POLEMIKA: Nejdelší jednání o vládě v historii Česka. Fraška, nebo koření demokracie?

Byla to trapná fraška, myslí si redaktorka CNN Prima NEWS Renáta Bohuslavová

Co si z tohohle občané země odnesou? Otázka, kterou jsem si kladla po celou středu, kdy jsem trpělivě sledovala hlasování o důvěře vládě Petra Fialy. No, hlasování... K tomu bylo během dne ještě skutečně daleko. Ve chvíli, kdy bylo přihlášeno více jak 30 poslanců ANO, bylo jasné, že hlasovat se hned tak nebude a čeká nás několikahodinová exhibice.

Vlastně už všichni politici, novináři a ti, kdo dění ve Sněmovně pravidelně sledují, věděli, že to bude dlouhé. Je jistě navýsost správné, aby jakákoliv opozice dostala prostor věcně vytknout nové vládě, co je podle ní v programovém prohlášení špatně, co chybí a co by se mělo doplnit. Bohužel takových vystoupení jsme viděli skutečně jako šafránu. Z většiny projevů čišela touha naplnit osobní ambice a exhibovat. Politická práce a snaha skutečně něco změnit obvykle vzaly za své.

Jedním z nejtrapnějších bylo vystoupení expremiéra Andreje Babiše, který sám posledních několik let nazýval Sněmovnu žvanírnou. Svým hodinu a půl dlouhým extempore se ale velmi statečně zařadil na vrchol pyramidy žvanilů. Všemu nasadil korunu ve chvíli, kdy na celou noc odešel a vrátil se ráno, aby mohl pokračovat v době, kdy to alespoň část veřejnosti opět začne sledovat.

Fakt je, že aktuální jednání o důvěře vládě bylo sice délkou rekordní, ale jinak svým scénářem nijak nevybočovalo z tradice. Diskuse před tímto klíčovým hlasováním se i v minulosti často táhly až do brzkých ranních hodin a to i ve chvílích, kdy bylo jasné, že daný kabinet důvěru pohodlně získá. Neomezený prostor pro „vykecání se“ historicky bohatě využívaly pravicové i levicové opozice bez rozdílu. Vždy se to nakonec zvrtlo v přehlídku bizarních výstupů a komických čísel s jediným cílem – dostat se do televize a získat pozornost.

Co je v tom za krásu demokracie? Nechápu to. Přijde mi, že politici pohrdají prací lidí, kteří musí skutečně něco dělat, aby mohli státu povinně odevzdat daně, z nichž jsou například právě poslanci placení. Opravdu takové komedie pomohou ke zlepšení politické kultury v Česku? A skutečně zvýší zájem občanů o politiku, jak si řada politiků přeje? Nemyslím si to.

Je nasnadě, že každá opozice z principu nesouhlasí s vládou. K řešení skutečných problémů nad konkrétními zákony přitom v praxi mnohem více slouží výbory, kde často bez záře reflektorů probíhá velmi věcná debata mezi koalicí a opozicí, jejíž výsledek je skutečně mnohdy pro všechny prospěšný.

To, co se děje před kamerami, je jen trapná fraška, která nemá za cíl přinést řešení a jíž musí akorát někdo (my občané) zaplatit. Omlouvám se, ale takhle si demokracii nepředstavuji. Jedna věc je demokracii mít, druhá ji zneužívat.

Tohle je koření demokracie, oponuje redaktor CNN Prima NEWS Petr Musil

Dovedu pochopit, že nejdelší jednání poslanců v historii České republiky před hlasováním o vyslovení důvěry vládě Petra Fialy může působit znechucujícím dojmem. A souhlasím s tím, že obecnému zvýšení zájmu o politiku neprospěje. Na druhé straně jsem přesvědčen, že jde o koření parlamentní demokracie.

Rokování politiků, našich volených zástupců, byť může trvat „nekonečně“ dlouho, je přesně to, co dělá parlamentní demokracii parlamentní demokracií. A to přesto, že v tomto případě bylo nade vší pochybnost, že Fialův kabinet důvěru pohodlně získá, neboť rovněž disponuje jednou z největších nadpolovičních většin v historii Česka.

Parlament, ať už jeho dolní nebo horní komora, je hřištěm, na kterém má docházet k politickým střetům. Je to jakási novodobá aréna, v níž se politici mají snažit jeden druhého přetlačit. Samozřejmě, že by bylo ideální, kdyby k tomu používali věcné argumenty, nefabulovali (ani nefaulovali), nebyli demagogičtí, nepřekrucovali fakta a netvářili se (zejména v případě politiků, po nichž sotva stihly vychladnout židle ve Strakovce), že s aktuálním stavem věcí veřejných nemají nic společného.

Jenže realita je zkrátka taková. V Poslanecké sněmovně těžko někdy bude zasedat 200 jedinců, o kterých bychom mohli prohlásit „ano, toto je elita českého národa“. Ne. Poslanecká sněmovna bude vždy víceméně věrným obrazem české společnosti. Vždy tam narazíme na lidi čestné, vzdělané, plaché, skromné, inteligentní, ale i na hulváty, exhibicionisty, hlupáky, ignoranty, demagogy nebo politické kšeftaře.

To ale z mého pohledu nic nezmění na tom, že parlamentní demokracie je – i s těmito neduhy – stále tím nejlepším možným systémem, jak ovlivňovat veřejný život. Ačkoli se nám může někdy zdát, že Poslanecká sněmovna je jen žvanírnou, dokud se „žvaní“, je vlastě všechno v pořádku. Až se žvanit nebude moci, jsme nejspíše na cestě do totality nebo v ní rovnou žijeme. A to už nechci, děkuji pěkně.