První tón je jako první slovo, říká muzikoterapeut Lipský. Pomáhal dětem, které se bály mluvit
Má slavné příjmení, ale sám vybudoval kariéru v úplně jiné oblasti než jeho předci. Matěj Lipský je vnukem legendárního herce Lubomíra Lipského, jeho maminka je malířkou, tatínek byl režisér. K uměleckému světu měl tak velmi blízko, nicméně vystudoval psychologii a začal se věnovat muzikoterapii, díky které pomáhal vyléčit děti, jež se bály mluvit. „A když zahrají, něčeho se dotknou, do něčeho bouchnou, cinknou, tak vždy říkám, že to je první slovo ke mně,“ vypráví Lipský v rozhovoru pro CNN Prima NEWS.
Psycholog, muzikoterapeut, ředitel centra sociálních služeb Tloskov, ale také muzikant. Tím vším je Matěj Lipský, vnuk slavného herce, kterému by letos bylo 101 let a na svého potomka by mohl být pyšný.
ČTĚTE TAKÉ: Káva jako hráz proti rakovině a mrtvici? Vědci tvrdí, že pravidelná konzumace může být zdravá
Byť pojem muzikoterapie může znít někomu zvláštně, jedná se o zajímavý a velmi prospěšný obor, který pomáhá tam, kde jiné způsoby psychologické léčby selhávají. A právě Lipský dokázal v této oblasti pomoci mnoha pacientům. Nejčastěji dětem.
„Jsem akademický muzikoterapeut, to znamená, že vycházím z postupů založených na důkazech v medicíně. A mou doménou byla práce s dětmi, ale i vlastně s dospělými s nějakým druhem postižení nebo s nějakým druhem traumatu,“ vysvětluje uznávaný psycholog. „Když řeknu, že je muzikoterapie léčba hudbou, tak si plno lidí řekne, že si to takhle přeložit umí taky. Ale on je to opravdu terapeutický proces, v němž muzikoterapeut provádí klienta terapií, kde je zaměření na hudbu. Hudba je prostředníkem vztahu mezi terapeutem a klientem. A muzikoterapie je ohromně široká. Od psychoterapie, přes speciální pedagogiku, rehabilitaci, až po medicínu.“
Čtěte také
Muzikoterapie dokáže často velmi pomoci právě při pohybových problémech. Hudba je totiž skvělým motivátorem k pohybu.
„Když jdete na klasickou fyzioterapii nebo rehabilitaci, tak víte, že jdete cvičit. A spousta klientů, kteří mají i nějaké mentální postižení, třeba nechce,“ říká Lipský. „Hudba je ale velice motivující a my dokážeme podle určitých postupů rozhýbat nebo zvýšit hybnost, případně udržet pohybovou funkčnost u lidí na základě toho, že oni nějak hrají na hudební nástroje. Oni ‚jen‘ hrají, ale my sledujeme určitý rehabilitační cíl,“ dodává. „Když budeme pracovat s jemnou motorikou, tak se hodí, aby prsty brnkaly na kytaru nebo nějaké jiné strunné nástroje. Nebo potřebujeme cvičit úchop, to znamená, že vezmeme nějakou paličku na xylofony, metalofony…“
V minulosti ale Lipský pomáhal i dětem, které se bály v určitém prostředí nebo s cizími lidmi mluvit. Díky hudbě je dokázal rozpovídat.
Kde slova nestačí
„Velmi často mi kliničtí logopedi nebo kliničtí psychologové posílali děti se selektivním mutismem a celkově narušenou komunikační schopností, protože je s nimi velice těžká práce. Vlastně, co s nimi mohou dělat, když to dítě nekomunikuje ve verbálním světě? A muzikoterapie je – teď to přeženu – velice invazivní,“ říká ředitel Centra sociálních služeb Tloskov. „Když hrajete, a ten člověk nemá nějakou velkou ztrátu sluchu, tak pořád slyší. Protože sluch nelze vypnout. Funguje 24 hodin denně. Když spíte, taky slyšíte, jenom mozek dělá selekci. Když jdete po ulici a s někým se bavíte, tak – i když tam budou sbíječky – budete vnímat hlavně hlas člověka, který vám něco říká.“
Pacient se tak nemůže vlivu tónů „ubránit“. A díky tomu si lze k němu přes tóny najít podle Lipského cestu.
Čtěte také
„Když mám jako lékař děti, které se mnou nemluví, protože nepatřím do jejich selekce, tak mám možnost pro ně hrát a ony mě poslouchají. Akorát jsem zjistil, že na rozdíl od dospělých, kterým člověk může hrát různé skladby, děti se po chvíli nudí,“ přibližuje Lipský. „Takže jsem vždy začínal tím, že jsem pro ně hrál, pak jsem vzal nějakou škálu nástrojů, které jsem jim vysvětlil, zahrál jsem na ně a nabídl, ať zahrají ony. Často ale vůbec nezahrají. A když zahrají, něčeho se dotknou, do něčeho bouchnou, cinknou, tak vždy říkám, že to je první slovo ke mně, protože… Já jim to nesmím prozradit, ale ta hra s dítětem už je komunikace.“
Zkrátka, kde slova neměla význam, tam si hudba našla cestu.
Hudba za odměnu
„Měl jsem s tím úspěchy, že jsme se dostávali ke společnému hraní a velmi často mě to dítě pustilo do své selekce. To znamená, že se se mnou začalo bavit. A já jsem potom nevěděl, jak dál. Na jednom kongresu jsem se ale setkal s nestorem české psychoterapie Stanislavem Kratochvílem, který mi vyprávěl příběh ze své praxe,“ vzpomíná psycholog. „Měl pána se sociální fobií, který nemluvil na psychoterapeutických skupinách. A tak profesor Kratochvíl vymyslel, že před každou skupinou bude mít tento pacient přednášku. Pán se na ni připravil, držel se za židli a měl přednášku. Dohoda byla, že když bude mít přednášku, nebude muset mluvit v rámci skupiny. A pán se takto rozmluvil a zbavil fobie.“
Příběh zkušeného klinického psychologa Lipského inspiroval. „A tak jsem přešel na kognitivně behavioralní terapii, to znamená, že dítě-pacient něco vykoná a za odměnu pak byla muzikoterapie. Já po těch dětech chtěl, aby mi říkaly nějaké příběhy nebo i třeba vtipy,“ dodává psycholog, který je už přes deset let ředitelem Centra sociálních služeb Tloskov, kde také do léčby zahrnuje hudbu. Dokonce v centru založil i internetové Rádio Tloskov, na jehož tvorbě se podílí pacienti.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Komentátorská legenda Jaroslav Suchánek: Zůstal jsem sám, prožívám nejblbější část života
Je novinářem od roku 2015. Osm let psal primárně pro deník iSport.cz převážně o bojových sportech. Byl přitom i přispěvatelem časopisů Reflex, ForMen či Esquire, v nichž publikoval zejména interview. Moderuje podcast Fight Cast One.
