vězení za to, že se porval právě s policajtem.“
Čtěte také
Ve stejné base jako Havel
Absurdní situace. „To jsou paradoxy, pane Vaněk,“ řekl by k tomu jeden z hrdinů slavné divadelní hry Audience z pera Václava Havla. Ano, to jsou pořádné paradoxy, protože Patrik Kroščen nyní sedí ve stejném kriminále jako Havel, tedy v ostravských Heřmanicích.
Havel byl v Ostravě uvězněn od ledna 1980 do července 1981. „Patrik se připletl do rvačky na Stodolní ulici, no a nějak se tam serval s tím policistou, on neměl uniformu. Dostal čtyři roky,“ vypráví otec odsouzeného.
Disident a pozdější prezident Václav Havel si v Heřmanicích odpykal část trestu, který mu komunisti přiřkli za činnost ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Soud ho nechal uvěznit na 4,5 roku. Výhled z cely zřejmě mají stejný, Havel i Kroščen. Na betonový vězeňský plac a haly bývalého dolu Ida. V padesátých letech 20. století to byl internační lágr pro politické vězně, kteří tu rubali uhlí.
Čtěte také
Děcka miluje, o jedno už přišel
A nelituje dnes Milan Kroščen, že většinu života strávil buď v práci anebo v chumlu vřískajících dětí? „Nelituju, děcka jsou fajne,“ říká bývalý havíř a především kopáč, nyní penzista. Již před 13 lety, když jsem u Kroščenových poprvé zazvonil, se mi svěřil: „Děcka miluji, ale je mi hrozně líto těch postižených, tak jsem dal letos koledníkům z charity pětistovku. Až se něco stane mým děckám, taky budu rád, když nám jiní pomohou.“
To se ovšem nestalo. Když jeho nejstarší syn Milan Kroščen vyskočil v únoru 2023 během výslechu ze třetího poschodí policejní služebny v Karviné, před smrtelnými následky po nárazu na beton a asfalt ho zachránila střecha policejního transportéru. Byl to zázrak, že přežil. Jenže ochrnul a smrt ho dostihla za 10 měsíců. Zemřel ve strašných bolestech, rezignovaný a s tělem ochromeným proleženinami. Neplatil si zdravotní pojištění a utekl z nemocnice, proto se nedočkal žádné operace ani pobytu v rehabilitačním ústavu. S řádnou péčí by mohl žít dodnes.
U Kroščenových. Milan Kroščen s družkou Simonou založili početnou rodinu s 12 dětmi, ale nejstarší syn Milan už nežije. Na snímku část rodiny v roce 2018. Zdroj: Ivan Motýl
Peněžní srážky za skok z okna
Milan Kroščen mladší byl vyslýchán kvůli krádeži mobilu a policisté ho prý měli vystresovat řečmi o tom, že už se na svobodu nedostane. Leda by vyskočil z okna! Tak šel k oknu a vyskočil přímo z kanceláře vyšetřovatelů, kterým byl za tuto „nedbalost“ později uložen pouze kázeňský trest ve formě snížení základního mzdového tarifu.
„To není žádný trest, vzít jim pár stovek, když Milan nežije. Co je to za blbost, vždyť ho nechali vyskočit z okna,“ podivuje se Andrea Kroščenová. Otec se rozčiluje podobně, navíc mu přibyla jedna starost: „Teď děláme Milanovi pomník, už jsme zaplatili 20 tisíc zálohu.“
Proč psát o romské rodině
Milan, Lukáš, Simona, Andrea, Adéla, Maruška, Verunka, Kristýnka, Patrik, Natálka. Když jsem rodinu v únoru 2013 navštívil poprvé, našel jsem tam jmenovaných deset dětí. Nejmladší Natálce bylo pět, prvorozenému Milanovi necelých čtrnáct. Nebyla to idylka, děti se spolu dokázaly drsně servat, ale vždycky jsem tam cítil i hodně lásky. Posléze se ještě Simoně a Milanovi narodily Nikolka a Sárinka. Je to vlastně sběrný dokument o osudech jedné velké romské famílie z Ostravy. O početnou rodinu se v roli publicisty a reportéra zajímám z různých důvodů: ještě před sto a více lety totiž deset nebo i dvanáct dětí běžně vychovávali i Češi. Dnes je to výjimka, velká část Romů však velkou rodinu stále považuje za normální a porodnost minority neklesá tak tragicky jako u české majority, která v dlouhodobém horizontu pomalu vymírá.
Maruška mává do Ostravy z Irska
Prvorozený měl smutný osud, jak se protloukají další z 12 dětí Milana Kroščena a jeho družky Simony? „A o kterém chceš slyšet? Mají to těžké,“ říká táta. Napřed se obrátím na jeho dceru Andreu, která náš rozhovor poslouchá. „Nemám se.“ Co to znamená, něco jí štve? „Jo, a strašně moc. Jsem sama,“ prohlásí nakvašeně a snaží se uklidnit roční Adrianu, která se rozeřvala.
Otcův výčet pokračuje: „Adéla má tři děcka s jedním chlapem, který byl hrozný lajdák. A teď má další dvě s jiným, s tím je spokojená.“ Ptám se na Marušku, která se uchytila ve Velké Británii. Za kanálem La Manche žila od osmnácti s manželem Robertem, a když se vrátila do Ostravy, vyprávěla mi: „V Anglii je to moc dobré, tam cigáni nikomu nevadí, berou nás za Pákistánce nebo za Indy. Jestli tam na někoho nadávají, tak jedině na Poláky.“
Novým domovem se jí napřed stal Dover, pak Manchester. „Krása, hlavně ty vlny, snad moře ještě někdy uvidím,“ doufala tehdy. A přání se splnilo. „Maruška má tři děti a teď bydlí v Irsku, někde u Dublinu. Tam je celkem šťastná,“ prozrazuje její otec.
