Když vraha usvědčí brouci a mouchy. Hmyz tělo rozloží už po pár týdnech, říká expertka

Sotva jsme si sedli k rozhovoru, už jsme se dvakrát zasmáli její profesionální deformaci.

Poprvé, když se Hana Šuláková přiznala, jakou fotku si přivezla z nedávné dovolené na Mallorce. Ne, nezvěčnila plážovou idylku, ale jakéhosi mrtvého osla; respektive to, co z něj lezlo.

Podruhé, jakmile popisovala, co jí letí hlavou, když doma vidí mouchu. „Vy ji prostě máte za masařku. Jenže mě napadne: Heleme se. Tohle je ten druh, který jako první kolonizuje mrtvoly. To bych se možná měla porozhlédnout po bytě, jestli se něco nestalo.“

Aby bylo jasno – v druhém případě žertovala.

Uznávaná forenzní entomoložka žertuje často a žertuje ráda, což člověka při jejím neveselém zaměstnání dost překvapí.

„Optimistka jsem od narození. Pochopitelně pracujeme s případy, které jsou vážné, smutné, tragické. Abychom se ale ještě utápěli v depresi? Mým úkolem je hledat řešení, a přesně to také dělám,“ říká žena, která pomáhá usvědčovat vrahy díky svým znalostem hmyzu.

Dá se v tom, co děláte, nalézt nějaká krása?
Určitě! Jen se na to musíte podívat z entomologického hlediska. Hmyz sám o sobě je krásný. Většina lidí řekne: „Hm, obyčejná moucha.“ Jenže když se na ni podíváte pod mikroskopem, spatříte nádherně barevné struktury. Různé skvrnky, oranžové písmenko M na černém podkladu. Zlatavé a stříbrné chloupky. Něco hezkého najdete i u larev, laicky řečeno červů. Normální člověk se jich štítí. Když si z nich ale uděláte preparát, vidíte pigmentové skvrny, výrůstky s různým utvářením – jednou vypadají jako obyčejný kopeček, jindy jako špička vybíhající do tří výběžků.

Hm, ale je to opravdu krásné?
Definujme krásu. (smích)

Na škole v přírodě jsem jednou zapomněl řízek ve skříni ve velmi teplé místnosti. A co jsem na jeho místě našel za dva týdny, to bych krásným rozhodně nenazval.
No, k něčemu se vám přiznám. Na místě činu občas přítomné šokuji, když se nad značně rozloženým tělem rozplývám, jak krásné brouky tam objevím. Omlouvám se, snad to nikoho nepohoršuje, nemyslím to nijak neuctivě. Pochopte – samotnou mrtvolu nevnímám, z profesionálního pohledu se zaměřuji výhradně na hmyz. Vyleze tedy obří brouk a mně uklouzne: „Ježiš, to je nádhera…“ Kriminalisté se diví, já jim to marně vysvětluji: „Tady, podívej, úžasný dravčík! A tamhle leze mrchožrout pobřežní, Necrodes littoralis!“ Na to se mi obvykle dostane nechápavé reakce: „Myslíš tyhle hnusný brouky?“

Kdy se vůbec na místo činu volá forenzní entomolog?
Jakmile se najde mrtvé tělo, volá se policie. Po první hlídce přijede výjezd, dorazí vyšetřovatel s týmem a dvěma kriminalistickými techniky, námi osobně vyškolenými. Pokud ale jde o složitější případ, přítomní si vyhodnotí, že by se hodil forenzní entomolog. V tu chvíli vyrážíme – ať už za Prahu, nebo na druhou stranu republiky.

ČTĚTE TAKÉ: Kanibalové pojídali své mrtvé příbuzné, trpěli pak chechtavou smrtí

Často přijíždím paralelně se soudním lékařem, tělo ohledáváme společně. Většinou je to tak, že „soudňař“ začne nebožtíka svlékat, já ho v určitou chvíli poprosím: „Jirko, prosím tě, počkej, já si tady odeberu pár brouků a kukel.“ Už jsou na to zvyklí; na chvíli přeruší ohledávání, a jakmile si odeberu vzorky do odběrových nádob, pokračuje se dál.

