Před třiceti lety začala transformace české ekonomiky. Ceny se mohly tvořit volně

Pokud se mělo Československo a později Česká republika zbavit centrálně řízené ekonomiky, zrušit cenovou regulaci byl jeden z nutných kroků, které bylo nutné na samém počátku transformačního procesu udělat. Systém stanovování cen zdědění z éry reálného socialismu totiž vůbec neodrážel ekonomickou realitu, způsoboval nedostatek spotřebního zboží, vedl k tvorbě front před obchody, šmelině a nutil občany nakupovat na černém trhu. Veksláci nabízející bony v Praze na Václavském náměstí toho byli důkazem.

Uvolnit ceny bylo v té době velmi odvážné. Nikdo netušil, k jak vysokému vzedmutí cenové hladiny dojde a zda to nenalomí důvěru občanů v transformační proces jako takový. Poměrně vysoká inflace už tehdy „řádila“ v Polsku a byla pro české reformátory určitým mementem. I proto musel Václav Klaus (a lidé kolem něho) coby zastánce rychlé a možná bolestivější cesty k tržnímu hospodářství přesvědčovat veřejnost, že postupná a pomalá transformace napáchá více škody než užitku.

Obavy z hyperinflace

„Věděli jsme, že děláme správnou věc a že ceny, které reagují na tržní podmínky, jsou naprostou nezbytností. Měli jsme jistotu, že to je cesta zpět k trhu. Tehdy šlo o odvážný krok. S nejistotou, jak se budou pohybovat cenové spirály, cenovo-mzdové spirály, spirály cena – měnový kurz – cena a tak dále. To byla neznámá veličina v ekonomické terminologii,“ řekl Václav Klaus CNN Prima NEWS.

Už v průběhu roku 1990 došlo k prosazení zákona č. 526/1990 Sb. o cenách, na jehož základě byla cenová liberalizace spuštěna. Neznamenalo to však plošné uvolnění všech cen. Federální ministerstvo financí i ministerstva financí České a Slovenské republiky vydala seznam zboží, u kterého zůstaly ceny regulovány. Šlo zejména o ceny domácích prvovýrobců, zboží veřejné spotřeby (zdravotnictví, státní zakázky), dopravy, energií nebo vody, nájemného a ceny vybraných reprezentantů základních citlivých potravin (například Sunar).

Uvolňování cen neproběhlo jednorázově k 1. lednu 1991, ale další vlny následovaly ještě v průběhu roku. Na jeho konci bylo podle Václava Klause zcela uvolněno asi 95 procent cen v národním hospodářství. K deregulaci zbylých cen docházelo v následujících letech, nájemné pak bylo zcela uvolněno až ke konci roku 2012.

Přizpůsobení kurzu koruny

A jak to dopadlo s inflací? Ta se v roce 1991 vyšplhala na průměrnou hodnotu 56 procent a byla tak o několik řádů nižší než ve zmiňovaném Polsku nebo Maďarsku. Dá se říci, že relativně mírné zvýšení cen mělo dvě zásadní příčiny: 1) nerovnováha na dílčích trzích nebyla tak hluboká jako v ostatních postkomunistických zemích, 2) excesivnímu růstu domácí poptávky po spotřebním zboží zabránila několikerá devalvace koruny vůči německé marce a americkému dolaru.

Vedle cenové liberalizace totiž v lednu 1991 došlo také k uvolnění zahraničního obchodu. To znamenalo, že se mohlo vyvážet do ciziny a dovážet z ciziny prakticky cokoli. Musel tomu ale odpovídat i směnný kurz koruny, jinak by hrozilo, že zahraniční zboží bude pro Čechy a Slováky příliš laciné, což by podnítilo jejich poptávku a pravděpodobně vedlo k roztočení inflační spirály.

Pro představu, oficiální kurz československé koruny k americkému dolaru byl v roce 1987 Státní bankou československou stanoven na 5,60 koruny za dolar. Na černém trhu bylo možné dolar pořídit i za více než 40 korun. Bylo zjevné, že skutečný tržní kurz se pohybuje někde mezi těmito dvěma extrémy. Ke konci roku 1990 tak byl stanoven na 28 korun za dolar s tím, že koncem září 1992 se kurz mohl od této hranice odchýlit o půl procenta nahoru či dolů.

Přelom v roce 1996

Inflaci se v následujících letech dařilo poměrně rychle snižovat. Už v roce 1992 se dostala na 11 a o další dva roky dokonce těsně pod 10 procent. Jak bylo zmíněno, cenová liberalizace byla prvním, avšak nikoli jediným důležitým krokem celého transformačního procesu. Ruku v ruce s ní šla privatizace státem vlastněného majetku, reforma daňového systému včetně snižování daňové zátěže, následovala liberalizace kapitálových toků přes hranice a postupné uvolňování kuru koruny vůči dolaru a marce.

Dá se říci, že nejvýznamnější reformy byly provedeny do roku 1996, poté už docházelo spíše k jemnému dolaďování podmínek pro fungování tržního hospodářství včetně začleňování České republiky do klíčových mezinárodních organizací jako OECD, Mezinárodní měnový fond a v neposlední řadě také do Evropské unie.

Dokázali jsme, že ...

Přesvědčení, že je hotovo, zřejmě v roce 1996 nabyla i Občanská demokratická strana pod vedením tehdejšího premiéra Václava Klause. Do parlamentních voleb v tomto roce totiž vyrazila se sloganem „Dokázali jsme, že to dokážeme“, což mohlo v řadě voličů vyvolat dojem, že to nejhorší už má Česko za sebou a následovat budou jenom světlé zítřky. Mezitím se předsedou nenápadné České strany sociálně demokratické stal Miloš Zeman, který naopak v roce 1996 dokázal, že ODS musí počítat se silnou levicovou alternativou.

Koaliční vláda složená z ODS, KDU-ČSL a ODA ve volbách neobhájila parlamentní většinu a stala se do jisté míry Zemanovým rukojmím. Reformní proces se fakticky zastavil. Bezprostředně po volbách Česká národní banka navíc přitvrdila v měnové politice, čímž podle Václava Klause způsobila hospodářskou recesi, jež Česko sužovala v letech 1997 a 1998. Klausova vláda padla a Miloš Zeman po předčasných volbách v roce 1998 nakráčel do Strakovy akademie hlavním vchodem. Ale to už je jiný příběh.