Před 35 lety uhořel Henri Toivonen, jeden z nejtalentovanějších jezdců rallye

Bezpečný sex a nebezpečné závodění? Ne, v roce 1986 už slavná slova Stirlinga Mosse tak úplně neplatila – po objevení nemoci AIDS totiž už (nebo stále?) bylo nebezpečné obojí. Vozy formule 1 dosahovaly před 35 lety výkonů až 1 500 koní a svého vrcholu dosáhla také mytická skupina B v automobilových soutěžích. 2. května 1986 si vybrala daň nejkrutější.

„Na šotolině máme stovku za 2,3 sekundy, 400 metrů po startu erzety už jedeme 200 km/h. A přitom jsou cesty stále stejně úzké a hrbolaté jako před deseti lety.“ Není asi výstižnější charakteristiky soutěžních automobilů skupiny B na jejím vrcholu v roce 1986. Podal ji jeden z nejzasvěcenějších, někdejší tovární jezdec týmu Lancia a vítěz 19 závodů MS Marku Alén. Jeho stájového kolegu Toivonena stálo krocení pětisetkoňové Delty S4 život.

Rychleji, rychleji!

Henri Toivonen pocházel ze soutěžácké dynastie, kterou proslavil už jeho otec Pauli vítězstvím v Rallye Monte Carlo 1968. Jako zástupce mladší generace pověstných „létajících Finů“ nedostal nic zadarmo a v konkurenci Aléna, Vatanena či Mikkoly si musel prošlapat svoji cestičku.

Když v roce 1980 za volantem podceňovaného Talbotu Sunbeam nečekaně zvítězil v náročné britské RAC Rallye, začalo se o 24letém Toivonenovi hovořit jako o velkém talentu budoucnosti. Podobně jako Niki Lauda ve formuli 1 měl jednu podivuhodnou vlastnost: Byl tím lepší, čím silnější auto řídil.

Vznik skupiny B v roce 1982 pro něj byl proto darem z nebes. Nová kategorie naplno otevřela stavidla konstruktérských fantazií a nekontrolovatelnému růstu výkonů jejich motorů. Jednalo se o vozy technicky na úrovni formule 1, které byly uzpůsobeny pro jízdu na nezpevněných površích.

K homologaci stačilo vyrobit pouze 200 kusů, v případě vylepšení dokonce jen 20 identických vozů pro silniční použití. Zatímco první Audi Quattro byla ještě relativně „normálními“ auty, monstra jako Lancia 037, MG Metro 6R4 nebo Peugeot 205 T16 měla se sériovými auty společné přinejlepším čelní masky. Samozřejmostí byl také přeplňovaný motor umístěný často uprostřed a časem také pohon všech kol.

Osud jménem Lancia

Po několika neplodných letech strávených s nevýkonnými vozy Opel a částečně i Porsche se v závěru roku 1984 Toivonen stal továrním jezdcem týmu Lancia. Sedlal tehdy sice výkonný a pohledný, avšak na konkurenci s pohonem 4x4 už ztrácející model 037. V továrních dílnách však už vznikal stroj, který měl smáznout veškerou konkurenci.

Delta S4 debutovala na podzimní RAC rallye roku 1985 a Toivonen zde zcela dominantním způsobem zvítězil. Když zkraje následujícího roku v Monte Carlu talentovaný Fin opět rozdrtil konkurenci, zdálo se, že mistrovskému titulu nemůže stát nic v cestě. Osud ale určil jinak.

Tragická série

Pár týdnů před Portugalskou rallye testuje Lancia na okruhu v Estorilu. „Toivonen zajel s Deltou takový čas na jedno kolo, jaký by stačil do první desítky monopostů F1, které se tu testovaly týden před námi,“ vzpomínal manažer Lancie Ninni Russo. Samotná soutěž je však právě v Portugalsku nejvíce ohrožována chováním diváků. Hned první RZ Lagoa Azul, která měří pouhých pět kilometrů, přináší tragédii.

Jako dvanáctý se na trať vydává trojnásobný mistr Portugalska Santos s Fordem RS200. Při vyhýbání se divákům na trati však dostává jeho vůz mírný smyk, následující „kontra“ již míří do špalíru diváků, kteří v několika řadách obklopují zvnějšku celou zatáčku a stojí přímo na asfaltu. Bilance je velmi tragická: V důsledku nehody umírají čtyři diváci a více než 30 je zraněno. Traťoví komisaři situaci absolutně nezvládají, na místě nehody vypuká chaos, do RZ je odstartováno dalších 10 vozů, až potom přichází na řadu sanitky. Na protest proti nezvládnuté organizaci a nezkrotným divákům odstupují ze soutěže všechny tovární posádky.

Po další nešťastné nehodě na Hesenské rallye přichází začátkem května osudná Korsika pro svou náročnost přezdívaná též „rallye 10 000 zatáček“. I přes virózu je ve vedení Toivonen s Lancií, který nutně potřebuje bodovat. Po vítězství v Monaku nesebral jediný bod, zde ale 12 ze 17 odjetých RZ vyhrává. Na den přesně rok po smrti týmového kolegy Attilia Bettegy přichází další tragédie pro Lancii a celý motoristický svět.

Na RZ 18 Corte–Taverna vyjíždí z neznámých důvodů vůz číslo 4 (stejné číslo měl i Bettega před rokem) posádky Henri Toivonen – Sergio Cresto z trati a padá do rokle na vnějšku zatáčky, kde se několik metrů pod úrovní silnice zaklíní střechou o strom. Náraz sám o sobě by posádka mohla přežít, ale Delta má kvůli lepšímu vyvážení benzinové nádrže umístěny přímo pod sedadly posádky. Okamžitě dochází k požáru a použité vysoce hořlavé materiály (karoserie z kevlaru, hořčíkové ráfky) dokonají své.

Oba ani ne třicetiletí členové posádky nachází v plamenech smrt. Z vraku zůstává jen ohořelý bezpečnostní trubkový rám a kovové části vozu. Nikdo dnes už nezjistí přesnou příčinu havárie, přímí svědci chybí, pomoc volá až následující posádka.

Týmoví kolegové Alén s Kivimäkim se snaží pomoci přímo na místě, ale kvůli velkému žáru se k vozu nemohou ani přiblížit. „Henri byl jediný, kdo dokázal z Delty S4 dostat maximum, a přitom ji uměl zkrotit,“ prohlásil po nehodě šéf Lancie Cesare Fiorio. Ano, Toivonen byl bez pochyb jednou z největších ikon skupiny B. Ve své době znamenal v soutěžích to, co Ayrton Senna v F1. Nebyl mistrem světa, ale u obou to byla jen otázka času. O jejich velikosti nikdo nepochyboval. Žel, jejich osudy měly společného mnohem víc…

Tagy: