Před 75 lety zemřel na následky mučení kněz Josef Toufar, kterého komunistický režim věznil po tzv. číhošťském zázraku. Estébák Ladislav Mácha jej trýznil tak, až zmlácený duchovní podle svědků vůbec nepřipomínal člověka. Co byl tenhle Mácha, bývalý koncentráčník a podle dobových hlášení docela bodrý chlapík, vůbec zač? A jakých zvěrstev se u vyšetřování vykonstruovaných procesů či v samotných lágrech dopouštěly další komunistické zrůdy?
Jen měsíc před tím jej zatýkal. Teď měl estébák Robert Skerl převézt kněze Josefa Toufara z valdického vězení do sanatoria v pražské Legerově ulici.
Podíval se na něj a nepoznával ho.
„Vůbec nebyl podoben člověku,“ cituje Skerlovu výpověď strhující kniha Jako bychom dnes zemřít měli od badatele Miloše Doležala. „Vypadal strašně zle. Byl celý zchátralý, hubený, tváře měl propadlé, měl strhané rysy, oteklé a rozpraskané rty, takovou divnou barvu v obličeji a stejně tak i na těle, přesně řečeno byl celý žlutý. V obličeji a na těle měl modřiny, především na rukou a stehnech, myslím, že i na zádech. Bylo mi jasné, že byl hodně zbit. Byl v jakési agonii. Třásl se a pronášel vzdechy. Zřejmě měl strašné bolesti.“
Nedlouho poté, přesně před 75 lety, nebohý duchovní zemřel. Nevydržel brutální zacházení při vyšetřování tzv. číhošťského zázraku, tedy dosud nevysvětleného okamžiku, kdy se přímo při Toufarově kázání rozkýval dřevěný kříž.
Co všechno si 47letý syn učitele od Jihlavy vytrpěl, jen aby Gottwaldova sebranka mohla zdiskreditovat katolickou církev?
Zpětně to zní až nepředstavitelně.
umučen komunisty
— Helena Sochrová (@HelenaSochr) February 25, 2025
Josef Toufar
(25. února 1950) pic.twitter.com/1uaopLudEe
Svlečeného Toufara komunistickém žaláři surově a vytrvale bili pěstmi i pendrekem, mučili jej pověšením za ruce na hák. V betonové kobce trpěl zimou, hladem, žízní a nedostatkem spánku. Podstupoval celonoční výslechy, bez lékařského vyšetření jej hrozivě pomláceného drželi až čtyři dny v kuse v samovazbě.
To všechno jen proto, aby se doznal k nesmyslu, že s křížem pohnul sám, s pomocí umně sestrojeného mechanismu.
Ladislav Mácha byl za své činy po sametové revoluci odsouzen na dva roky nepodmíněně, po roce trestu byl podmíněně propuštěn. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Mácha byl veselý soudruh
Doznání z něj měla dostat speciálně sestavená skupina pod vedením Ladislava Máchy, 26letého myslivce a vyučeného automechanika s podivuhodným životopisem. Mácha se narodil ve Višňové, vesnici později proslavené normalizačním seriálem Chalupáři. Jako malý kluk ministroval v katolickém kostele, za války byl odbojářem, kterého nacisté zavřeli do koncentráku a odsoudili k trestu smrti. Při náletech utekl z drážďanského vězení, v Brdech se přidal k partyzánům, ještě v květnu 1945 byl při přestřelce raněn.
Hrdina, řekli byste.
Na první pohled proto ani nepřekvapí, že z hodnocení StB ze 60. let vychází tento urostlý modrooký elegán jako jednoznačně kladná postava: „V kolektivu se projevuje jako veselý a snášenlivý soudruh. Je přímé a otevřené povahy s dobrým společenským vystupováním.“
Jenže zdání klame, „veselý a snášenlivý soudruh“ byl ve skutečnosti jednou z nejhorších bestií, které komunistický režim v 50. letech používal k potírání svých domnělých či skutečných protivníků.
