Třikrát více lidí letos myslelo na sebevraždu. Může za to koronavirus

Jak koronavirus ovlivnil nárůst psychických onemocnění a je vůbec možné udržet si pozitivní mysl v době, kdy slýcháme ze všech stran špatné zprávy? Na to jsme se zeptali profesora  Pavla Mohra. Tento přední odborník působil už od roku 1991 v Psychiatrickém centru Praha (PCP), které bylo v roce 2015 transformováno na Národní ústav duševního zdraví (NUDZ). Vedle klinické práce se věnuje klinickému psychiatrickému výzkumu, je řešitelem mnoha grantových projektů, působí jako vysokoškolský pedagog pregraduální a postgraduální výuky, je profesorem psychiatrie na 3. Lékařské fakultě UK v Praze.

V rámci obav z infekce a nákazy pacienti vše neustále dezinfikují a uklízí.

Začněme konkrétním příkladem z praxe. „Kolegyně má pacientku, která trpí obsedantně kompulzivní poruchou. V rámci svých obsesí – obav z infekce a nákazy – neustále vše uklízí a dezinfikuje. Má velkou spotřebu čisticích prostředků,“ uvádí projevy potíží eskalovaných koronavirem profesor Mohr. Poukazuje na to, že stav této paní se v době karantény silně zhoršil, protože zjistila, že v obchodech neseženete žádné dezinfekční prostředky. Důvodem byla tehdejší panika lidí, kteří všechno vykoupili. „Obsedantně kompulzivní porucha je charakterizována vtíravými až nutkavými myšlenkami neboli obsesemi, které u člověka vyvolávají úzkost. Aby je dotyčný zmírnil, tak dělá nutkavé – kompulzivní – rituály, které mu zabírají velké množství času a omezují jeho život,“ vysvětluje odborník.

Čtyři z pěti celiaků neznají svou diagnózu. Bez diety jim hrozí i rakovina

Zdraví

Celiakie je autoimunitní choroba způsobená celoživotní nesnášenlivostí lepku. Jde o dědičné onemocnění, které nelze zcela vyléčit. Léčba však není náročná, dotyčný musí pouze dodržovat speciální bezlepkovou dietu, díky níž se jeho stav stabilizuje. Tato nemoc převrátila život vzhůru nohama rodině Ivany Láškové. U prostřední dcery trvalo osm let, než lékaři stanovili správnou diagnózu. Celiakii následně odborníci odhalili jak u paní Ivany, tak u jejích dvou dalších dcer. Proč se této nemoci říká chameleon a jak se léčí?

Obsedantně kompulzivní porucha má několik podob. Jednak to jsou „kontroloři“, kontrolují zámky, vypnutí elektřiny, vracejí se a kontrolují, mají obavy, aby něco důležitého nevyhodili, neudělali chybu apod. Pak to mohou být například nadměrné obavy z kontaminace – z infekcí (HIV), krev, tělesné tekutiny, veřejná WC, sahání na kliky atd. To vede k nadměrné hygieně, kdy lidé tráví hodiny v koupelně, vše čistí, dezinfikují, neustále se převlékají. Léčba těchto psychických poruch pak spočívá v podávání antidepresiv a systematické psychoterapii.

Všechny návštěvy musely nosit roušku a syna si nesměl nikdo ani pochovat.

S obsedantně kompulzivní poruchou má své zkušenosti i mladá maminka Jana (28) z Prahy. „Po porodu syna jsem začala mít obrovský strach, že se od někoho nakazí. Vyžadovala jsem, aby všechny návštěvy nosily roušky, a to včetně babiček. Syna jsem odmítala komukoliv půjčovat na hlídání, nikdo se s ním nemohl mazlit,“ vzpomíná. Došlo to tak daleko, že malého nebyla schopná nakrmit, protože ve všem viděla potenciální nebezpečí nákazy a otravy. „Trvalo to několik měsíců. Můj stav se chvílemi zlepšoval, a pak zase zhoršoval. Až jsem se úplně zhroutila a musela vyhledat pomoc odborníka,“ pokračuje Jana. Léky užívat nechtěla, ale pomohly pravidelné psychoterapie, na které dochází už několik měsíců.

Karanténa se podepsala na psychice téměř každého z nás

Pane profesore, v souvislosti s koronavirem přibylo lidí s psychickými poruchami i různými závislostmi. Jak moc se tato čísla zvýšila?
V současnosti máme čísla z období karantény. Podle informací Psychiatrické společnosti ČLS JEP došlo k nárůstu pacientů v psychiatrických ambulancích až o 20 %. K dispozici jsou také výsledky reprezentativní studie Národního ústavu duševního zdraví (NUDZ), který v dospělé populaci ČR zjišťoval výskyt duševních poruch.

