(Ilustrační foto) Zdroj: Profimedia.cz
Karcinom prsu je celosvětově nejrozšířenějším nádorovým onemocněním u žen. Každoročně jsou nově diagnostikovány více než dva miliony nových případů, v samotném Česku onemocní přibližně sedm tisíc žen za rok. Tato nemoc postihla také 43letou Petru. Když se loni dozvěděla diagnózu, byl to pro ni šok.
Že je něco v nepořádku, si všimla Petra přibližně před rokem a čtvrt. Při domácím samovyšetření si totiž nahmatala v prsu bulku. „Nemyslela jsem si, že mě něco takového může potkat,“ říká Petra s tím, že nálezu nepřikládala velkou důležitost a vyšetření zprvu odkládala. „Pro klid duše jsem se přece jen na vyšetření vypravila,“ popisuje.
Praktický lékař jí po prohlídce vypsal žádanku na přednostní vyšetření ultrazvukem. „Dostala jsem se tak na ně do druhého dne, což by za normálních okolností trvalo déle,“ vysvětluje Petra. V té době se Česko potýkalo s lockdownem a nebylo vůbec jednoduché najít zdravotnické zařízení, které by ji vzalo tak rychle. Měla však štěstí a volný termín našla na soukromé klinice. Na vyšetření šla s klidnou hlavou, neměla totiž pocit, že by se mohlo jednat o něco vážného.
„Nález na ultrazvuku byl nejasný a paní doktorka ani neříkala, že bych měla být nervózní,“ vypráví Petra. Lékařka však pro jistotu doporučila udělat biopsii. „Když jsem se dozvěděla diagnózu, byl to šok. Šla jsem si pro formální výsledek testu a očekávala, že mi řeknou, že je vše v pořádku,“ vzpomíná Petra na okamžik, kdy se dozvěděla diagnózu: triple negativní karcinom prsu.
Jedná se o poměrně neobvyklou skupinu rakoviny prsu, která se objevuje přibližně u 15 procent případů. Znamená to, že u tohoto typu karcinomu jsou negativní tři důležité receptory: estrogenový, progesteronový a HER2 receptor. To bohužel také znamená, že je léčba obtížnější, protože ji nelze cílit. Nejčastěji postihuje mladé ženy mladší 40 let.
Měla pocit, že v ní něco rostlo
Vzhledem k okolnostem se rozhodla přesunout z malé kliniky do komplexního onkologického centra. „Skončila jsem proto ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady u paní docentky Soumarové,“ líčí Petra svůj příběh.
Vyřčení diagnózy byl šok nejen pro ni, ale i pro její rodinu. „Takhle blízko se s ničím takovým nesetkali. Největší oporou mi byla nejužší rodina, zejména partner. Děti mám ještě malé, takže to registrovaly, ale asi si úplně nedokázaly představit, co se děje,“ říká Petra. Aby to mohla dětem lépe vysvětlit, dostala v nemocnici také Medikomiks. Kreslené příběhy, které ukazují, jaká je příčina, průběh a léčba závažných onemocnění. „Byl to takový průvodce, příručka, která mi pomohla dětem situaci přiblížit,“ dodává Petra.
CNN Prima NEWS
Léčba u Petry začala téměř okamžitě. Připravit se na ni psychicky tak nebyl vůbec čas. „Jakmile jsem zjistila diagnózu, přála jsem si, aby léčba začala co nejdříve. Nebylo na co čekat. Měla jsem pocit, že ve mně něco roste a chtěla jsem to nějakým způsobem zastavit,“ popisuje 43letá žena. Po chemoterapii podstoupila na začátku loňského dubna operaci nádoru, poté následovala radioterapie, která trvala do poloviny června.
I dál si žila svůj život, jen trochu v jiném tempu
„Dostávala jsem léky, které mi pomáhaly chemoterapii zvládat. Byla jsem hodně unavená a občas mi vadily i některé potraviny. Jinak jsem ale žila dál svůj život, jen trochu v jiném rytmu,“ říká Petra, která ani v době léčby nepřestávala pracovat. Je manažerkou v zahraniční společnosti a když v zaměstnání oznámila diagnózu, vyšli jí vstříc. „V podstatě bylo na mně, jak si vše chci zařídit. Do kanceláře jsem tedy nedojížděla, ale v podstatě jsem po celou dobu pracovala,“ vysvětluje.
S rakovinou bojovala tři čtvrtě roku. „Když už se chemoterapie blížily ke konci, začala jsem si je zapisovat a odškrtávat. Už byly dlouhé. Prošla jsem si také všemi negativními účinky. Měla jsem poškozené nehty, nebylo mi nejlíp a pociťovala jsem velkou únavu. Přišla jsem také o vlasy,“ uvádí Petra s tím, že právě to pro ni představovalo jednu z nejtěžších zkoušek.
„Na vypadávání vlasů se nepřipravíte. Můžete si o tom nechat od někoho vyprávět, ale jakmile si hrábnete do vlasů a ony vám zůstanou v ruce, na to se připravit nedá,“ líčí. Paruku nenosila, jako pokrývku hlavy používala šátky nebo čepice.
V současnosti má Petra léčbu již za sebou. Po dobu dvou let však musí docházet na pravidelné prohlídky a bude-li vše v pořádku, interval se prodlouží. Svůj příběh se rozhodla zveřejnit, aby dodala sílu i ostatním pacientkám, které se ocitly ve stejné situaci. A zároveň vzkazuje všem ženám: „Na nic nečekejte a neztrácejte zbytečně čas, protože ten moment ‚mně se to nemůže stát‘ neexistuje!“
