Nedivte se mé nenávisti. Rusové znásilňují i babičky, říká Ukrajinka, kterou sexuálně napadli
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
38letá režisérka Alisa Kovalenko ve válce sama bojovala.
Její poslední dokument se věnuje sexuálnímu násilí ve válce, před lety jej rovněž zažila.
Kovalenko se obává, že Ukrajina přestává Západ zajímat.
Její dokument odhaluje sílu žen, které přežily sexuální násilí.
Ukrajinská režisérka Alisa Kovalenko o válce proti ruskému agresorovi nejen točila dokumenty, ale také v ní sama bojovala. V otevřeném rozhovoru pro CNN Prima NEWS popisuje, jak člověka změní život v první linii. Mluví ale i o tom, jak ji Putinovi vojáci sexuálně napadli. Právě ženám znásilněným okupanty věnovala svůj poslední film, se kterým po Berlinale přijela i na český festival Jeden svět.
Než jsme se rozpovídali, dal jsem Alise Kovalenko žlutý tulipán.
Přijala ho plaše, poděkovala mírným pokynutím hlavy.
Čtěte také
A třebaže zdánlivě plaché byly i úvodní věty našeho rozmlouvání, první dojem klamal. 38letá ukrajinská režisérka je ve skutečnosti kurážná bojovnice, která se nebála postavit ani ruskému agresorovi přímo na frontě, ani předsudkům a vlastní běsům po sexuálním napadení Putinovými vojáky. „Nesmíme dovolit, aby zlo vyhrálo,“ říká filmařka, která do Prahy přijela představit svůj nový dokument Po stopách.
Berlinale 2026 Review: Alisa Kovalenko & Marysia Nikitiuk's "Traces" Leaves a Strong Impression of an Underexamined Aspect of War https://t.co/5mdeRKc0Yd
— Moveable Fest (@MoveableFest) February 23, 2026
Mám tři malé dcery. Co bych jim měl říct o válce?
Strašně moc záleží na tom, kolik jim je. Každý věk vyžaduje odlišný způsob vyprávění. Když jsem na frontě bojovala proti Rusům, mému synovi bylo pět let. A jinak jsem mu o válce vyprávěla při telefonických hovorech domů, jinak jsem pro něj své zážitky zpracovávala v dopise, který jsem v první linii psala s tím, aby si ho přečetl v budoucnosti jako dospělý. Mluvit s dětmi o válce je hrozně složité. Dělat to ale musíme. Zejména v případě takových dětí, kterých se válka bezprostředně dotýká. Pokud před nimi budeme předstírat, že se nic neděje, může to pro ně být jen o to více traumatické. Je důležité ze sebe dostat všechny úzkosti, bolesti. Já se to synovi snažila vysvětlovat ještě před tím, než v roce 2022 začala plnohodnotná Putinova invaze. Už tehdy jsem mu říkala, co se na Ukrajině děje.
Čtěte také
Jak přesně to ale dítěti podat?
Zklamu vás, nemám přesný recept. Stane se, že se mě syn na něco k válce zeptá a já prostě nevím, jak odpovědět. Jako rodič chodíte na hodně tenkém ledě. Přesto je zásadní tuhle debatu neignorovat. Musíte sám vědět, jak citlivé je vaše dítě. Kde se u něj nalézá červená linie, za kterou už se při vysvětlování nevydávat.
Napadá mě otázka, na kterou bych svým dcerám v souvislosti s válkou nedokázal odpovědět: Kde se v člověku bere tolik zla, že je schopen dělat druhému tak šílené věci.
Kde se bere všechno to zlo? Zrovna na tohle bych teď synovi uměla odpovědět: v Rusku. Jistě, zla je hodně i v jiných zemích, obecně však lze říct, že se mu mnohem lépe daří tam, kde existují totalitní podmínky. Kde je jen velmi malá aktivita občanské společnosti, kde se nedovoláte spravedlnosti, kde jsou násilí a někdy přímo i mučení normou. Což v případě Ruska platí. Která evropská země je v hitparádě domácího násilí ze všech nejhorší? Jasně – Rusko! Osobně tuhle zemi považuji za úplný inkubátor zla. Pokud otec bije své děti, tak až vyrostou, budou své potomky mlátit taky. Tak to zkrátka funguje. Rusko se na mnoha úrovních ocitlo v začarovaném kruhu násilí – platí to o rodinách, o hierarchické struktuře společnosti, o chodu celé země.
Čtěte také
Pro mě je děsivé, že ve válce se i nejbarbarštějších zvěrstev dopouštějí též lidé, které bychom v civilu mohli pokládat za úplně normální.
