Pitval Masaryka i oběti orlických vrahů. Soudní lékař popsal, co lze vyčíst z mrtvého těla
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Soudní lékař přiblížil, co lze vyčíst z mrtvého lidského těla.
Jiří Hladík pitval před několika dny tělo Jana Masaryka.
Dokonalá vražda podle něj neexistuje.
Proč lékař odmítá trest smrti?
Přednosta Ústavu soudního lékařství Jiří Hladík se podílel na objasnění orlických vražd i zločinů Ivana Roubala či manželů Stodolových, před pár dny pitval ostatky Jana Masaryka. Zrovna o výsledcích práce na někdejším ministru zahraničí zatím mluvit nesmí. Jelikož ale v oboru dělá už přes 40 let, i tak má o čem vyprávět. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS popisuje, co všechno se dá zjistit z mrtvého lidského těla.
Nedávno jste pitval tělo Jana Masaryka, který zemřel už před 78 lety. Dělal jste někdy na ostatcích, které byly ještě starší?
Ano, zkoumal jsem i kosterní nálezy staré až sto let.
ČTĚTE TAKÉ: Útok nožem na základní škole ve Staškově má druhou oběť. Zemřela napadená žákyně
Co se z nich dá vyčíst?
Pořád ještě dost. Například otrava anorganickým jedem – arsenem, arsenikem. Něco takového v kostech zůstává. Z kostry se jinak samozřejmě dá zjistit přítomnost úrazových změn. Ostré přetětí žebra vám neunikne. U tříštivé zlomeniny se v některých případech dá odvodit, jestli to bylo od tupého nástroje nebo od palné zbraně. Obecně platí: ano, pokud chybí měkké tkáně, je to pro nás komplikovanější.
Čtěte také
Situaci ostatně ztěžuje i velmi pokročilá hniloba; přes ni třeba není vidět, zda měl daný jedinec artritidu. Naopak artróza, degenerativní změny, vidět jsou, ty zůstávají, podle nich se dá určovat přibližný věk. Nám často přidělává práci, že zaživa vzniklá otevřená poranění krvácí. A krev je velmi dobrou živnou půdou pro biologické činitele – pro mouchy, hmyz; dochází tedy ke strávení měkkých tkání. Zejména v letních měsících pak není výjimečné, že se zemřelí naleznou v pokročilém stavu hniloby nejen v bytě, ale třeba i v lese, kde se potýkáme ještě s něčím: s poraněními divokou zvěří, liškami, prasaty.
Poznáte třeba na staré kostře na první pohled, zda šlo o ženu, nebo muže?
Ano, existuje spousta markant, podle nichž to jde. I v případě, že se najdou jen jednotlivé kosti. Nejdřív se ptáme: je to lidské, nebo zvířecí? A vzápětí: mužské, nebo ženské? Určuje se to podle délky kostí (pažní, stehenní, hrudní), obvodu hlavy, šířky holenní kosti, lopatky. Pokud máte k dispozici pánev nebo lebku, je to opravdu jasné hned.
Jak se liší lebka muže a ženy?
My muži jsme blíž k opicím. Mužům víc ustupuje čelo, trochu jako gorilám a šimpanzům.
Vida – důkaz, že jsme opravdu odlišnými živočišnými druhy.
O tomhle jsem se moc rád bavil s psychologem Slávou Hubálkem, který dělával posudky na vrahy, takže jsme se dobře znali. Povídal mi: „Všichni chlapi si myslí, že jsou pány tvorstva. To je ale nesmysl. My pánové jsme schopnější v jediné věci: máme lepší orientační smysl. Je to dáno historicky: když muži lovili mamuty, museli najít cestu zpátky do jeskyně. Ale jinak? Vždyť je to i spočítané… Energetický výdej žen je daleko větší. Musely se starat o jeskyně, udržovat oheň. Bivoj proti tomu přitáhnul kance, a tím to pro něj skončilo. Kdyby si tohle chlapi uvědomili, už by asi takové sebevědomí neměli.“
Čtěte také
Sláva to měl důkazně hezky podložené, rád jsem se o tom s ním bavil. No jo, se ženami se lišíme v lecčems. Chlap je třeba schopen dělat jednu, maximálně dvě věci naráz. Žena najednou žehlí, vaří, sleduje televizi, v jedné ruce drží telefonní sluchátko. Promluvíte na ni, a dokáže vás vnímat. Vy? Jakmile budete žehlit a někdo zavolá, tak si přiložíte žehličku k uchu.
