Vánoce mezi bezdomovci: Otec partnera Lucie Bílé má k životu tisícovku měsíčně. Syna zve na kávu
Mistr světa v benchpressu Radek Filipi, zpěvačka Lucie Bílá a bezdomovec Roman Dvorský z vyloučené lokality v Ostravě. Setkání snů, na které pan Dvorský obzvlášť myslí právě o Vánocích. Je totiž otcem Radka Filipiho, který s Lucií Bílou žije osm let. „Když slyším Lucku někde zpívat, automaticky si vybavuji také Radka,“ vypráví bezdomovec. Vlastně domov má, v garážích v ostravských Mariánských Horách už žije 20 let, ale bez koupelny nebo toalety. Za plechovými vraty, bez oken. Je Boží hod, druhý svátek vánoční, ale Dvorský nehoduje. Na stole leží zbytek pizzy, kterou vylovil z popelnice. Je to bezútěšné bydlení, přesto si nestěžuje.
Jen je trochu sentimentální, to k vánočním svátkům patří. „Aspoň Radka chvíli vidět, to bych byl šťastný,“ přemítá 61letý Roman Dvorský nad setkáním se ztraceným synem. „Nemluvil jsem s ním celé čtvrtstoletí. Od té doby, co jsem opustil jeho matku, to mu bylo patnáct. Kdyby mě teď navštívil, byl by to nejkrásnější vánoční dárek.“
Čtěte také
Výzva k setkání s Radkem Filipim
Syn ho prý najde snadno. „Každý, kdo bydlí tady v garážích, mě dobře zná,“ rozhlíží se po bezdomoveckém městečku v ostravských Mariánských Horách. V opuštěných stavbách pro nocování automobilů aktuálně přespává nejméně třicítka nešťastníků. Doslova v totálním sociálním vyloučení. „Stačí, když se Radek zeptá na garáže ve Švermově ulici, a pak už mu ukážou cestu,“ radí Dvorský. Jinou výzvu k setkání než přes média ani dát nemůže. „Telefon na Radka nemám, no a ty nové věci jako Facebook a e-mail nepoužívám.“
Otec se dušuje, že po synovi nic nežádá. „Je mi jedno, kolik má Radek peněz, jen bych s ním chtěl ještě mluvit z očí do očí,“ opakuje vánoční přání. „Snad to mezi námi přebolelo. Jasně, opustil jsem ho, ale s jeho matkou už jsem nebyl schopen žít. Všechno se to stalo dávno, mohli bychom si odpustit a třeba zajít na kávu. Nejlépe i s Luckou, vždyť ta mě ještě vůbec nezná.“ Hned ale sebekriticky naznačí, že s takovým setkáním nepočítá: „Co nadělám, život jde dál.“
Roman Dvorský, otec Radka Filipiho. Boží hod vánoční 2023, garáže v ostravských Mariánských Horách, kde Dvorský bydlí už 20 let. Zdroj: Ivan Motýl
Uhlí pro ghetto
Lucii Bílé by rád ukázal milovaného vlčáka Luckyho, který se mu už sedm let motá u nohou. Lucka a Lucky, to zní až dojemně. Německý ovčák je v garážovém ghettu dobrým hlídačem, občas se do objektů nabourávají různé existence. Narkomani i kriminálníci na útěku. Základní sestava starousedlíků se však dobře zná a nezvané hosty bedlivě sleduje. Některé garáže vyhořely, z jiných zbývají ruiny, na kterých jsou navršeny hromady odpadků.
Vyloučená lokalita, která vznikla v garážovém parkovišti pro stovky vozů u bývalé koksovny Jan Šverma, má v něčem blízko k jihoamerickým favelám. Bydlí se tu v „domech“ různých kategorií. V mrazech se za plechovými vraty nejčastěji přežívá u provizorních kamen, někdy také u plynové bomby, jeden mladý muž prý netopí vůbec. „Na uhlí tady nikdo nemá peníze, kdyby sem někdo poslal pár metráků, byla by to krásná pomoc,“ přimlouvá se Roman Dvorský za méně šťastné obyvatele garážové komunity.
Čtěte také
Dvorský patří k jakési místní elitě, proto se snaží slabším sousedům pomáhat. Například jedné zdejší vdově, která nemá peníze na uhlí a na pravidelný sběr dřeva se už ji nedostává sil. Sám topí elektřinou.