Co všechno jste schopna zjistit na místě činu?
Přímo na místě činu skoro nic. S pomocí odebraných vzorků ale forenzní entomologie především umožňuje stanovit, kdy u mrtvého těla začala kolonizace hmyzem, což je pro vyšetřovatele vodítko pro určení času smrti. Prvních osm týdnů počítáme začátek kolonizace s přesností na den, ve vzácných případech i na hodiny. Jakmile se to přehoupne přes osm týdnů, přesnost klesá. To už se nám vylíhly mouchy, začínáme počítat podle brouků, kteří mají delší vývojový cyklus. Jakmile je to přes půl roku, určujeme začátek kolonizace podle druhového složení přítomného hmyzu. Výsledkem jsou posudky typu „s největší pravděpodobností to začalo na začátku zimy“.

Říkáte, že stanovujete především začátek kolonizace. Co dalšího?
Třeba i to, zda hmyz nalezený na těle odpovídá, nebo neodpovídá místu nálezu. Pokud byl zabitý převezen do jiného biotopu, měli bychom to na základě druhové skladby poznat. Celé je to jedna velká skládačka, při které dáváte dohromady řadu střípků.

Úplným základem je čas a teplota. Princip výpočtu spočívá v tom, že jedinec se vyvine za určité teploty po určité době. Buď do kukly, nebo do dospělce. Současně musíte zhodnotit, které druhy jsou na mrtvole, jakým způsobem se do dekompozičního procesu zapojily. Jak mezi nimi proběhla interakce. Stane se, že na těle máte jeden druh dominantní, od ostatních naleznete jen pár larviček. Vedle ale leží další tělo a na něm je dominantní úplně jiný druh. Jak to? Buď působil nějaký faktor, který hmyzu určil, na které tělo se vydat a na které ne. Třeba určitá chemikálie.

Anebo bylo jedno z těl převezeno odjinud.
Přesně. Musíte brát v potaz spoustu faktorů, mimo jiné proudění větru, vlhkost, srážky – za deště některé druhy létají, jiné ne. Může tam působit, že na místě něco zapáchá, například nedaleká skládka. Kdo ví, třeba byly určité druhy hmyzu na místě dřív než samotné tělo. Anebo se může stát, že larvy byly na těle člověka už za jeho života.

Zaživa?
Ano, děje se to docela často. Vývin larev na živém jedinci označujeme termínem myiáza. Stane se, že jedu tramvají a vidím na zastávce bezdomovce, jak mu z nohavice vypadávají larvy. Nejradši bych vystoupila a hned si mu řekla o vzorek. (smích) Ale vážně – u bezdomovců je za tím nedostatek hygieny, neošetřené bércové vředy. S něčím podobným se však bohužel setkáváme i u malých dětí, o něž se třeba rodiče nestarají. U ležících pacientů, kterým na základě proleženin vznikají nekrózy. Sice máme 21. století, přesto podobných případů evidujeme překvapivě mnoho. Vrátím se ale ještě zpátky k vaší otázce, co dalšího stanovujeme – taky se vyjadřujeme k tomu, jestli nálezová situace odpovídá celému procesu rozkladu.

To mi musíte vysvětlit.
Jestli třeba nedošlo k dodatečnému vyhrabání již pohřbeného těla. Nebo zda se člověk nerozkládal při volné expozici a nepohřbili ho až dodatečně. Zní to sice jako z laciné kriminálky, ale opravdu se to stává. Máme případ, kdy pán zemřel, šest měsíců se doma rozkládal a paní ho za domem zakopala teprve ve chvíli, když už ho unesla. Tělo se tehdy našlo až po roce. U násilných trestných činů bývá častější, že člověk v první chvíli neví, co s mrtvým tělem. Někde ho ukrývá, sežene si lopatu, dotyčného převáží, pohřbí. Pokud máme štěstí, jsme zpětně schopni říct, že ho třeba tři dny měl někde schovaného.

Řešili jsme i takové nuance, kdy jsme byli dotazováni, zda než to mrtvé tělo zakopali, leželo volně někde v lese, nebo si ho pachatel schoval v domě. Nebo si vzpomínám na jiný případ, kdy jsme měli již rozloženého mrtvého ve sklepě a na základě hmyzu jsme byli schopni říct, že zrovna tam určitě nezemřel. Druhy, které jsme na něm našli, by se ve sklepě neobjevily.