Čím to je?
Mozkem. Mozkovými drahami.
Pokud byste tedy vedle sebe položil mozek ženy a mozek muže, taky je hned od sebe rozeznáte?
To zase ne. Teoreticky by se samozřejmě dalo říct, že mozek průměrné ženy bude proporčně menší, lehčí. Stejně jako jsou menší její srdce, plíce. V žádném případě ale v jejím mozku nebude kvůli tomu méně mozkových buněk.
Typického pivaře si na stole nespletu
Řekněme tedy, že máte před sebou mozek. Poznáte podle něčeho, jestli patřil chytrému nebo hloupému člověku?
Kdepak. Na mozku naleznete nanejvýš stopy degenerativních onemocnění, jinak se toho o konkrétním člověku jen z tohoto orgánu moc nedozvíte.
A z čeho ano? Když máte před sebou tělo mrtvého člověka, zjistíte něco i o jeho životním příběhu?
Má ten člověk mozoly na rukou? Pak se asi živil dělnickou profesí. I životní desperáty poznáte už podle zevní prohlídky. Jsou zanedbaní, neupravení, špinaví, zavšivení. Ledacos vám o člověku prozradí už jen špína za nehty… Podle přešlechtěného vzhledu lehce uhádnete i toho, kdo si na své image naopak velmi potrpěl. Jsou posedlosti, které na mrtvých tělech nepoznám. Byl ten člověk holkař, nebo stydlivka? To nevyčtu. Typického pivaře si ale podle bříška nespletu. A stejně tak je brzy jasné, pokud se mi do rukou dostane mladý člověk závislý na návykových látkách. To člověka těžce ničí.
Čtěte také
Na orgánech se projeví pochopitelně i to, pokud jste byl chronickým alkoholikem. Zrovna s tím alkoholem je to ale zajímavé. Lidé, kteří pijí fest odmlada, mají centrální sklerózu na velkých cévách v menším stupni rozvoje než ti nepijící. Je to pravděpodobně dáno tím, že alkohol je lepší rozpouštědlo než voda. Jak pijí, cévy jim tak rychle nevápenatí, nevředovatí. Drobnější lipoidní plátky, které tam jinak normálně vznikají, se alkoholem rozpustí.
Počkejte – takže se škodlivostí alkoholu je to sporné?
Francouzi a Američané na to dělali velkou studii s 80 tisíci lidmi. Musíme samozřejmě rozlišovat jednotlivé druhy alkoholu; zmíněná studie zkoumala jedince konzumující v rozumné míře víno, ne někoho, kdo do sebe hází jeden panák kořalky za druhým. Adiktologové mě asi vynesou v zubech, ale tohle je prokázané. Člověk, který si dá čtyři deci vína denně, má cévy lepší. Je to vlastně logické. Vína v sobě mají třísloviny, které zabraňují rozvoji sklerotických změn. To je jako s kafem. Odjakživa se říkalo: „Kafe je strašně nezdravé, zejména pro srdcaře.“ Dneska se to ale už tak striktně nebere. Vlastně právě naopak. V kafi jsou látky, které jsou zdraví vyloženě prospěšné.
Často řeším náhlá úmrtí
Abychom ale nezamluvili, co všechno se dá zjistit z mrtvého těla. Je nějaký orgán, ze kterého se toho vždycky dozvíte nejvíc?