Moc se mi líbí, co řekl americký historik Timothy Snyder. Že demokracie je jako zahrada, kterou musíte každý den zalévat. O kterou se neustále musíte starat. Máme občas tendenci si nalhávat: „Demokracie? Jasně, žijeme v ní. Všechno je v pohodě.“ A tak tuhle zahradu třeba čas od času nezalijeme. Přestaneme se o ni starat. Jenže takhle můžeme zničehonic zjistit, že se nám to vymklo z rukou. Že se všechno zhroutilo. Čímž jsem u vaší otázky – ano, zlu se samozřejmě může dobře dařit i ve společnostech, které bychom na první pohled považovali za normální. A to ve chvílích, jakmile se přestaneme starat o důležité věci, o hodnoty, o lidská práva.
Ve válce zjistíte, za co jste ochoten zemřít
Když už jsme u toho, nemáte pocit, že je to Západ, kdo se poslední dobou přestal starat o důležité věci? Kdo začal zapomínat i na napadenou Ukrajinu?
Bohužel, přijde mi to tak. Jako kdybychom se pro spoustu lidí stali něčím na způsob tzv. bílého šumu, jakéhosi monotónního zvuku v pozadí, který už ani pořádně nevnímají. Mnoho lidí to bere ve stylu: „No jo, válčí se tam. A co?“ Už si po čtyřech letech na tenhle bílý šum zvykli. Osobně to považuji za strašně nebezpečný jev.
Že tam někde den co den dochází k hrozným tragédiím? Že se ve velkém umírá kvůli raketám a dronům? Že dochází k šílené destrukci? Pokud lidstvo tohle všechno začne považovat za normální, pak současně odsouhlasí, že součástí naší reality má být i absolutní zlo. Předejdu vaší námitce: ano, zlo je tu odjakživa. Důležité však je, co s tím míníme dělat. Jako filmařka věřím, že natočením dokumentu mohu pomoci tuto zeď zbourat. Dám tragédii jméno. Tvář. Snad i díky tomu pak lidé dokáží skrze zmíněný bílý šum rozeznat to podstatné: konkrétní lidské osudy, konkrétní bolesti, konkrétní tragédie.
Čtěte také
Válku jste zažila i jako někdo, kdo v ní bojoval. Co jste se v první linii dozvěděla o člověku?
Válka je skutečně extrémní situace. Lidé se v ní úplně otevřou. Zjistíte, co v nich doopravdy je. Všechno vidíte v jasnějších barvách – i pocity, lásku, důstojnost, solidaritu. Ve válce přijdete na to, co je skutečně důležité. Za co bojujete. Za co jste ochoten zemřít. Bojovala jsem v první linii, tam se s bratry a se sestrami ve zbrani hodně sblížíte. S lidmi kolem sebe cítíte neskutečně silné pouto.
Ono to do jisté míry platí i pro Ukrajinu mimo první linii – válka v lidech probudila neuvěřitelnou solidaritu. Vzdorovat tak hroznému zlu individuálně je těžké, proto bychom se o to měli pokoušet kolektivně. Naštěstí se to děje. A vytváří se tím těžko popsatelné mezilidské vztahy. Sledujeme úžasnou snahu pomáhat si. Viděli jsme to před měsícem, když na Ukrajině docházelo k masivním výpadkům elektřiny. Ukrajinci v nejzasaženějších místech bez vyzvání pomáhali starým a nemohoucím. V situaci, kdy šlo o holou existenci, jsme byli svědky dojemné kolektivní snahy starat se o druhé.
Paměť nemůže být jen bolavá a temná
Co jste se ve válce dozvěděla o sobě?
To je komplikovanější… Do jisté míry bych mohla odpovědět stejně jako na předchozí otázku. Ale jen do jisté míry… Víte – na frontě došlo k momentu, kdy jsem si položila otázku: „Pokud teď zemřu, co si o mně bude pamatovat můj syn?“ Bylo mu pět. Věděla jsem, že mu chci sdělit tolik důležitých věcí. A zároveň – že tyhle důležité věci nemůžu vykládat pětiletému klukovi. Proto jsem začala sepisovat dopisy, o kterých jsem se zmínila v začátku našeho rozhovoru. Byly to dopisy pro mého syna, až bude dospělý. Když jsem si je nedávno přečetla, zjistila jsem, co je v těch dopisech hlavní.
Čtěte také
Co?
Láska. Světlo. Zoufale jsem se snažila to do těch dopisů dostat. Víte, ve válce jsem si prošla i velmi nepříjemnými záležitostmi. Já ale nechtěla, aby po mně – pokud přijdu o život – zbyla bolest. Pokusila jsem se pro svého syna vytvořit něco jako powerbanku s láskou. Protože jsem si na vlastní kůži ověřila, že láska a světlo jsou silnějšími zdroji energie než třeba nenávist.