Na živobytí má tisíc korun měsíčně
Ještě loni žil ve vybydlené garáži, teď se ve stejné řadě domků s plechovými vraty přesunul do vyšší kategorie. „Tahle garáž je i s elektřinou a majitel chce za pronájem a energie dva tisíce korun měsíčně,“ prozrazuje. Mnoho let přitom nájem nemusel vůbec platit. „Nestěžuji si,“ opakuje už po několikáté Roman Dvorský. V podmínkách ghetta žije vlastně v luxusu. Do garáže je legálně zaveden proud, takže se může dívat i na televizi.
„Beru jen to, na co mám nárok. Od státu dostávám příspěvek v nouzi 3 100 korun měsíčně,“ prozrazuje osobní rozpočet. Na živobytí zbývá tisícovka. „To je tak na granule pro psa a nějaké další výdaje,“ hladí vlčáka Luckyho. Pro sebe nic nežádá, ale krmivo pro dlouholetého čtyřnohého přítele by přijal. „Lucky, on je takové moje štístko. Jestli by se někdo našel, kdo přiveze krmivo, budu rád. Pro sebe bych nikdy nežebral, to je ponižující,“ říká.
Živí ho popelnice, jsou ale pořád prázdnější
Čím tedy naplňuje vlastní žaludek? Prý nespotřebovanými potravinami z popelnic a kontejnerů. „Nestydím se za to. Živí mě vyhozené potraviny, ale musím říct, že poslední dva roky lidé vyhazují stále méně jídla.“ Roman Dvorský nevybírá z domovního odpadu nedojedené kousky, spíše přebytky, které lidé vyhodí. „Kus tvrdého sýra, balení párků, salámek, konzervu s prošlou dobou spotřeby,“ líčí, co lze najít.
„Válka na Ukrajině a energetická krize to ale změnily. Dobrých potravin je v popelnicích pořád méně, je vidět, že rodiny musí šetřit. Podle mě je teď normálně bída,“ zjistil. Možná by to byla zajímavá informace i pro ekonomy. Snad to bude trochu lepší těsně po Vánocích, až lidé vyčistí lednice od svátečních přebytků.
Roman Dvorský, otec Radka Filipiho. Boží hod vánoční 2023, garáže v ostravských Mariánských Horách, kde Dvorský bydlí už 20 let. Zdroj: Ivan Motýl
Dobrý chlap vs. špatný táta
Dvorský zrovna hostí vánoční návštěvu. Čajem. „Roman je dobrý chlap, a vůbec mi není lhostejný. Já bydlím normálně, občas ho navštěvuji v garáži,“ říká paní Magdalena, která přišla i s dcerou. „Super kamarád a super chlap,“ pokračuje a uvádí starého kamaráda do rozpaků. „Nejsem až tak dobrý. Ale myslím, že jsem prostě normální,“ špitne otec Radka Filipiho. „Asi jsem nebyl nejlepší táta, ale Radka bych fakt rád viděl.“
Radek Filipi má jiný názor. „Vím, že je řada lidí, kteří si to, že jsou na ulici, opravdu nezaslouží. Ale vy se mě ptáte na agresivního, zlého, násilnického alkoholika a gamblera, který léta tak ubližoval celé naší rodině, že ho už víc jak 25 let nepovažujeme za jejího člena. Nepřeji mu nic zlého, ale na ulici se dostal sám,“ uvedl Filipi před rokem, když jsem se ho zeptal na vztahy s tátou. A jen tak hned se to prý nezmění, spíše nikdy...
Arakain, Zimní královna a osudové spojení
Možná už je Roman Dvorský přece jiným člověkem, tohle si ale syn a otec musejí vyříkat mezi čtyřma očima. Když se s Romanem z garáže rozloučím, sednu do automobilu a zapne se mi automaticky rádio, dojde ke zvláštní náhodě. Je Boží hod vánoční 14 hodin a 23 minut a nějaký posluchač rádia Beat si právě objednává písníčku na přání, a to Lucii Bílou s metalovým Arakainem. Skladbu Zimní královna.
„V pohádkách najdeš / moudrou pravdu spousty příběhů / stejně i svůj v nich můžeš číst,“ zpívá Lucie Bílá, s níž dnes žije syn Romana Dvorského. A okamžitě se mi v hlavě vynoří i zpověď, kterou mi nájemník garáže v ostravské favele před chvílí řekl: „Když slyším zpívat Lucku, okamžitě se mi vybavuje i Radek. Automaticky, mám ho s Luckou spojeného, vždyť jsou spolu osm let. A mají se moc rádi, ti dva už se neopustí.“
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Podívejte se na vystoupení Lucie Bílé v opeře
Čtěte také
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