Soudní lékaři na místě činu v každé detektivce pronesou: „Víc vám řeknu až po pitvě.“ Taky máte nějakou takovou větu?
Jistě: „Víc až po odchovu.“

Po odchovu?
Na místě i kvůli zjištění začátku kolonizace zajišťujeme dva typy vzorků. Jeden ponecháme naživu a u nás v Kriminalistickém ústavu umístíme do klimatické komory, která udržuje požadovanou teplotu, vlhkost i světelný režim. Odchov je založený na kuklení a na líhnutí dospělců. Druhý typ vzorků se usmrtí, fixujeme tím okamžik nálezu. Tenhle usmrcený vzorek se zajišťuje do smrtícího substrátu, nejčastěji etanolu, respektive lihu.

Mám k tomu jednu úsměvnou historku, kdy jsem byla na místo činu přivolána přímo z dovolené, takže jsem musela improvizovat. Kde vzít najednou nějaký smrtící substrát? Musela jsem si vystačit s whisky, kterou jsme měli s manželem původně přibalenou pro docela jiné účely. To bylo doma pláče! Muž je naštěstí kriminalistický expert, takže měl pochopení.

Pojďme se ještě jednou vrátit na místo činu. Co tam přesně hledáte?
Existují jisté základní zákonitosti. Když přijdete k tělu a vidíte, že jsou na něm teprve vajíčka, pak víte, že od začátku kolonizace uběhlo 24 hodin. Pokud se na něm pohybují malé larvy, jde o 24 až 48 hodin. Jakmile najdete větší larvy, už to naskakuje. Prvními kolonizátory bývají bzučivky, které mají třináct základních druhů. Pro vyšetřování je důležité zjistit, o jaké přesně jde. Na těle se setkáte se třemi, čtyřmi, pěti druhy, každý z nich má jinou délku vývojového cyklu – co jednomu trvá 12 dnů, druhému za stejné teploty čtyřiadvacet.

Jak dlouho trvá, než se hmyz dokáže postarat o mrtvé tělo?
Pokud bychom se bavili o krásně vybělených kostech bez zbytků svalů, kůže a podobně, bavíme se zhruba o třech měsících. Pokud o kostře, na níž jsou ještě zbytky organických nebo hnijících látek, pak o třech týdnech.

Jenom?
Ano. Jde to strašně rychle. Do deseti, čtrnácti dnů můžete mít dvě třetiny měkkých tkání prakticky rozloženy. Řeč je samozřejmě o ideálních podmínkách. O létě, kdy přiletí stovky bzučivek. Jedna naklade dohromady 1500, 2000 vajíček, samička zůstává u těla a klade je postupně po nějakých dvanácti, čtyřiadvaceti hodinách. Mohou z toho být miliony larev. S nadsázkou, možná až vulgárně, tomu říkám žrací síla larev.

Pokud jsou bzučivky na začátku rozkladného procesu, velmi ho urychlují. Působí však i další vlivy: odkrytost, teploty 20–⁠30 stupňů Celsia, déšť. Pokud bychom se bavili o jiných ročních obdobích, třeba na jaře dojde do stadia kostry, na níž jsou ještě zbytky organických nebo hnijících látek, zhruba po třech měsících. A na čistý kosterní nález po půl roce až roce. Ve stejné lokalitě, se stejným tělem. Pokud by bylo pohřbené do hrobu, celé se to prodlužuje.

Jakmile zbydou jen kosterní pozůstatky, můžete něco vyčíst i z nich?
To děláme často. Na kostech už pochopitelně není nic, nanejvýš najdeme přilepenou kuklu od mouchy či brouka. Námi hledaná informace je ale pod tělem a v jeho okolí. Larvy se vyvíjí na mrtvém těle, jsou nekrofágní. Bzučivky mají tři dílčí vývojové stupně, tzv. larvální stadia. Polovinu ze třetího stupně larva žere na těle. Druhou polovinu má na to, aby si našla místo k zakuklení – na mrtvém těle se nekuklí, jelikož by ji to kvůli jeho biochemické aktivitě a dalším přítomným organismům zlikvidovalo. Odlézá z mrtvého těla, proto když máme kosterní nález, jsou uhynulé a zakuklené larvy, prázdné kukly po líhnutí a uhynulí dospělci pod ním a v okolí. Ve výsledku jste schopný poskládat až 90 % hmyzu, který se na mrtvém těle od začátku až do konce rozkládal. Nepřijde vám to jako zázrak?