Ověřila jsem si to i o něco později, když jsem začala se střihem svého předchozího filmu Můj drahý Théo. Spousta mých bratrů ve zbrani, kteří jsou v tom filmu natočeni, už zemřela. Byli to přitom často také rodiče malých dětí. Uvědomila jsem si, jak důležitým svědectvím může tenhle film být právě pro jejich potomky. Upřímně – když jsme to začali stříhat, myslela jsem, že to prostě nebudu schopná dokončit. Měla jsem před sebou zase tváře přátel, kteří jsou už mrtví. Hrozně mě to ničilo. V určitou chvíli mě ale napadlo, že nedělám film o bolesti, ale o lásce, o světle. Paměť nemůže být pouze bolavá, temná. A to ani tehdy, pokud jsme přežili skutečně strašné věci.
Skrze vzpomínání na lidi, které jsme měli rádi, v sobě tuhle lásku a světlo uchováváme. Díky tomu máme pořád dost sil k tomu, abychom pokračovali ve svém boji. A že budeme takové silné powerbanky potřebovat! Válka potrvá ještě dlouho…
Je ale možné se ve vaší situaci úplně obejít bez nenávisti?
Ne. To je nemožné. Mám v sobě nenávist. Mám. Nejde o to, že byste ji v sobě cítil každý den, prostě se ve vás hromadí. Pokud je jí ale moc, může vás to začít ničit.
Čtěte také
Váš nejnovější film Po stopách vypráví o Ukrajinkách, které byly znásilněny ruskými okupanty. Kde v sobě ty ženy našly sílu vyprávět své příběhy?
K tomu vede dlouhá cesta. Něco o tom sama vím… Roku 2014 jsem na Donbasu v ruském zajetí zažila na vlastní kůži sexuální násilí. A trvalo mi další dva roky, než jsem o tom byla schopna něco říct svým přátelům a blízkým. Bože, vždyť já nevěděla ani to, jak o takové věci mluvit sama se sebou. Když jsem o tom pak vypovídala před mezinárodní organizací pro lidská práva, ptala jsem se, jestli jsou i nějaké další Ukrajinky s obdobným osudem. Odpověděli mi: „Asi je jich hodně. Vy jste ale první, kdo o tom dokáže otevřeně mluvit.“
U nás se to začalo obracet až roku 2019, a to díky statečnosti jedné z hlavních hrdinek mého posledního filmu, která založila společnost SEMA Ukraine. Pozvala mě na první setkání žen s podobnou zkušeností. Byl to první opravdový krok, který přeživší sexualizovaného násilí udělaly v boji proti dosavadnímu stigmatu, v boji za spravedlnost. Najednou jsme v sobě pocítily silný pocit sesterství. Zjistily jsme, že dohromady dokážeme víc. Od začátku jsme plánovaly, že pro potřeby svého boje natočíme i dokumentární film. Zpočátku jsem se toho trochu bála, jakmile ale Putin roku 2022 zahájil plnohodnotnou invazi, nebylo už na co čekat.
Čtěte také
Vznikl z toho dokument, se kterým jste teď přijela do Prahy na festival Jeden svět.
Když jsem s těmi ženami mluvila, když jsem nahrávala jejich svědectví, vyprávěla jsem zároveň i svůj příběh. Popisovala jsem, co jsem přežila. Přiznala jsem, že i pro mě to pak znamenalo ponořit se do dlouhodobého mlčení. I pro mě to byl dlouhý proces. U některých žen jsem do poslední chvíle nevěděla, zda budou se zařazením svého vyprávění do filmu souhlasit. Jiné, jako přeživší z Chersonu, to hned zkraje řekla jednoznačně: „Chci to říct. Chci, aby to svět věděl. Na celý svět to hodlám vykřičet. Aby všichni věděli, co jsem v zajetí musela vytrpět já, co ostatní členové mé rodiny.“ Pro ženy jako ona to bylo důležité. Pochopily, že i jejich slova mohou být zbraní proti agresorovi. Strávila jsem s nimi hodně času. Nejen jako režisérka. Nejen jako aktivistka, členka komunity. Také jako… (váhá)
…přítelkyně?
Ano, i jako přítelkyně. I proto to neberu tak, že bych za tímto filmem stála v první řadě jako režisérka. Spíš jsem ho natočila jako jedna z přeživších sexuálního násilí. Jako sestra těch, které tam vyprávějí své příběhy. Když jsme zakládali organizaci přeživších, bylo nás patnáct. Ostatním jsme mohly nabídnout jen sesterství, vzájemnou podporu. Až potom jsme zahájily debatu, jak to posunout dál. Dohadovala se sezení s psychology, s advokáty. Začalo to ale obyčejnou potřebou vzájemné podpory.
Čtěte také
Rusové mučí Voláním Putinovi
Zvláštní je, že když se řekne „válka“, mnoho lidí to stále vnímá jako ryze mužskou záležitost.
Což je velký omyl. V ukrajinské armádě slouží kolem 70 tisíc žen. On se v tom předsudku do jisté míry odráží i postoj mnohých proti samotné armádě. Známe to od různých evropských pacifistů, kteří na armádu nahlížejí štítivě. K čertu! Myslíte, že jsem se stala vojačkou, protože jsem jí odmala chtěla být? Samozřejmě, že ne! Chtěla jsem točit filmy. V mé jednotce na frontě sloužili snad jen tři profesionální vojáci, jinak byste tam našel ajťáky, trenéry z posilky, muzikanty. Nikdo z nich netoužil po tom stát se vojákem. Stali jsme se jimi, protože jsme prostě museli bránit svou vlast. Bránit demokratický svět. Jako když ve Hře o trůny bráníte Zeď před útočícími zombíky…
Z toho, jak jste teď zvýšila hlas, je zřejmé, že jste se s nějakými předsudky setkala.
Pochopitelně. Vyslechla jsem si: „Jak jsi jako matka mohla jít bojovat?“ Pro mě je důležité stavět se za rovnost mezi muži a ženami i v kontextu války. Mění se to k lepšímu, ženy dnes mohou v armádě zastávat i velmi důležité pozice, pořád nás ale čeká dlouhá cesta. Mezi námi – třeba zrovna sexuální násilí se ve válce rozhodně netýká jen žen. Až 90 procent přeživších ruského sexuálního násilí jsou muži. 90 procent! Má to různou podobu, jakmile se ale ukrajinský voják dostane do ruského zajetí, k mučení patří nezřídka i to sexuální. Mnoho přeživších popisuje třeba praktiku, kterou Rusové posměšně nazývají Volání Putinovi. Spočívá v tom, že zajatému vedou elektřinu od genitálií k uším. Údajně je to nesnesitelně bolestivé. A u některých mužů to prokazatelně způsobilo neplodnost.
Čtěte také
Pokládala jste si otázku, proč to Rusové dělají?
Protože to chápou jako nástroj, kterým se dá ponížit ukrajinský lid. Chtějí i tímhle zničit odpor. Rozdrtit ukrajinskou vůli.
Myslím, že ve 21. století jsme na takovou formu krutosti už nebyli připraveni.
Nebyli. Představte si, že v mém filmu vypráví svůj příběh i žena, které je 78 let. Rusové ji znásilnili, když jí bylo pětasedmdesát. V tom přece sexuální pud nehraje žádnou roli. Chtěli s pomocí znásilnění dosáhnout jediného: zlomit ji. Zlomit Ukrajince. Proboha, vždyť ten mladý Rus by mohl být jejím vnukem. Znásilnil ji, kromě toho i zbil, vymlátil jí všechny zuby, zlámal několik žeber, pořezal břicho. Jak se pak můžete divit mé nenávisti? To je opravdu extrémní snaha o dehumanizaci. Rusové se snaží připravit Ukrajince o samo lidství, chtějí je redukovat na pouhé objekty. To se jim nesmí podařit. Vždycky, když spadnu do deprese, vzpomenu si na tuhle 78letou učitelku. Jak bych se jí mohla podívat do očí a říct, že se nedočká žádné spravedlnosti? To přece nejde.
Čtěte také
Kde ale chcete právě teď hledat naději?
Ve filmu ji máme. Našli jsme cestu, díky níž jsme přeměnili svou bolest v sílu. Šrámy se hojí mnohem rychleji, pokud k tomu pomáhá solidarita ostatních. V tom je veliká naděje. Dodává to sílu všem, kteří chtějí bojovat za lepší svět. Za skutečné hodnoty. Protože pokud bychom se o nic takového nesnažili, pak se jednoho dne probudíme a už s tím nic nesvedeme. Pokud nebojujete za spravedlnost, pomáháte zlu. Je to jako rakovina, jejíž metastázy mohou prorůstat vším kolem nás. Nesmíme to dovolit. Podporujme se navzájem, buďme solidární.
Pořád mám v hlavě, jak to na Berlinale vypadalo po premiéře mého dokumentu. Jakmile film skončil a v sále se rozsvítilo, všichni lidé vstali a tleskali. V očích měli slzy. Nebyly to ale slzy soucitu. Byly to slzy empatie. Pohlédla jsem na přítomné hrdinky mého filmu. A i ony měly v očích slzy. Také to nebyly slzy smutku, i tohle byly slzy empatie a také slzy důstojnosti. Dalo mi to obrovskou naději. Má cenu bojovat za spravedlnost.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Jak Írán vypráví vlastní verzi války. Propaganda míchá fakta, lži i generovaná videa
Lukáš Hron je aktuálně redaktorem zpravodajského webu CNN Prima NEWS.