Trojnásobně se zvýšil počet jedinců se sebevražednými myšlenkami

Data ze souboru více než 3 000 respondentů ukazují, že oproti obdobnému průzkumu z roku 2017 stoupl současný výskyt duševních poruch z 20 % na 30 %, přičemž počet depresí vzrostl třikrát (ze 4 % na 12 %), úzkostných poruch na dvojnásobek (ze 7 % na 14 %), významně se zvýšilo nárazové pití alkoholu, konzumace většího množství při jedné příležitosti (ze 4 % na 6 %), a trojnásobně se zvýšil počet jedinců se sebevražednými myšlenkami (ze 4 % na 12 %).

Je to tím, že se lidé báli nákazy i například ztráty zaměstnání?
Ano, prokázané duševní onemocnění a přítomnost sebevražedných tendencí byly velmi významně spojeny se zdravotními a ekonomickými obavami vyvolanými pandemií COVID-19. Počty sebevražedných pokusů a dokonaných sebevražd se vyhodnocují vždy zpětně, budeme je mít k dispozici na základě ročních statistik Ústavu zdravotnických informací a statistiky a Českého statistického úřadu.

Údaje NUDZ potvrzují i nedávno zveřejněné výsledky studie Institutu pro demokracii a ekonomickou analýzu (IDEA) Národohospodářského ústavu Akademie věd ČR (CERGE). Na vzorku více než 3 000 respondentů zjišťoval dopady pandemie koronaviru na duševní zdraví. Pomocí screeningových dotazníků zjistil, že oproti období před pandemií vzrostl počet lidí s úzkostnými nebo depresivními poruchami více než trojnásobně, z 6 % na 20 %.

V krizové situaci se můžete obrátit na krizové linky nebo na krizová centra.

Jak může laik poznat, že něco není v pořádku a na koho se obrátit?
Pokud se bavíme o úzkostných nebo depresivních poruchách, tak to často mohou být nespecifické varovné příznaky, jako je nespavost, zvýšená únava, poruchy soustředění, tělesné příznaky, které nemají fyziologických podklad. Jestliže se přidají další známky, jako jsou ztráta zájmu o příjemné aktivity, neschopnost prožít radost, obavy z maličkostí, strach z budoucnosti, potřeba nutit se do činností, tak se už může jednat o projevy deprese.

Když sundám brýle, rozeznám pouze světlo a tmu, říká slabozraká redaktorka Marie

Zdraví

Život se zbytky zraku a 50procentní hluchotou není jednoduchý. Marie Zemanová (47 let) se narodila předčasně. Celý život ji provází zrakové a sluchové obtíže. I přes postižení vystudovala mediální obor na Karlově Univerzitě a 25 let působila jako redaktorka a editorka. V současné době pracuje pro neziskovou organizaci a vede blog, ve kterém popisuje život bez zraku. Jak se žije slabozrakým a nevidomým, jak jim pomáhá moderní technologie i společnost?

Nekontrolovatelná úzkost, která může a nemusí být spojená s konkrétními myšlenkami nebo situacemi, pak naznačuje přítomnost úzkostné poruchy. Důležitým kritériem je také narušení fungování, v práci, v rodině, ve vztazích. Člověk sám někdy nedokáže mít od svých příznaků odstup a správně je vyhodnotit, pomoci může rodina a blízcí.

Na koho se mohou tito lidé obrátit, když mají pocit, že jejich psychika není v pořádku?
V krizové situaci se můžete obrátit na krizové linky nebo na krizová centra, případně navštívit ambulantního psychiatra nebo psychologa, buď přímo, nebo prostřednictvím praktického lékaře.

Jak si vůbec udržet pozitivní mysl v době, kdy se dozvídáme jen samé negativní informace ze strany médií, čísla nakažených rostou a k tomu se ještě musíme vyrovnat s řadou omezení? Důležité je udržet si odstup od informační záplavy, třeba si dát „informační dietu“. Omezit čas, který zprávám člověk věnuje a více si vybírat, ponechat si kritický odstup. Zůstat v kontaktu s blízkými lidmi, nezapomínat na koníčky a příjemné aktivity, nepřehánět to s alkoholem a jinými návykovými látkami. A samozřejmě pohyb, sport a fyzická aktivita obecně jsou jedním z nejúčinnějších způsobů, jak posílit psychické zdraví.