Přijde.
Nám občas taky. Stane se, že u staršího nálezu nasbíráte dvacet, třicet druhů hmyzu, výpočet je nepřesný. Najednou se vám tam ale v pouhých třech jedincích objeví druh, který posune začátek rozkladného procesu na konkrétní měsíc. To je úplný poklad! Ze soudně lékařského hlediska by to bylo absolutně nemožné, pokud by tedy ten člověk neměl v kapse datovaný dopis na rozloučenou.

Kdo z hmyzu je vaším nejoblíbenějším pomocníkem?
Mouchy. Při výpočtu jsou neuvěřitelně přesné. Dospělci much jsou nekrofilové – k mrtvému tělu je to láká, ale neživí se jím. Nakladou vajíčka, z nich se vylíhnou larvy, ty už jsou nekrofágové – živočichové živící se mrtvým tělem jiného živočicha. Časová mezera mezi příletem much a nakladením vajíček je minimální. Brouci jsou oproti tomu velmi často sami nekrofágové. Když jejich pár přiletí k mrtvému tělu, nejdřív se na něm živí. Může na něm strávit několik dnů, až pak dojde ke kopulaci, k nakladení vajíček. U much je to jednodušší.

Jaké prostředí je pro vás největší nepřítel?
Voda. Neexistuje v ní přímá vazba na rozkládající se tělo – dekompozitor. Mrtvé tělo je ve vodě rozkládáno jakýmkoliv organismem, který tam žije. Od ryb přes korýše, obojživelníky, žáby, pulce, larvy hmyzu. Ve vodě se proto vyjadřujeme jen k tomu, jestli místo nálezu odpovídá předpokládanému místu utonutí nebo vhození do vody. Případně – pokud dojde k vyplavání nad hladinu – můžeme hodnotit, kdy došlo k uvolnění těla. Pachatel jej třeba zatížil a hodil do přehrady, načež po nějaké době vyplavalo. Řekneme pak: „Než ho rybáři našli, na hladině bylo tři, čtyři dny.“

Stalo se, že vámi předložený důkaz usvědčil vraha?
Nechci se chlubit, ale ano. (smích) Také jsme napsali posudky, kdy jsme zpřesněním výpočtů doby smrti vyvinili obžalovaného, u něhož se předpokládalo, že spáchal úkladnou vraždu. Entomologie potvrdila jeho výpověď, čin se díky tomu překvalifikoval z vraždy na zabití. Nebo jsme měli případ, kdy jsme na základě hmyzu dokázali, že matka po porodu novorozence zavázala do igelitových tašek. Tvrdila, že chlapec žil a byl položený volně. Entomologie to odmítla: ne, musel být v pevně zavázaných igelitových taškách.

Někde jsem četl, že jste jediná forenzní entomoložka v republice. Pořád to platí?
Bývávalo. V roce 2017 nastoupily do Kriminalistického ústavu mé dvě bývalé studentky, už je nás tedy víc. Což je prima, všichni jsme jenom lidé, všichni děláme chyby. A já měla obrovskou hrůzu z toho, že tu chybu udělám. Když se jí dopustí klasický entomolog, prostě do Nature napíše druhý článek, že se v tom prvním spletl. Jakmile ji mám na triku já, na základě mého posudku může ve vězení skončit někdo nevinný. Proto je dobře, že se můžu o méně jasných věcech s kolegyněmi pobavit. Probrat s nimi, zda mají na danou skládačku stejný názor. Jestli jsem to i podle nich poskládala správně. Ne vždycky najdeme všechny dílky. Anebo se stane, že si některého vodítka na začátku nevšimnete.

