Po třech hodinách odcházím. Plošné testování je absolutně nezvládnuté

Fronta se vine přes celé Náměstí Míru, od východu z metra kolem kostela sv. Ludmily až do dolní části náměstí a zase zpět. Pro lepší představu, náměstí je dlouhé 190 metrů a široké 160 metrů. Tipuju, že „lidský had“ může mít klidně přes kilometr, a to se ještě ani nezačalo.

Nemůžu najít, kde fronta končí. Po pěti minutách spatřím posledního člověka v řadě a stoupám si za něj. Překvapuje mě, že fronta je úplně neorganizovaná a lidé křižují celé náměstí. Během několika minut už za mnou stojí dalších dvacet lidí. Všichni se snaží jakž takž dodržovat dvoumetrové rozestupy.

„No to si tady pěkně počkáme,“ konstatuje dvojice, která stojí za mnou. Ještě před desátou přichází informace, že testovací kapacity jsou plné a lidé už nemají chodit.

Zpočátku mi přijde, že fronta ubíhá docela rychle. Po hodině čekání se posunuji asi o čtyřicet metrů. Muž za mnou se rozhodne prozkoumat situaci, držíme mu místo. Po chvíli se vrací a oznamuje všem kolem, že testování ještě ani nezačalo a fronta se pohybuje jen díky tomu, že spousta lidí čekání vzdala.

Poprosím na oplátku muže, aby mi pohlídal místo, protože si potřebuji odskočit na toaletu. Na Náměstí Míru jsou připraveny dva mobilní záchody. Jsou sice jakž takž čisté, ale možnost umytí rukou nebo dezinfekce žádná. Ještě že ji nosím v kabelce.

Vrátím se do fronty a znovu se začtu do knížky. Asi po půl hodině slyším, jak muž za mnou zvyšuje hlas. „Co tady jako děláte?“ rozčiluje se na dva mladíky, kteří se nás snaží předběhnout a nenápadně se zařadit mezi nás. „No jo, tady fakt není konec fronty,“ přidávám se s úsměvem, protože mi celá scéna začíná připadat jako groteska. Kluci odcházejí a zkouší předbíhat o několik metrů dál.

Chopím se znovu své bichle. Když se podívám na hodinky, zjistím, že už ve frontě stojím dvě hodiny. Vzápětí přichází jedna z dobrovolnic v ochranném obleku a oznamuje nám, že se na nás nedostane, protože není tolik testů. Část lidí odchází, část zůstává stát ve frontě a doufá, že se na ně přeci jen dostane.

Za deset minut přicházejí dva policisté a sdělují nám, že stojíme ve špatné frontě, ať přejdeme do jiné. To člověka po dvou hodinách opravdu potěší.

„A kde jste byli ráno? Proč jste to tady neorganizovali a nechali jste lidi stát několik hodin?“ táže se policistů jeden z čekajících. Ostatní přikyvují a čekají na vysvětlení. „My za to nemůžeme,“ odpovídají.

„To snad bylo jasný, že přijde hodně lidí, ne,“ podotýká čekající žena. Policisté krčí rameny a pokračují ve snaze posílat lidi pryč, případně do dalších dvou front, které se tvoří a končí u testovacích armádních stanů.

Já jen vrtím hlavou a souhlasím se všemi lidmi kolem. Všichni věděli, že o plošné testování bude zájem. Říkal to jak ministr zdravotnictví Adam Vojtěch (za ANO), tak náměstek ministra zdravotnictví Roman Prymula.

Testování na Náměstí Míru začalo v deset hodin dopoledne. V 09:30, kdy jsem na místo dorazila, nikdo frontu neorganizoval, nikdo lidem neřekl, kde mají stát. Proč?

Za chvíli přichází další z dobrovolníků a radí nám, ať přijdeme jindy. „Otestujeme 15 lidí za hodinu z jedné fronty. Před vámi stojí 70 až 80 lidí, takže tu budete stát tak ještě pět až šest hodin,“ vypočítává.

Lidé kolem řeší, jestli mají čekat, nebo to vzdát. Žádné dvoumetrové rozestupy už navíc nedodržují a shlukují se do skupin. Někteří nadávají na špatnou organizaci, někteří vtipkují, že si nechají dovézt pizzu, někteří kroutí hlavami a rovnou odcházejí. I já to po třech hodinách vzdávám.