Jeden jediný spolehlivý ukazatel? To ne. V životě všechno souvisí se vším. Příklad: Otevřu dutinu lební, objevím krvácení ze spodinových cév mozku. Takže mrtvice, prasklé cévy na mozku? No ano, ale jen tím to nemůžu uzavřít. Musím se zamyslet, proč k tomu došlo. U dětí to může být vrozené, ve středním nebo vyšším věku k tomu zpravidla dochází u lidí trpících dlouhodobě zvýšeným krevním tlakem. Musím tedy vidět i srdce, zda je zbytnělé. Samo krvácení pro mě je jen vodítkem. Víte, násilná úmrtí jsou jen jednou částí mé práce. Hodně často řešíme i náhlá úmrtí. Doma, venku, v práci, v autobusu, na zastávce. Zničehonic. Není jich málo, dneska jsme takové měli už dva. Mladej kluk, ročník 2003. Přišel do práce a – náhlé úmrtí.
Čtěte také
Jak se to může stát?
Choroby. Takové, které se ani nemusí projevovat. Nemá to žádné klinické projevy, nevíte o žádných obtížích. Nic. Třeba jde o výduť na srdečnici, kde je při pumpování krve největší tlak. Může to být vrozenou vadou pojivové tkáně. Stavem po starším úrazu. Najednou dojde k prudkému zakašlání a – praskne to. Člověk se ve vteřině skácí, padá k zemi mrtvý. Nebo takový rozsáhlý infarkt srdečního svalu. Chlapovi nikdy nic nebylo, z ničeho nic se skácí a je mrtvý. To se prostě děje. Klasika. Říká se: nevíte dne ani hodiny. Dodávám: snad je lepší to nevědět.
Jaké typy úmrtí vám vlastně nejčastěji skončí pod rukama?
Právě náhlá úmrtí. A úrazy z autonehod. U obětí násilných trestných činů někdy zjišťuju totožnost – slouží mi k tomu rozličné identifikační znaky: věk, výška a hmotnost, kostra, svaly, barva a délka vlasů, oči, zuby, tetování, jizvy, ale i oblečení, případně podstoupené operace. Ano – sem tam dochází k situaci, kdy má policie u objevení těla podezření, že ke smrti došlo cizím zaviněním. To mě pak povolají na místo nálezu, kde to buď potvrdím, nebo vyvrátím. Taky pomáhám s určením, zda je místo nálezu i místem činu – tělo tam například mohlo být převezeno autem. Zjišťuji, jestli byla oběť pod vlivem alkoholu či omamných látek. Mimo to stanovuji i dobu smrti, aby se policie měla od čeho odpíchnout.
Je stanovování doby smrti obtížné?
Medicína je biologická věda, nikoliv matematika, fyzika. Že 2 + 2 = 4? To ví každý. Jenže v mém oboru to funguje jinak. Ze stejného baráku vyskočí někdo z druhého patra. Zabije se. Někdo jiný spadne ze sedmého, zřítí se na stejné místo, na stejný beton. A přežije. Proč?
Nevím. Vyšší moc?
Možná… Jeden člověk v autě zemře při čelním nárazu v rychlosti 40 km/h. Druhý přežije ve stejném voze bouračku v rychlosti 80 km/h. Biomechanici vám sice nabídnou různé odpovědi, nebudou mít ale pravdu – není v tom žádná železná zákonitost, jen otázka větší nebo menší pravděpodobnosti. Stejné je to s dobou smrti. Může to být ovlivněno tolika faktory. Samotným zdravotním stavem jedince, zevními podmínkami, počasím, prouděním vzduchu, ale i otázkou, kolik vrstev oblečení na sobě oběť měla – i to ovlivňuje chladnutí a tuhnutí těla. Stejně jako její věk či hmotnost, jelikož děti a hubení chladnou rychleji. Nebo to bylo úplně jinak. Oběť mohla umírat postupně, v agónii, chladla tedy ještě ve chvílích, kdy byly životní funkce zachovány.
