Ostřelování města Černihiv, které leží jen 80 kilometrů od ruských hranic, si za více než tříletou válku vyžádalo na tisíc civilních obětí. Hrozivá bilance, metropole stejnojmenné oblasti je přitom stejně velká jako Ostrava. „Historie se cyklicky opakuje, ale po každé katastrofě nakonec přijde obnova, nová renesance. Musíme se dívat dopředu,“ přemítá inženýrka Anna Černenková z Černihivu, která se specializuje na rekonstrukce Ruskem zničených škol. Narodila se v roce 1998 v mezinárodně uznávané zemi, jejíž hranice tehdy nezpochybňoval ani Kreml. Otázka ale zní, kdy se renesance do Ruskem zpustošené země reálně vrátí. Putin totiž odmítá invazi ukončit, což naposledy ukázala ruská diplomacie v Istanbulu.
Staroslovanský Černihiv vzkvétal od počátku 11. století, kdy se stal centrem jednoho z nejsilnějších knížectví tehdejší Kyjevské Rusi. V roce 1239 však město vydrancovali Mongolové, kteří celou oblast okupovali a zahrnuli do takzvané Zlaté hordy. Tuto ohromnou říši na území dnešní Ukrajiny a Ruska založil Čingischánův vnuk Bátú. Mongolsko-tatarský chanát zde držel moc až do konce 15. století.
Cesty k míru trvají i 30 let
„Dějiny bohužel mají spirálovitý vývoj, a to, co teď na Ukrajině prožíváme, by se dalo označit jako další kataklyzma čili katastrofu,“ říká 26letá Anna Černenková, která pracuje v ukrajinské nadaci savED pomáhající s obnovou Ruskem zničených a jinak zubožených oblastí.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Už i malé děti umí střílet či ovládat drony. Jak se ukrajinští školáci učí vzdorovat Rusům?
„Po středověku také přišla do Evropy renesance, která toužila po návratu k antickým ideálům. I tahle válka jednou skončí a začneme znova. A vybudujeme lepší Ukrajinu, než jakou jsme měli před válkou,“ míní.
Otázka zní, kdy se zastaví aktuální boje. Rusko zatím příměří odmítá, což nyní kremelská diplomacie dokázala i v Istanbulu. „Z dějin víme, že většina válek stejně musí skončit nějakým jednáním na diplomatické úrovni a také podpisy pod příměřím nebo mírovou smlouvou,“ věří inženýrka z Černihivu v nějakou konečnou domluvu. „Ale absolutně nedovedu odhadnout, kdy se tak stane,“ dodá. Možná až po smrti hlavního strůjce války Vladimira Putina.
Bratrovražedné boje v bývalé Jugoslávii zuřily deset let (1991-2001), ozbrojené konflikty ve Vietnamu dokonce dvacet (1955-1975) a náboženské války v Evropě v průběhu 17. století neuvěřitelných třicet let (1618-1648), než bojující strany uzavřely takzvaný Vestfálský mír.
Obléhání Černihivu: 39 dnů beznaděje
Ve 13. století mučily město Černihiv krvavé mongolské nájezdy, v letech 1932 až 1933 zase sovětské úřady nechaly k smrti vyhladovět na 3 600 obyvatel města, zatímco německou okupaci v roce 1941 nepřežilo asi 52 tisíc občanů. A 24. února 2022 přišel ruský nájezd, který v některých čtvrtích zničil až 70 procent zástavby. A když se ruské armádě nedařilo město dobýt, zůstalo v těsném obklíčení celých 39 dní. Místní si sáhli na dno.
„Celý březen žila naše rodina ve velmi těžkých podmínkách. Schovávali jsme se ve sklepě pod domem, a to s absolutním nedostatkem potravin, a hlavně ve strachu z každé další rakety nebo dělostřeleckého granátu. Beznaděj. Vůbec jsme netušili, zda to všechno můžeme přežít, ostřelování bylo téměř nepřetržité a ulice se postupně měnily v ruiny,“ vypráví Černenková, která na obléhání Černihivu zřejmě nikdy nezapomene.
Na počátku dubna 2022 se Rusové naštěstí stáhli k nedaleké ruské hranici. Z Černihivu je to na rusko-bělorusko-ukrajinské trojmezí jen 80 kilometrů.
Útěk z hrůzy a návrat z Polska
Černihiv měl v době invaze 285 tisíc obyvatel – tolik jich žije v současné Ostravě. Tehdejší starosta města Vladyslav Atrošenko po skončení obléhání prohlásil, že boje nepřežilo na 700 civilistů, které zabily výbušniny anebo zasypaly ruiny.
„Nespočet dalších občanů zemřel v důsledku mrazivých teplot, nedostatku lékařské péče a nedostatku potravin a léků,“ dodal pro americký časopis New Yorker. Počet padlých obránců z řad ukrajinské armády není dostupný.