Když má člověk úzkost a necítí se psychicky dobře, co pomůže? Je potřeba hned zahájit léčbu?
Léčba je namístě vždy, když člověk svoje příznaky nezvládá anebo zasahují do jeho života. Přístup záleží na míře závažnosti. Například obtíže vázané na konkrétní situaci lze kompenzovat třeba úpravou režimu, životního stylu apod. Případně pomůže jednorázová krizová intervence, nebo i několik psychoterapeutických sezení. Pokud se jedná již o diagnostikovanou poruchu, pak je namístě intenzivnější systematická psychoterapie, ať už samotná nebo v kombinaci s farmakoterapií. Psychofarmaka, antidepresiva a léky na úzkost pomáhají velmi účinně zvládat příznaky deprese i úzkostných poruch.

Lze navíc očekávat nárůst poruch vznikajících v důsledku stresu, zneužívání návykových látek, sebevražednosti.

Můžete uvést pár příkladů, s čím se mezi pacienty nejvíce setkáváte – co je trápí v posledním půlroce nejčastěji?
Skladba pacientů zůstává víceméně stejná, nicméně pokračující nejistota z dalšího vývoje situace okolo pandemie, obavy z budoucnosti, zejména případných ekonomických obtíží, to může změnit. Již nyní kolegové v některých oblastech popisují nárůst depresivních a úzkostných poruch. Na základě zkušeností z předchozích krizí (např. povodně 1997 a 2002, ekonomická krize 2008–2009) a údajů ze zahraničí lze navíc očekávat nárůst poruch vznikajících v důsledku stresu, zneužívání návykových látek, sebevražednosti.

Nejvíce byli zasaženi mladí lidé ve věku 18–24 let.

Převažují mezi pacienty muži, nebo ženy – a jaká věková kategorie?
Obecně platí, že úzkostnými poruchami a poruchami nálady trpí více ženy. Také v průzkumu IDEA stoupl počet úzkostných a depresivních poruch nejvíce mezi ženami, ze 7 % před pandemií na 26 %, u mužů to bylo z 5 % na 13 %. Svoji roli hraje také přítomnost dětí v rodině, úzkostné a depresivní příznaky byly u nich častější, pokud sdílely domácnost s nezletilými dětmi (37 %) oproti bezdětným domácnostem (21 %). Výsledky IDEA naznačují, že nejvíce byli zasaženi mladí lidé ve věku 18–24 let (36 %), zatímco v kategorii seniorů nad 65 let byla četnost příznaků jen 13 %.

Zde ale hraje roli selekce respondentů, neboť se jednalo o internetový průzkum, stále platí, že za nejohroženější skupiny obyvatel, kromě lidí, které přímo zasáhnou negativní ekonomické důsledky, považujeme seniory, jedince žijící v kolektivních zařízeních a institucích (léčebny, domovy seniorů, dětské domovy, diagnostické a výchovné ústavy, ústavy sociální péče, věznice, aj.), zdravotníky a další pracovníky záchranných složek sloužící v první linii.

Stále častěji se objevují psychické problémy také u dětí. Jak mohu jako rodič poznat, že má moje dítě psychický problém?
Psychické problémy v dětském věku nejsou vzácné a mají svoje specifika. Projevují se často odlišně než u dospělých, kdy dítě nedokáže svoje pocity verbalizovat. Mohou se manifestovat například poruchami chování, zhoršeným školním prospěchem, tělesnými příznaky apod. Důležité je, aby rodiče tyto změny u dětí dokázali vnímat, aby s nimi komunikovali.

Rodiče by dětem měli zajistit bezpečné prostředí a nepřenášet na ně svoje vlastní obavy a nejistoty.

Rodiče by dětem měli zajistit bezpečné prostředí a nepřenášet na ně svoje vlastní obavy a nejistoty. O samotném dopadu koronaviru na psychické zdraví dětí toho zatím ještě mnoho nevíme, ale i zde platí, že můžeme očekávat nárůst obtíží s časovou latencí. Určitě bude také záležet na dalších restriktivních opatřeních, zda se skutečně otevřou školy a s jakými omezeními, jaké budou možnosti dalšího mimoškolního vyžití – sport, kroužky, školy v přírodě apod.

Setkáváte se s širokou škálou pacientů. Je možné, že někomu naopak opatření v důsledku koronaviru pomohla?
Ano, v některých případech skutečně došlo u pacientů ke zlepšení nebo minimálně zklidnění příznaků. Jedná se o lidi, kteří mají agorafobii neboli strach z otevřených prostor, cestování hromadnými prostředky, z velkého shromažďování lidí. Ti ocenili vládou nařízený zákaz shlukování a že se tato opatření týkala všech.

Na druhou stranu ale propukla nová onemocnění, u lidí s úzkostnou predispozicí se katastrofické obavy přeměnily do panické poruchy. U osob v karanténě se vyhrotily partnerské konflikty, stejně tak ekonomické problémy se staly spouštěčem depresivního onemocnění.