Čtěte také
Zkoumáme též posmrtné skvrny. Ovšem ani u nich to nejde tak snadno – jejich podoba závisí na způsobu smrti. Třeba v případě dušení jsou sice běžné rozsáhlé posmrtné skvrny, jenže krvácení do tělních dutin jsou typická i pro jiné stavy, takže taky nejde o automatický parametr. Může to být fakt ošidné. Proto nesnáším americké kriminálky. Expert v nich přijde na místo činu a řekne: „Jo, tohle se stalo před osmi hodinami a 20 minutami…“ Naprostá blbost.
Co dalšího na těle oběti zjišťujete?
Policii někdy může pomoci třeba i zjištění, kdy oběť naposledy jedla. Pamatuju případ, kdy se po dvou a půl letech našlo tělo muže, u něhož ještě bylo možné hodnotit zažívací trakt. A příbuzní i po tak dlouhé době věděli, co měli v den, kdy se ztratil, k obědu. Byla to čočka. Jakmile jsme pak zemřelého zkoumali, opravdu jsme našli čočku. Přesně to sedělo. Obsah žaludku tedy může vypovědět, jak dlouho po jídle člověk ještě žil.
Zjistíte na místě činu často i to, zda byl pachatel pravák nebo levák?
To jste taky viděl ve filmech, že jo?
Přiznávám.
No, a je to nesmysl. Máte bodnou ránu v hrudníku, někde v oblasti srdeční. Filmový expert řekne: „To je podle úhlu jasné, musel to být pravák.“ Strašný kec. Vždyť já vám to tam takhle bodnu pravačkou i levačkou; záleží, na jaké straně od vás budu stát. Klidně to můžu vzít forhendem, obloukem; vbod i průběh bodného kanálu budou stejné.
Čtěte také
Co je pro vás nejtěžší odhalit?
Otravy. Dnešní preparáty kolikrát nemají ani vedlejší účinky, běžná toxikologická vyšetření nezřídka nestačí. Pak už jsou potřeba opravdu speciální metody a přístroje. Obecně se nejhůř tzv. čte ze zuhelnatělého těla. Proto také někteří vrazi maskují svůj čin tím, že člověka kanystrem benzinu polijí a zapálí. Že ho zastřelí a pak nechají shořet v autě. Nejde o zas tak výjimečný pokus. Mám pro ně ale špatnou zprávu – existují medicínské možnosti, jak zjistit, zda tělo zuhelnatělo zaživa, nebo po smrti. Jestli tam je poranění, které vzniklo zaživa.
Bývá často obtížné rozpoznat, zda šlo o vraždu, nebo o sebevraždu?
Existují určité ukazatele. Například pokud se sebevrah rozhodne říznout se do zápěstí, obvykle těch ran bývá na ruce několik. Nejprve jsou mělké, jelikož člověk k činu sbírá odvahu, řízne tedy nejdřív jen povrchně. Jsou samozřejmě i případy, kdy to nejdřív vypadá, že si to ten člověk udělal sám, pak se ale při pitvě objeví věci, které do toho nezapadají. To pak přerušuji pitvu, hned volám policii. Jakmile přijedou, operativa začíná lítat a zjišťovat modus operandi. Ano, i to se stává. Grázlové to zkouší. Pamatuju si několikanásobného vraha ze sociálně slabší skupiny, který ohlásil, že se jeho družka napila a spadla ze schodů. Jednou mu to prošlo, pak už ne; při pitvě jsem plukovníku Marešovi sdělil, že tam jsou poranění, která nekoordinovanému pádu ze schodů neodpovídají.
Bývají vrazi hodně rafinovaní?
Ne. Oni se možná snaží, ale většinou za tím není nic obzvlášť rafinovaného. Když je chlap zahrabaný v zemi, tak je jasné, že se sám nezahrabal. I když, jasně, taky se stalo – někdo jednou kopal v pískovnách pod sebou tak vytrvale, až se to utrhlo a zasypalo ho to. Ale to je výjimka.