Byl tak nesmlouvavý, až to někdy děsilo i jeho kolegy.
Doležalova kniha cituje třeba Miloše Hrabinu, který se podivoval, že Mácha bil Toufara s až sadistickou rozkoší. I po letech si vybavoval jeden konkrétní okamžik: „Mácha byl rozohněn, vlasy měl rozcuchané, byl rudý v obličeji a mlátil hlava nehlava Toufara. V pravé ruce měl pendrek. Toufar v té době ležel na lavici, zavázané oči, byl vyzut, nohy měl opuchlé. V týrání Toufara Mácha pokračoval, přestože jsme se ho se soudruhem Hrabákem ptali, co blbne.“
Dne 22. února 1950 byl kněz Josef Toufar po krutém mučení, které zahrnovalo bití obušky, temnotu a žízeň, vyšetřovateli Máchou a Čechem, donucen podepsat přiznání.
— Střípky z minulosti 🕰️ (@MocnyPetr62670) February 22, 2025
Jeden protokol uváděl, že Toufar pohyboval s křížem pomocí provázků a gumiček. Další dokument ho obviňoval z… pic.twitter.com/Gl7REV79FD
Někdejší ministrant měl od ministra spravedlnosti Alexeje Čepičky rozkaz, aby z Toufara získal přiznání všemi prostředky. Na ostatní, méně odhodlané členy své skupiny tak s odvoláním na metody samotného Stalina křičel, že jsou srabi: „Třídní nepřítel se musí zničit! Musíme mu rozsekat prdel, až se z toho posere!“
A tak zatčený bohoslovec Jan Zmrhal pár dnů před Toufarovou smrtí slyšel z jeho cely „skřek, který ani lidskému hlasu nebyl podobný, jak když pomalu zabíjí nějaké zvíře“.
Řadu svinstev dost často vymýšleli dobrodruzi, kteří u StB vydrželi jen dva, tři roky, přesto stihli přivést spoustu lidí do neštěstí.
Mácha byl schopen bít kněze s veškerou vervou třeba i tři hodiny v kuse, Toufara při tom nazýval sviní a dalšími vulgárními výrazy. Trápil ho hladem, načež mu přinesl abnormálně přesolenou polévku, vyvolávající nesnesitelnou žízeň. Aby - čistě pro své potěšení - mu následně zakázal podat byť jen kapku vody.
„Mácha pro svoje povahové vlastnosti nepotřebuje dostat dvakrát pokyn, aby vyslýchanému nějakou strčil,“ připustil i jeho nadřízený Bohumil Košař.
Výslech StB trval 40 dnů
Rozhodně přitom nešlo o pochybení pouhého jednotlivce. Tehdejší systém si sadisty Máchova ražení vyloženě hýčkal. Proč to nepřiznat – do značné míry na nich i stál. Ostatně samotný Mácha byl po Toufarově smrti přeložen do školícího střediska, kde zaučoval nové adepty StB.
„StB v období 1948–53 představovala hodně divokou instituci,“ potvrzuje pro CNN Prima NEWS historik Libor Svoboda. „Řadu svinstev dost často vymýšleli dobrodruzi, kteří u StB vydrželi jen dva, tři roky, přesto stihli přivést spoustu lidí do neštěstí. Víme o stovkách případů. Jeden takový třeba znásilnil vyšetřovanou, další dva při výslechu umlátili člověka – dostali za to pouze dvacet dní vězení, protože slíbili, že už to neudělají…“
Nemálo politických vězňů si v 50. letech prošlo i plzeňskou věznicí Bory. Zdroj: ČTK / Berger Jiří
Právě kolem roku 1950 se ve velkém přejaly běžně užívané vyšetřovací metody, s nimiž přišli sovětští poradci.
Najednou bylo tedy ještě hůř.
