S nedobrovolnou sterilizací romských žen začal komunistický režim v sedmdesátých letech, lékaři však s nimi pokračovali i počátkem let devadesátých. „Třetí den po porodu mě vzali znova na sál a sterilizovali. Netušila jsem, o co jde,“ vypráví pro CNN Prima NEWS čtyřiapadesátiletá Nataša Botošová.
Musel to být strašný pocit, když lékař ženě po porodu oznámil, že již nepřivede na svět žádné další děti. S takovým postupem se v době husákovské normalizace a na počátku devadesátých let setkalo nejméně tři sta romských žen, ale i několik matek z majoritní společnosti. Skupina takto postižených žen proto v pátek protestovala před Městskou nemocnicí v Ostravě a žádala, aby Sněmovna urychleně přijala návrh na vydání zákona o poskytnutí jednorázové peněžní částky osobám sterilizovaným v rozporu s právem.
Rasistické urážky při porodu
Čtyřiapadesátiletá Nataša Botošová rodila v roce 1991 čtvrté dítě. A to právě v ostravské městské nemocnici na Fifejdách. „Na sál mě vezli v silných bolestech, cítila jsem, že hlavička už leze ven. V tu chvíli mi donesli nějaký papír, ať to podepíšu, vůbec jsem nechápala, o co jde,“ vypráví. Šlo o osudový souhlas se sterilizací. Porod měla těžký, předchozí tři prý proběhly mnohem snáze. „Lékař se vůbec netajil, že nemá Romy v lásce. Pořád měl sprosté narážky, že když to chtělo dovnitř, musí to jít i ven. Ať sakra tlačím. A že doufá, že jim to cikánské dítě nenechám v porodnici,“ vzpomíná.
Nataša se považovala za starostlivou matku, průpovídky lékaře i personálu ji urážely. „Miluji svoje děti, já bych vám tu děcko nikdy nenechala,“ naštvaně se bránila na porodním sále. „Byli to rasisti,“ nebojí se říct téměř třicet let poté. Tři dny po porodu byla totiž lékaři znova vyzvána, aby se podrobila „jakémusi“ zásahu na operačním sále. „Myslela jsem, že po tak těžkém porodu musí ještě něco vyčistit anebo tak něco. Jenže mi udělali podvaz vaječníků. Sterilizovali mě.“ V nemocnici ji však o podstatě zákroku nikdo neinformoval.
Opustil ji manžel
Co s jejím tělem provedla tehdy státní nemocnice, se Nataše Botošová dozvěděla až od zkušenější příbuzné. „Když jsem šla ukázat dítě švagrové, ptala se mě na porod a já ukázala tu jizvu. Pak mi vynadala, že jsem blbá kráva, že už nebudu mít nikdy děti, že mě sterilizovali.“ Manžel Nataši Botošové byl v šoku a zatím vřelý vztah začal vychládat. „Vedlo to až k rozvodu. Romové chtějí mít hodně dětí a já jsem najednou pro svého muže vlastně ani nebyla ženou.“
Zdrcená žena tedy přišla nejen o další plánované potomky, ale i o muže, kterého milovala. „Jiného už jsem nehledala a děti jsem musela vychovat sama,“ lituje. „Do té doby jsme žili super. Po sterilizaci ale začaly hádky a manžel pil moc alkoholu. Nešlo to dál. Marně jsem mu vysvětlovala, že to není moje chyba, že za to může ten doktor, že celý stát podporuje rasismus.“
Sametová revoluce sterilizace nezastavila
„Nedobrovolná sterilizace romských žen byla iniciována komunistickým režimem už v sedmdesátých letech, ale na nelegální praxi upozornila jen zprávička disidentského hnutí Charta 77. Bez odezvy, zásahy pokračovaly dále,“ vysvětluje Kumar Vishwanathan, zakladatel společnosti Vzájemné soužití. Když se kolem roku 2000 seznámil s prvními příběhy takto postižených žen, začal se zajímat i o morální a finanční odškodnění obětí. Šokovalo ho, že Husákův režim prováděl nenápadnou genocidu romského etnika podobným způsobem jako nacisté ve Třetí říši. „Nepochopitelné však bylo, že některé nemocnice v této praxi pokračovaly i dva roky po sametové revoluci,“ kroutí hlavou.
V roce 2003 se aktivista společně s některými postiženými ženami obrátil na ombudsmana Otakara Motejla, který později vydal stanovisko, že většina případů sterilizací, které zkoumal, byly protizákonné. A že stát až do roku 1991 praktikoval eugeniku, tedy snahu „vylepšit“ genetické složení populace. Jedna z postižených pak iniciovala založení Spolku žen poškozených protiprávní sterilizací. „To bylo v roce 2004, ani šestnáct let poté jsme se ničeho nedočkaly,“ říká pro CNN Prima NEWS předsedkyně spolku Elena Gorolová.