Hele, tohle spáchala žena
Co lze z těla oběti zjistit o pachateli?
Na základě empirických zkušeností lze v některých případech už na místě činu říct: „Hele, tohle spáchala žena…“
Podle čeho?
Když má oběť na sobě šedesát bodných ran, jako kdyby do ní někdo píchal šicím strojem, tak jde zpravidla o něco, co dělají ženy v těžkém afektu.
Čtěte také
Říkáte si někdy: co tohle mohlo udělat za člověka?
Stupeň brutality se zvyšuje. Můžu mít určité pochopení pro to, když dojde ke zkratu a kdosi vezme zbraň, druhého zastřelí. Pokud se po druhém ve slabší chvilce ožene. To se stává. Nebývalo ale tolik případů, kdy si to pachatel chce před smrtí druhého ještě vyloženě užít. Začínal jsem s touhle prací za hlubokého komunismu v severních Čechách. Pracovali tam horníci z východního Slovenska, docházelo k ošklivým věcem. Jako když jeden přijel domů neplánovaně dřív, otevřel dveře a žena byla s jiným. Oba je ubil, následně na ně v pokoji strhl celou obývací stěnu, zaházel je křesly. Prostě brutální, hrubé násilí v zatmění mysli. Jenže tehdy šlo o výjimku.
Dneska? Pachatel jde na oběť s nožem. Ne že mu dá jednu bodnou ránu do srdce, do krku. Ne. Začne od stehen, pokračuje nahoru, aby si to ten chudák před smrtí opravdu „užil“.
Není to tak, že si lidé dnes často méně váží i vlastního života? Že se až moc často vrháme do co nejadrenalinovějších dobrodružství, neúměrně riskujeme?
U mladých to tak je. Kolik už jsem měl pod rukama lidí, kteří zemřeli kvůli touze udělat si selfíčko někde na vagonu, u trolejí, na sloupu vysokého napětí… Jeden kluk tam vylezl ještě v mokrých plavkách, tak jak to asi mohlo dopadnout… Selfíčka jsou mor. Všichni se chtějí před spolužáky co nejvíc vytáhnout, dělají nesmysly. A potkáme se pak tady… Kdyby to přežili, po letech si řeknou: „Tenkrát jsem teda dělal blbosti…“
Jenže to nepřežijí…
Mladiství jsou bohužel kvůli předvádění schopní dělat hodně ošklivé věci i druhým. Jakmile jsou v partě, všichni jsou hrozní chlapáci. Pak je vidíte před soudem, najednou jsou z nich úplní oukropci. Ve mně lítost nevzbuzují. Naopak. Protože vím, že když je soud pustí, za chvíli se sem dostanou znovu.
Čtěte také
Lidské tělo znáte skrz naskrz. Kde se v něm bere zlo?
Pochopitelně za tím hledejme stav společnosti, výchovu v rodině. Jak má dnešní mladá generace nastavené hodnoty? Co je pro ni důležité? Být úspěšný? Mít prachy? Zažil jsem dobře postavené rodiny, oba rodiče byli skvěle vydělávající vysokoškoláci, podnikatelé s firmou, kteří měli všechno – jen ne čas na výchovu dítěte. Zatímco si kupovali lásku penězi, děti se nudily, bavily se násilím. Bohužel to ze spisů zažívám opakovaně. Pubertální synkové se nudí, tak jdou páchat brutální násilí. Kdyby jenom kradli, budu pro to mít jisté pochopení. Ale jít a někoho jen tak z nudy pobodat? Jako děti jsme taky dělali ptákoviny, ovšem tohle? Míra násilí a brutality je úplně jinde. Konce pak vidím u sebe na stole.
Měl jste tam i oběti manželů Stodolových, orlických vrahů, mnoha jiných zločinců. Vryla se vám tvář někoho z pachatelů coby tvář čirého zla?