Něco vám uteče.
Ano. Dělala jsem třeba případ nájemné vraždy, kdy jsem krásně spočítala interval na 23 dnů. Poslala jsem posudek, všechno vypadalo v pořádku. Pak jsem přednášela mordpartě o forenzní entomologii a kluci mi povídají: „No hezky o tom mluvíš, ale moc to nefunguje. Pamatuješ na tu vraždu? Vypočetlas tam třiadvacet dnů a ono to bylo nakonec podle jiných důkazů osmatřicet.“ Marně jsem přemýšlela, v čem mohl být problém.

Tak si o tom s kriminalisty vykládáme a jeden najednou pronese: „A nemohla vadit ta kyselina?“ Strnula jsem: „Jaká kyselina?“ Pachatelé totiž oběť sice zastřelili, pro znesnadnění její následné identifikace ji však ještě polili kyselinou. Což mi prve nikdo neřekl. Taková věc přitom má na přítomnost hmyzu velký vliv. Takže jsem se na to ještě jednou podívala a rázem složila celou skládačku. Oběť byla opravdu zastřelena 38 dnů před nálezem, pachatelé na ni nalili kyselinu. Dva dny před začátkem kolonizace pršelo, déšť chemikálii spláchl. Načež se do toho pustil hmyz.

Žasnete někdy nad tím, co všechno dokáže?
Žasnu nad tím neustále. Uděláme výpočet, podle kterého vyjde, že u oběti začala kolonizace 26. října. Voláme to vyšetřovateli a on povídá: „Právě jsme vám poslali papír, že pětadvacátého toho chlapa ještě viděli živého.“ Na jedné straně nám tím kazí radost, protože to skoro vypadá, že jsme to od něj opsali. Na druhé nás hřeje, že to do sebe zapadá. Z toho máte pokaždé radost. Až si manžel jedné mé kolegyně dělal legraci: „Mě u vás fascinuje, jak vás překvapuje, že ta vaše metoda vlastně funguje.“ Ano, svým způsobem nás to opravdu překvapuje. Do striktních matematických hranic přece aplikujete biologii. A biologie nikdy není černobílá.

Zasmějete se někdy tomu, co si pod vaší prací představují obyčejní lidé?
Při přednáškách mám dvojí reakce. Jedna je jasná: „Brouci z mrtvol? Fuj!“ Druhá není tak častá, to se nám lidé nabízejí, že by po smrti rádi věnovali své tělo k potřebám výzkumu, což ovšem legislativa neumožňuje. Taky se mi stalo, že jsem v severních Čechách přednášela policistům. Po hodinové přednášce plné mrtvol a hmyzu se jeden z nich zvednul a rozpačitě pronesl: „Víte, mně to nedošlo, ale já jsem nám objednal oběd. Máme řízky. To se asi nehodí, co? Jíte při té vaší práci vůbec maso?“ Jasně že jím. A s obědem po přednášce takového typu vůbec nemám problém. To jsou ty představy lidí zvenku; jako když jste si prve myslel, že v Kriminalistickém ústavu musí pracovat jen lidé s depresemi.

Dobře, z toho jste mě vyvedla. Ale nějakou tu profesionální deformaci jste mi přece jen přiznala.
Když budu mluvit vážně, mou jedinou profesionální deformací je, že nikdy nepůjdu totálně opilá ve tři v noci sama parkem. A – dobře – snad ještě to, že určování bzučivek se ráda věnuji i v soukromí. Mouchy taky chytám pro své mravence.

Pro své mravence?
Ano, mám doma chov, nějakých šest milionů kusů.

Proč zrovna mravence? 
Je to neuvěřitelně zajímavý zrnožravý druh Messor barbarus ze Španělska. Základ potravy mají v obilí, ale taky potřebují bílkoviny, zejména pro larvy, ze kterých se líhnou vojáci chránící hnízdo. Proto jim dodávám i mouchy. Hnízdo už je docela velké. A vojáci pořádní. Až se jich skoro bojím. (smích) No jo, to víte. Chtěla jsem domácí zvířata, jenže jsem hodně zaměstnaný člověk. A mravenci si na nedostatek pozornosti nestěžují…