Pouskův mlýn: Pohádkovým místem na Plzeňsku provádí hosty skutečný mlynář

„Pozdrav pánbů, milostivá!  Budete si přát hladkou, hrubou, nebo snad vejražku?“ Jako za starých časů si návštěvníci v Pouskově mlýně připadají od prvního okamžiku, kdy je přivítá skutečný mlynář a majitel usedlosti, Jindřich Pouska.

Unikátní mlýn s mlynářem čtvrté generace

Pouskův mlýn na Kornatickém potoce s jedním nekrytým vodním kolem na svrchní vodu se modernizoval v roce 1906. „Tady sedával ten zakladatel mlýna Alexius Pouska, který se narodil v roce 1855. Já jsem čtvrtá generace a sedím tu dneska,“ říká v pořadu Prima Česko Jindřich Pouska.

Za první republiky a za války se ve mlýně obilí zpracovávalo soukromě. V prosinci 1958 předaly Západočeské mlýny objekt zpět rodině Pouskových a od té doby se už tady obilí nemlelo. Jak sám majitel mlýna přiznává, že bude pokračovat v rodinné tradici, bylo ale jasné už od malička. „V deváté třídě se nás ptali, co chceme dělat. Já jasně řekl, že mlynáře. Tady vidíte poznámky z učňovské zkoušky a výuční list, že jsem opravdu mlynářem, že vám nekecám.“

Když se Jindřich vyučil, v mlýně se už několik let nemlelo, a tak nastoupil do Plzně do Kalikovského mlýna. V mlynářském učilišti ve Slatiňanech se později vyučil i jeho mladší bratr Jan. Až do roku 2011 neměl mlýn využití. Změna přišla díky návštěvě Venduly Hnojské.

„Když jsem poprvé přišla sem do Mešna, tak to byl neskutečný zážitek, protože vlastně poprvé mě přivítal skutečný mlynář, mlynář, který vystudoval mlynářskou školu, mlynář, který uměl péct chleba,“ vzpomíná historička Hnojská.

Kvůli fotografiím pro knihu o mlýnech ho proto požádala o vyklizení půdy, kde se našly hotové poklady jako mlecí stroje, loupačky, šrotovací a žitné stolice a nejenom to. „Jsem to vyklidil a Vendula přijela a řekla, že tady by se daly dělat i prohlídky. Z jara jsem to otevřel, to bylo 7. dubna 2012,“ pokračuje ve vyprávění Pouska.

Návrat k původní podobě

Regulace potoka provedená v 70. letech zničila náhon do mlýnské nádrže. „38 let sem netekla voda, v roce 2011 mi bratranec řekl, že mlýn bez vody je špatnej, a tak jsme žádali o obnovení náhonu. Tady vidíte rozšířenej náhon, do kterýho se nachytala voda, potom tady bylo stavidlo, stavidlem se to pouštělo na vantroky a z vantroků to šlo na vodní kolo.“

To má průměr téměř čtyři a půl metru. Hluboké je 29 centimetrů a točilo se rychlostí osm a půl kol za minutu s výkonem osm až deset koní podle množství vody. „Když mleči přijeli s obilím, dalo se na váhu, zvážilo se, pšenici vysypali sem dolů a žito tam dozadu,“ ukazuje Jindřich Pouska během prohlídky mlýna.

Podle historičky je v mlýně unikátní moderní výtah na obilí. „Obilí se do těch kapsiček dole nasype, vyveze se výtahem nahoru, tam se kapsička otočí, rozsypává se do jednotlivých strojů. Každé to zrníčko projde těmi fázemi třikrát. Jsou tady i jedny z prvních válcových stolic, které nahradily mlýnské kameny a další inventář z let 1906 až 1912.“

„Když se to vyprázdnilo, klapka spadla a začalo to zvonit, aby to mlynáře upozornilo, když byl třeba nahoře, aby dal válce od sebe. Vyučený mlynář během prohlídky zábavně a poutavě vypráví návštěvníkům i o procesu mletí obilí,“ pokračuje v průvodcování Jindřich Pouska. A zmiňuje také pradědečka, který pekl v peci z umleté mouky v minulosti chleba. „Jenže po první světové válce do mlýna bylo daleko, protože začali po vsi jezdit pekaři z Lipnice a z Mirošova. Nechodil nikdo, tak to děda zboural.“

V roce 2015 Jindřich Pouska společně se svým bratrancem Janem Šmolíkem postavili venkovní pec na 12 bochníků chleba. Ten se tu peče několikrát do roka. Historický mlýn v Mešně je přístupný celoročně.