Ono je to paradoxní – vezměte si Ludvíka Černého, hlavního vykonavatele orlických vražd, který dostal doživotí, takže dodnes sedí. Vypadal jak neviňátko. Špinavý, nenápadný blonďáček. Kdybych přišel do hospody a neměl si kam sednout, bez problémů bych se zeptal: „Máš tady místo?“ Ani ve snu by mě nenapadlo, čeho je ten člověk schopen. Anděl s ďáblem v těle… Jasně, byli i lidé, které bych dokázal označit za čiré zlo. Jedinci, kteří okamžitě startovali, chtěli vás posekat. Někteří nemají zábrany. Vidíte na nich, že fakt stačí říct jednu, dvě věty navíc a odbrzdí se, vytáhnou nůž, jsou schopni udělat cokoliv.
Vyjel někdo z grázlů i proti vám?
U soudu. Vrah vzal židli a hodil ji po mně. Ani justiční stráž nestihla zareagovat. Netrefil se. Zažil jsem i jinou věc – další výtečník vzal před justičním areálem nepozorovaně ze země dlažební kostku, uvnitř ji pak mrštil po státním zástupci. Taky netrefil, ale zničil dřevěné obložení soudní síně.
Vaše práce tedy je trochu o strach.
Já se nebojím. Nikdy jsem se nebál.
Čtěte také
To je asi ve vaší práci důležitý předpoklad. Já bych ale měl jako soudní lékař ještě jiný problém – vadilo by mi, kolikrát před mýma očima zlo vyhrává.
A opravdu vyhrává? Ve srovnání se světem máme velmi vysokou objasněnost vražd. Navíc to není jako když vám někdo ukradne kolo: že by se to po šesti týdnech odložilo a finito. Takhle se vraždy vyšetřují v Americe, v Česku ne. Tady dojde po letech i na případy, kterým se pro dlouhodobější neobjasněnost říká „pomníčky“. Velkým plusem je, že dnes se hojně pracuje už i s genetikou. Pachatel si musí dávat sakra bacha. A pak… Šance na to, že jdete večer setmělým parkem a někdo vás tam zavraždí, je ve skutečnosti mizivá. To už je pravděpodobnější, že přijdete o život při dopravní nehodě. Což vás asi zrovna neuklidní…
Věříte na dokonalou vraždu?
Ne. Možná bych na ni věřil, kdybych se živil něčím jiným. Takhle? Ani náhodou. Pachatel vždycky udělá nějakou chybu. Vždycky.
Takže spravedlnost existuje?
Znáte přísloví, že na každou svini se vaří voda? Věřím na to. Jasně, taky mám kolikrát pochybnosti. Na jedné straně vidíte spoustu hrozných neštěstí ve slušných rodinách, trpící děti. A proti tomu sobecké a bezzásadové grázly, každou chvíli zavřené, páchající lumpárnu za lumpárnou, které nikdy žádné opravdové neštěstí nepotká. Kde je spravedlnost? Ano, tohle porovnávání může být bolestivé. Přesto věřím, že boží mlýny melou. Možná pomalu, ale přece.
Byl byste pro trest smrti?
Ne. V Americe jich nadělili spoustu, načež zpětně zjistili, že se nevyhnuli justičním omylům. Takový přehmat se už nedá napravit. Takže trest smrti ne. Ale pozor – o to bych byl přísnější při udělování jiných trestů. U vrahů bych se vůbec nebál dávat mnohem víc doživotí. Pokud vraždí opakovaně? Pak mi přijde zcela namístě daného jedince od společnosti naprosto eliminovat.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Trest smrti v Česku. Víc než polovina lidí by ho chtěla zpět. Kdo byli poslední popravení?
Lukáš Hron je aktuálně redaktorem zpravodajského webu CNN Prima NEWS. V médiích začal pracovat v roce 2000. Postupně prošel redakcemi Nedělních novin, Večerníku Praha, Zemských novin, MF Dnes a Deníku Sport. (Lukas.Hron@iprima.cz)