Rusové zaútočili na severoukrajinské město Černihiv, ostřelování si vyžádalo na deset mrtvých (17. 4. 2024). Zdroj: ČTK / Profimedia.cz
A proč ve městě zůstala po této děsivé zkušenosti i tehdy 23letá Anna? „Nezůstala jsem. Z Černihivu jsem raději odešla do Polska, zatímco rodiče chtěli i nadále žít doma. Rodina se tak rozdělila, což bylo pro všechny psychicky hodně těžké, protože jsem vždycky byla za rodinného mazlíčka. Jako právě promovaná inženýrka a 3D modelářka jsem si pak v Polsku dokonce vybudovala jakési zázemí a absolvovala i zajímavou stáž, ale v cizině jsem se nedokázala adaptovat. A tak jsem po několika měsících vrátila domů. Moje vzdělání a zkušenosti teď potřebuje Ukrajina.“
Smrt čtyři měsíce po mobilizaci
Vzhledem k blízkosti ruských hranic je Černihiv často ostřelován i v květnu 2025, tedy více než tři roky po začátku invaze. Raketový útok ze 24. dubna 2024 třeba pobořil 24 domů a zabil 17 civilistů. Téměř každý den lokální média uvádějí také jména padlých vojáků původem z Černihivské oblasti, často jde o rodáky přímo z krajské metropole.
Například letos 15. května byl pohřben Jevgenij Serhijčik (Євгеній Сергійчик), který byl mobilizován teprve 14. ledna. Ve válce přežil pouhé čtyři měsíce, když ho 8. května zasáhla nepřátelská střela. Zahynulo jediné a vroucně milované dítě dosud žijících rodičů, ještě mu nebylo 29 let.
„Války jsou strašné, ale víme, že se historie opakuje v určitých cyklech, takže jsou asi nevyhnutelné,“ uvědomuje si mladá inženýrka. Lidstvo je nepoučitelné a generace, které neprojdou šílenstvím války, vždycky mohou rozpoutat nové. Násilný střet se totiž jeví jako rychlý a účinný prostředek ke klidu zbraní, opak je ale pravdou.
„Jisté je, že jednou se vrátí i renesance,“ opět nadějně dodá mladá žena. „Teď jsem u vás v České republice viděla, že tu už máte prakticky všechno hotové, ale na Ukrajině začínáme, takže musím být tam,“ vypráví pro CNN Prima NEWS během týdenní stáže v brněnské Nadaci partnerství, která je zaměřena na udržitelnou rekonstrukci válkou poničené země.
Zelená energie jako silná zbraň
Ačkoliv na ukrajinská města stále padají rakety a drony, země už prochází radikální modernizací. „Obnovitelné zdroje energie jsou silná zbraň, která ruským okupantům stále více komplikuje postup. Ukrajina prochází radikální decentralizací energetických soustav, abychom nepříteli ukázali, že to zvládneme, i když nám ničí elektrárny, rozvodné sítě, přehrady nebo teplárny,“ říká inženýrka.
Vojenská infrastruktura, nemocnice, úřady i domácnosti – tam všude se nyní v enormním měřítku využívá například sluneční energie. Podobné je to se zdroji pitné vody nebo při distribuci tepla. „Tato válka má mnoho podob, a jednou z nich je bitva o energetické zdroje. Rusové se nás od nich snaží odříznout, ale my tento boj určitě neprohráváme. Obrovský rozvoj nezávislých energetických zdrojů nepříteli ukazuje, že dokážeme vydržet,“ pokračuje.
Ruskem zničená obec Červená Dolina nedaleko Chersonu Zdroj: Nadace savED, Ukrajina
Válka tak značně zpopularizovala zelené energie, které dříve měly ohlas jen u malé části ukrajinské společnosti. Černenková má s nadací savED na starost zničené školy, které musí znovu vyrůst doslova na spáleništích. Povstat jako Fénix z popela.
„Hrdá jsem například na projekt v malé obci Červená Dolina v Mykolajivské oblasti, kterou Rusové okupovali do listopadu 2022 a cíleně tam srovnali se zemí školu a školku. Nyní už tam stojí nová škola, která vznikla v objektu jen částečně zničeného kulturního domu. Ovšem i s protileteckým krytem, který v obci předtím vůbec nebyl.“
Bezpečí versus ztráta kariéry
Ne všechno v Červené Dolině nedaleko Chersonu zatím funguje na principech udržitelné energie, ale místní komunita si uvědomuje, jak jsou nezávislé zdroje důležité právě v regionu na frontové linii.
„Populární jsou solární panely, v obci vzniklo i obrovské množství skleníků, aby lidé mohli být částečně potravinově soběstační,“ popisuje inženýrka. „Musíme permanentně přemýšlet, jak co nejlépe obnovovat poničené budovy a jak je znovu navrhovat tak, abychom ztráceli co nejméně energie.“
A měla by se po válce na znovuzrození svobodné Ukrajiny podílet většina uprchlíků, která našla dočasně útočiště v zahraničí?
„To je na rozhodnutí každého jedince, nařizovat jim nikdo nic nebude, Ukrajina je svobodná země. Chápu, že někdo dal přednost osobnímu bezpečí, ale často za to musel něčím zaplatit, třeba ztrátou profese i odborného a kariérního růstu. Ukrajina nyní dává obrovské množství příležitostí, které v Evropské unii už vůbec nejsou. I proto jsem se z Polska vrátila domů,“ svěřuje se Anna. A vlastně se už její přání částečně mění ve skutečnost, když obnovuje ruskou armádou zničené školy.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Krvavé boje u Pokrovsku. Město je v plamenech, Ukrajinci likvidují nájezdy okupantů