Loni v záři se ženám alespoň podařilo přesvědčit některé poslance k návrhu na vydání zákona o poskytnutí jednorázové peněžní částky „osobám sterilizovaným v rozporu s právem“. „Sněmovní tisk číslo 603“ se ale po celý další rok nedostal k projednání. „Proto jsme dneska protestovaly, a věříme, že ne zbytečně. Že se poslanci zamyslí. Roky nám utíkají, už jsme dost staré a některé ze sterilizovaných matek již zemřely,“ stěžuje si Gorolová.
Sterilizovali ji v jednadvaceti
Letos jednapadesátiletou Elenu Gorolovou sterilizovali v ostravské závodní nemocnici Vítkovických železáren v září roku 1990. „Bylo to hned po mém druhém porodu a nechápala jsem, co se děje. Holt, mladá holka,“ vypráví. Půl roku po demokratické revoluci ji tak vítkovický špitál připravil o možnost být znovu matkou. I ona měla těžký porod, a v době největších bolestí dostala nějaký papír k podpisu. „Nevnímala jsem, co podepisuji, ale byl to souhlas se sterilizací.“
Rodila císařským řezem a ke sterilizaci došlo vzápětí. „Dítě jsem viděla až třetí den po porodu. Primář mi tehdy chladně oznámil, že už nebudu mít další děti, protože jsem souhlasila se sterilizací. Strašně jsem se rozbrečela.“ Když se o nevratném zákroku dozvěděl její manžel, ztropil v nemocnici skandál. „Nic mu ale nevysvětlili a chtěli na něho volat policii,“ vypráví předsedkyně Spolku žen poškozených protiprávní sterilizací. Po návratu domů se marně domáhala nějakého dalšího vysvětlení. „Ze všech úřadů mě vyhodili,“ líčí.
Také Eleně Gorolové se manželství málem sesypalo. „Manžel mě dlouho podezíral, že jsem se nechala sterilizovat dobrovolně, abych se nemusela starat o další děti. Ale naštěstí se mnou zůstal dodnes.“ Pocítila však, že v romské komunitě je najednou neplnoprávnou ženou. „Pro Romy je velká rodina tím největším darem a já se kvůli zásahu státu najednou stala neplodnou ženou.“
V roce 1997 se v Ostravě objevil aktivista indického původu Kumar Vishwanathan. Přijel pomoci Romům, jejichž domy a byty zničily ničivé letní povodně. A několik let poté se dozvěděl i o příbězích žen, které přišly o možnost mít další děti vinou protiprávních rozhodnutí systému.
Jen slovní omluvy, žádné peníze
„V roce 2009 se ženy dočkaly alespoň omluvy z úst premiéra Jana Fischera a ministra pro lidská práva Michaela Kocába. Loni jsme si o problému mohli promluvit s Andrejem Babišem, ale na reálné odškodnění se pořád čeká,“ říká Vishwanathan. Orgány OSN i Rady Evropy přitom českou vládu vyzývají k odškodnění žen již od roku 2006. A vysoká komisařka OSN pro lidská práva Navneetham Pillay na problém upozornila i dopisem české vládě v roce 2014.
„Dějiny Romů jsou plné bezpráví,“ říká Vishwanathan. Zvláště v Ostravě, kam po druhé světové válce zamířila početná romská komunita ze Slovenska. Takzvaný „návrh na řešení otázky našich spoluobčanů cikánského původu“ vytvořil referát pro vnitřní a bezpečnostní věci Jednotného národního výboru v Ostravě již v roce 1951.
Poučili se u Stalina i Hitlera
„Dosud žádný cikán nebo cikánka se neoddávali před úřady. Stále tyto sňatky dějí se před cikánskými králi,“ vadilo ostravským komunistům v roce 1951, že nemají kontrolu nad romskou populací. A navrhovali poučit se u soudruha Stalina. „Budeme-li důsledně řešiti cikánskou otázku, je nutné, abychom se poučili z velikých zkušeností Sovětského svazu v řešení národnostních otázek.“ A jak známo, Stalin národnostní otázky řešil radikálně, třeba krymské Tatary odsunul v roce 1944 do nehostinných stepí Kazachstánu.
Není však prokázáno, že by Stalinův režim prováděl na některém z národů Sovětského svazu takzvaný eugenický program. Za normalizace se tak českoslovenští komunisté inspirovali spíš u Adolfa Hitlera, který nechal programově sterilizovat právě romské ženy. „Statistiky ukazují, že od roku 1972 do počátku devadesátých let měly sterilizace zcela disproporční rozměr. Romská populace tvořila méně než dvě procenta obyvatel, ale 37 procent všech sterilizací v Československu bylo provedeno právě romským ženám,“ vysvětluje Kumar Vishwanathan.
„Od roku 1990 ohlásilo nedobrovolnou sterilizaci asi tři sta romských žen. Ve skutečnosti jich bylo více, kolem tisícovky,“ dodává Elena Gorolová, jedna z obětí. Mnohé ženy se o dávné příkoří stále bojí mluvit, jiné o něm ani nemusí vědět.
