Černá kočka? Šance na nový domov se okamžitě snižuje. Často dosáhne absolutní nuly.
Když jsem před třemi lety projížděla facebook, narazila jsem na fotografii kočky jménem Alma. Byla malá, chlupatá, schoulená a podle popisku jí bylo šest let. Alma měla něco, co mě donutilo poté, co jsem stránku opustila, se na ni vrátit, pár minut na ni zírat a pak zavolat do depozita, že si pro ni přijedu.
Když jsem před třemi lety projížděla facebook, narazila jsem na fotografii kočky jménem Alma. Byla malá, chlupatá, schoulená a podle popisku jí bylo šest let. Alma měla něco, co mě donutilo poté, co jsem stránku opustila, se na ni vrátit, pár minut na ni zírat a pak zavolat do depozita, že si pro ni přijedu.
Čekalo na mě miniaturní stvoření, které mi dala pečovatelka do přepravky a s upřímným údivem řekla: „Proč jste si Almu vlastně vybrala? Byli jsme si jistí, že u nás dožije.“ Na můj dotaz, proč k tomu závěru došli, odpověděla: „Protože je černá a už to není kotě.“
Tehdy jsem se hrozně rozzlobila. A vlastně se ve skrytu duše zlobím pořád. Ta černá kočka, která už dávno není kotě, ale spíš nevrlá důchodkyně, je totiž naprosto úžasné stvoření. A jen kvůli černému kožichu a pár křížkům na zádech se dostala do kolonky „nechtění“.
Ona a tisíce jiných černých koček a psů, kteří doplácí nejen na stále zažité pověry, ale i na to, že černý psí nebo kočičí čumák na fotce zkrátka tolik nevynikne. I přesto, že se za tím čumákem skrývá úžasná bytost, která může ještě tolik dát.
Alma a to, co se podle ní už nevešlo do záchodu.
Alma a to, co se podle ní už nevešlo do záchodu.
Bolí mě u srdce, když si představím, co by Almu čekalo. Malou, na kost vyhublou, neurotickou kočku, která má nejradši člověka jen pro sebe. A která se mi proškrábala až do srdce. Říkám jí bába Alma (občas taky čůza, důra, bábule a křehule), mazlím se s ní, kdykoliv mám možnost (protože jednoho dne už prostě nemusí být) a školím se s ní nejen v rámci podivuhodného humoru, kterým vládne, ale hlavně v trpělivosti.
Bába Alma je můj malý autista, který má svůj svět a který mě občas dovádí k šílenství. Ale je dokonalá a já bych na ní neměnila ani chlup. Ani když se mi vyblije do postele, ani když počůrá celou koupelnu, ani když se mi vykadí za pračkou nebo si svůj zadek otře o můj polštář. A ani když chce hrát „Přemluv Almu“. Předpokládám, že tuhle skvělou hru ještě neznáte, tak vám ji přiblížím. Určitě si ji zamilujete tak, jako já.
Hra „Přemluv Almu“ probíhá zásadně, když: jsem ve sprše, jsem na záchodě, nejlépe je-li hluboká noc a já spím. Vypadá to zrhuba následovně:
2:30 (v noci) – Alma řve. Zasekla se za pračkou, odkud může úplně v klidu sama vylézt, ale to by nebyla žádná sranda. Dámy a pánové, vítejte ve hře „Přemluv Almu“! Když ji nepřemluvím a ona nevyleze, bude řvát dál. Přemlouvám 15 minut.
3:20 – pro velký úspěch opět hrajeme „Přemluv Almu“, 10 minut.
3:55 – Mikešovi bylo líto, že ho ke hře nikdo nepřizval. Tak se porval s venkovním kocourem – přes balkonové dveře. Po dvaceti minutách konečně ustupuje náběh na infarkt.
4:30 – „Přemluv Almu“, 15 minut. Mikeš se rozhodl inovovat, takže přidáváme „Vynes záchod“.
4:55 – „Přemluv Almu“, dělám, že spím. Jenže to je proti pravidlům. Alma proto vyrabovala koš, to mám prý za to.
5:05 – můj mozek kapituluje, stěhuje se za lepším. Dík, bylo nám spolu fajn.
Rána občas bývají krušná. Ale musíte uznat sami, takovou srandu s jinou, než černou kočkou, zkrátka nezažijete. A my s Almou, ale i s Nutellou a Mikešem, přejeme všem lidem, aby ty úžasné duše schované pod černým kožíškem na vlastní srdce poznali. Stojí to za to.
Je boží. Říkám jí to pořád. A myslím, že tomu začala věřit.
Je boží. Říkám jí to pořád. A myslím, že tomu začala věřit.