„Útočilo se především na lidskou psychiku,“ vysvětluje Svoboda. „Nenechali vyslýchané vyspat, lidé se v celách nesměli posadit, museli stále chodit. Tím člověka úplně zlikvidovali, aniž by se ho fyzicky dotkli. Existují záznamy o stohodinových výsleších, při nichž musel obviněný celou dobu stát, byl při tom mlácen. Vyšetřovanci byli ponižováni, páleni letlampami, cigaretami.“
Přesně takovým tyranem byl například Milan Moučka, bratr známého herce Jaroslava. Zvláštní věc: stejně jako v případě Máchy šlo též o bývalého bojovníka proti nacismu, o koncentráčníka. Právě on pak měl donutit k přiznání Miladu Horákovou. A po svém přesídlení do Uherského Hradiště proslul z pozice krajského velitele StB jako iniciátor soutěže v délce výslechů. Vítězem byl prý jeho podřízený, který dokázal vyslýchat jistého Oskara Valáška 40 dnů a nocí v kuse...
Grebeníček mučil elektřinou
Jiným z vyhlášených sadistů byl vyučený pražský kupec František Pergl z pověstného hradčanského Domečku, objektu 5. oddělení hlavního štábu ministerstva národní obrany. Primitiv přezdívaný Suchá lípa politické vězně s oblibou ponižoval, škrtil, kopal do nich a bil je pěstí, obuškem, židlí. Uši jim utahoval speciálními kleštěmi, používal i další mučící nástroje.
Kostel v Číhošti, kde mělo dojít k zázraku. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
„Byla to bolest k zbláznění,“ vzpomínal Augustin Bubník, jeden z party vězněných hokejových reprezentantů.
Pergl se svou sbírkou důtek, bejčáků, pout a okovů chlubil i návštěvám, podle týraných vězňů měl z mučení zvrhlé potěšení. K jeho středověkým metodám patřilo dávání do želez, polévání studenou vodou, zvedání za uši nebo bití mokrým ručníkem. S oblibou zadržovaným podával tenoftalin, který způsoboval prudké průjmy. Nebo je nutil dlouze cvičit a pochodovat, váleční hrdinové museli na jeho rozkaz pochodovat ve špinavých esesáckých uniformách.
„Jak nazvat jeho metody? Gestapačina,“ uvedl později jeden z jeho podřízených Hugo Poštulka.
Hrůzu vyvolával i další někdejší válečný koncentráčník a odbojář Alois Grebeníček, otec bývalého předsedy KSČM. Bývalý řezník si coby zástupce velitele vyšetřovacího oddělení na Krajském velitelství StB v Uherském Hradišti pravděpodobně pletl lidi s dobytkem – běžně je vedle bití býkovcem týral i elektrickým proudem, některým mužům rozdrtil varlata.
Přezdívku Mlátička nedostal náhodou.
„Jeho surovosti byly takového stupně, že předčily mnohdy gestapácké metody. Měl jsem možnost při vyšetřování vidět na smrt zbitého Rudolfa Sachra a desítky dalších utrpení, která se nedají vylíčit,“ uvedl pro web Totalita bývalý vězeň Svatopluk Krumpholc.
Před 98 lety se narodil Alois Grebeníček, komunistický vyšetřovatel, který mučil vězně elektrikou a byl takový hrdina, že když měl být za své činy souzen, vždy onemocněl.
— Ondřej Šmíd (@OndrejSmid) January 5, 2021
Jeden z těch, o kterých se nemá ani po smrti mluvit v dobrém a jejichž činy je třeba stále připomínat. pic.twitter.com/U61RWVLaJ6
Grebeníčkovi se do rukou dostal mimo jiné i Zátopkův trenér Jan Haluza. Toho po Únoru jako lidovce nejdřív obvinili ze zločinu „přípravy úkladů o republiku a hospodářské špionáže“, později i z napojení na skupinu kolem Milady Horákové. I při jeho výsleších si Mlátička hrál s elektřinou. Vedle toho mu Grebeníček ještě přičinlivě rozmlátil chodidla do krve.
„Vrcholný sportovec přece musí vydržet mnohem víc,“ smál se krutý podporučík s kolegy.
Věznice v Uherském Hradišti, svědek někdejších zločinů Aloise Grebeníčka a jemu podobných. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Lidi jsou stále krvelačné bestie
Sadistů pomáhajících ve vězeních či lágrech komunistické krutovládě bylo v 50. letech bezpočet. Bývalí jáchymovští muklové s hrůzou vzpomínali například na velitele Rovnosti Františka Palečka, který vězně mlátil svazkem klíčů, zhášel si o ně cigarety, nutil je prostát takřka nahé celé dny a noci na mrazu. Jeden z nich, Ondrej Podoben, takhle stál v minus 30 stupních padesát hodin. Utrpení skončilo až tehdy, jakmile mu zčernal obličej.
„Paleček byl přitom na první pohled elegantní pinďa, usměvavý, hladce vyholený, navoněný, v lesknoucích se holínkách, s inteligentskými zájmy, který si potrpěl na filosofické diskuse,“ napsal spisovatel Karel Pecka, sám jistou dobu vězněný.
Šílenou pověst měl i jáchymovský bachař přezdívaný Černá Máry, který se vyžíval zejména v brutálním zacházení s bývalými západními letci. Měl k tomu svéráznou motivaci – dříve pracoval na letišti jako pomocná síla, do nekonečna musel pánům pilotům balit padáky. Tak se jim za to teď s gustem mstil.
Zde stál komunistický lágr Vykmanov II Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Minimálně v jednom případě se ví o tom, že vězně pomáhal umlátit k smrti. Jindy kvůli němu musela bývalá letecká esa Josef Bryks a Miroslav Brychcín nesmyslně sem a tam přenášet tisíce cihel či hromady uhlí. I to mělo tragický konec – když Bryks v lágru zemřel na infarkt v pouhých 41 letech, Černá Máry rozhodně nebyl bez viny.
A tak by se dalo pokračovat ještě dlouho…
Jen namátkou: Velitel lágru Ležnice Václav Lauer trestal mukly tím, že je v zimě nechal venku strčit ruce do věder s vodou, kde je drželi tak dlouho, než voda zamrzla. První muž lágru Mariánská Oldřich Dobruský nutil politické vězně nemocné chřipkou stát spoutané na dešti. Velitelé jiných lágrů zase sestavovali komanda z kriminálních živlů, které měly za úkol terorizovat politické. Takhle mohl bývalý konfident gestapa Břetislav Janíček ostatní vězně nejen bít, ale také je zavírat do korekce.
Na jáchymovském Eliáši pak museli vězni dělat dřepy se závažím na předpažených rukou – byli při tom biti, čekalo se jen na to, až padnou. Tamtéž byli nuceni stát bez hnutí několik hodin na mrazu, než jim dozorci nakázali: „A teď, svině, tancujte!“
Věznice v Uherském Hradišti, svědek někdejších zločinů Aloise Grebeníčka a jemu podobných. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
To všechno se zdá být strašně dávno.
Tak dávno, jako kdyby se nic z toho už nemohlo opakovat.
Možná je to ale omyl.
„Nezměnili jsme se vůbec. Někteří lidé jsou stále krvelačné bestie,“ řekl nedávno spisovatel Jiří Padevět pro CNN Prima NEWS k tématu české poválečné krutosti.
A historik Svoboda se připojuje: „Dnes máme tendenci StB vnímat jako něco, co k nám přišlo v Únoru 1948. Jako zlo, které sem nepatří. To je ale hrozný omyl. Jsem přesvědčen, že pokud by se taková složka zakládala dnes, pořád by se našlo dost těch, kteří by do ní rádi vstoupili.“
Sluší se dodat: kteří by do ní rádi vstoupili a sem tam si také rádi bouchli.
Jednou, dvakrát. Mnohokrát.
Jako Ladislav Mácha. Jako ten veselý krajan Evžena Humla a Bohouše Císaře z Višňové.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Klíčové setkání v detailech: Trump ponížil Macrona, Francouz pak předvedl troufalé gesto