Čtěte také
Milan: Tu osmdesátku dám
Milan Kroščen je pořád v zápřahu. O generaci mladší družka Simona stále chodí do práce, uklízí na hlavním nádraží. „Tak se musím postarat, třeba uvařit,“ kývne na Sáru narozenou v březnu 2017. I na Nikolku, která přišla na svět v roce 2015. Blíží se nedělní poledne, taťkovi je třeba pomoci.
„Jak budeš starý, až se Nikolka dožije plnoletosti?“ rýpnu si do Milana. „No, osmdesát. Snad dožiju, mám zdravý kořen, tak to snad dám. Ale musím brát prášky na tlak, to je 360 korun za měsíc,“ nelíbí se mu poplatky v lékárně.
Před asi 15 lety naboural autem do sloupu semaforu a lékaři mu nedávali moc šancí na přežití. A posléze mu oznámili, že dožije na invalidním vozíku. Dneska pěšky štráduje z jednoho konce Ostravy na druhý, zranění se ozývají jen při změně počasí. Na vozíku ovšem zemřel jeho prvorozený syn, také Milan.
Nepije alkohol, ovšem je nomád
„Už skoro nekouřím. A nepil jsem nikdy, jen na svatbách a na pohřbech,“ dušuje se hlava rodiny. Do rodiny přicházím neohlášen, a od roku 2013 jsem Kroščenovy navštěvoval až třikrát ročně, to je skoro 50 setkání. A nikdy jsem v bytě neviděl láhev s alkoholem, dokonce ani pivo.
Zato je pokaždé marně hledám na původní adrese, rodina kočuje po Ostravě jako skupina beduínů. A nikomu z nich se také nedovolám na mobilní čísla, která vždy platí jen pár měsíců. Jsou to nomádi, ale nikoli z vlastní vůle. Tentokrát jsem je našel ve vyloučené lokalitě Ostrava-Přívoz, v činžáku pod haldou hlušiny z někdejšího Dolu Odra. Z oken i chodby domu je výhled přímo do chřtánu koksovny Svoboda, která při výrobě produkuje i rakovinotvorný benzo(a)pyren.
U Kroščenových. Milan Kroščen s družkou Simonou založili početnou rodinu s 12 dětmi, ale nejstarší syn Milan už nežije. Na snímku otec Milan s nejmladšími dcerami Sárou a Nikolkou, březen 2026. Zdroj: Ivan Motýl
Byznys s chudobou
Celý Přívoz, to je především byznys s chudobou. Z okýnek automobilů se prodávají drogy a Romové tu pro Romy provozují i vlastní taxislužbu bez koncese. Město ve městě, s vlastními pravidly, která určují především lichváři. „To mě trochu štve, kur*a, že žijeme pořád v menším bytě,“ posteskne si otec tuctu dětí. Když jsem k nim zavítal poprvé, žila rodina ve třípokojovém kvartýru v ostravském Hrušově. „Teď máme jeden pokoj, ale za trojnásobný nájem.“
Nejmladší děti Nikola a Sára se těší na velikonoční tábor pro chudé školáky z vyloučených lokalit. Nikola ukazuje propagační materiály, na tábořišti v lese stojí indiánské týpí. Snad nebudou holky zklamané.
Zato 72letý Kroščen je až bolestně zklamán z vlády Andreje Babiše. „Volil jsem ho, tady všichni Romové volili Babiše, a on se spojí s tím Japoncem, který je rasista. Jsem naštvaný, politika je na chuja, tam to už nikdo nedělá pro lidi, jde jim jen o prachy.“
Čtěte také
Dobré i špatné skutky lidstva
Pozitivně vzpomíná jen na Václava Havla. Ale to už si opět povídáme o ostravské věznici ve čtvrti Heřmanice, kam chodí Milan Kroščen na návštěvu za nejmladším synem Patrikem. „Na světě žije mnoho různých ras, národů, etnických skupin, kmenů. Liší se svou historií, svou vírou, svou tradicí, svými sociálními návyky, leckdy se liší i způsobem myšlení, chování a temperamentem,“ prohlásil Václav Havel na světovém romském festivalu v létě roku 1990.
Ve vězení je toho času i další z Milanových synů, a dokonce i jedna z dcer. Ostrov nad Ohří a Drahonice, to jsou jména jejich dočasných bydlišť. V Ostrově sedí druhorozený syn Lukáš. „Měl špatné kamarády, a k něčemu se blbě připletl,“ vysvětluje otec.
Je mi to všechno nějak líto. Lukáš to měl v roce 2013 v hlavě perfektně srovnané a ve třinácti letech se mi svěřoval, že jakmile to bude možné, opustí romské ghetto. A jak už bylo řečeno, snil o práci městského policisty anebo alespoň o postu strážného v bezpečnostní agentuře. V lednu 2017 už tyhle plány neměl, seděl apaticky u kuchyňského stolu a vyprávěl, že přešel na druhý břeh a hrozí mu pasťák. Teď je v base, a to podruhé.
V proslovu na romském festivalu v roce 1990 Václav Havel také řekl: „Všichni jsou lidmi, jsou si rovni před Bohem a nesou jako jednotlivci odpovědnost za své dobré i špatné skutky. Měli by tvořit jedno veliké společenství, jehož členové se navzájem respektují, a respektují i vzájemnou svou jinakost.“
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Hádka kvůli ruské ropě: Vláda má dvě tváře, ale žádnou páteř, řekl Kupka. Okamura začal křičet
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
