Jaroslav Suchánek rozhovor
Legendární sportovní komentátor Jaroslav Suchánek, otec herce a baviče Michala Suchánka, letos v červnu oslavil 88. narozeniny. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS zavzpomínal nejen na svou kariéru, ale promluvil i o své rodině a současnosti.
Jak se vám daří?
Bohužel nedávno mi zemřela manželka, měl jsem nejkrásnější a nejbezvadnější ženu. Byli jsme spolu šedesát let. Měl jsem krásný život, teď jsem zůstal sám a žiju sám... Není legrace si sám vařit, mýt nádobí, nikdo tu se mnou není. Když ráno vstanu, přemýšlím, co vlastně dělat, abych nikoho neobtěžoval a neotravoval. Tohle je nejblbější část života. Nedávno, když jsem měl narozeniny, jsem chtěl kamarády pozvat na oslavu, ale ten seznam se bohužel strašně ztenčil. Hodně z nich už nežije. Není mi to příjemné. Teď nevím, ve kterém krematoriu to mám udělat, jestli v Motele nebo ve Strašnicích.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Antonín Panenka: Výše důchodů je katastrofa. Fotbalové legendy nemají ani na léky
Myslím, že pesimismus není na místě, vypadáte báječně. Zdraví slouží?
Po zdravotním stránce bylo dlouho všechno v pořádku, jenže se mi zbortila páteř, absolvoval jsem poměrně náročnou operaci. Pak ještě jednu... Dostal jsem také novou kyčel. Naštěstí jsou to jen pohybová ústrojí, která se dají ještě nějak srovnat, lékaři to umějí. Takže zdraví tak nějak ještě drží, ale není to legrace. Obdivuji paní Yvettu Simonovou, která je ještě v pětadevadesáti letech stále akční, zpívá a vystupuje.
Vy jste ale donedávna také veřejně vystupoval. Jezdil po besedách s režisérem Zdeňkem Troškou, v pražské literární kavárně měl pravidelný pořad, kam jste si zval hosty. To už neplatí?
Nepokračuje už nic. Poslední vámi zmiňovaný pořad, který se jmenoval Vikýř, se uskutečnil asi před dvěma měsíci. Vždycky bylo vyprodáno, zval jsem si tam osobnosti z nejrůznějších oborů. Byl tam snad každý, na koho si vzpomenete. Pokaždé bylo vyprodáno. Bylo to krásné. Pořád mi volají, abych pokračoval dál, ale už to není možné. Odejít se má včas.
Jaroslav Suchánek (88)
Bývalý televizní sportovní komentátor, moderátor a spisovatel. Na obrazovkách komentoval 550 sportovních přenosů, například šest olympiád, devatenáct ročníků skokanských závodů, patnáct ročníků Závodů míru. Moderoval besedy s Vladimírem Menšíkem, Jiřím Sovákem nebo Zdeňkem Troškou. Napsal několik knih a scénářů (Milion schodů do nebe o skokanovi na lyžích Jiřím Raškovi). Jeho syn Michal je slavný herec.
Máte dlouhověkost v genech?
Tátu mi zastřelili, když mi bylo devět let, jemu jednatřicet. Máma zemřela na rakovinu, když mi bylo patnáct. S bráchou jsme zůstali sami. To, že se tak nějak stále držím, je podle mě asi tím, že jsem celý život pořád něco dělal.
V manželství se vám narodili dva synové, Michal a Vladan. Kvůli práci televizního sportovního komentátora jste byl neustále ve světě, zbýval vám kvůli práci ještě čas na rodinu?
Moje žena věděla, koho si bere. Je pravda, že jsem byl hodně pryč, když synové Michal s Vladanem vyrůstali. Pokoušel jsem se jim to všelijak vynahrazovat, ale času jsem moc neměl. Bylo to především na manželce a babičce. Na všechny děti a vnoučata jsem pyšný. Michala vidím málo, je úspěšný a přeji mu, aby se mu dařilo. Když v televizi reprízují film Pozdní léto, v němž hrál chlapce z dětského domova, tehdy mu bylo asi osm let, tak mi vždycky ukápne slza. Syn Vladan pracuje jako asistent produkce, také to má náročné. Od něj mám vnuka, který je nesmírně nadaný. Od šesti let hraje na bicí a hraje na ně skvěle, dnes je mu patnáct. Také vnoučata od Michala jsou bezvadná. Berenika je herečka, vnuk Jáchym byl výborný hokejista, bohužel kariéru skončil a dělá něco jiného. Jsou to všechno šikovné děti. Hlavně, že jsou zdravé.
V televizi jste komentoval téměř 600 sportovních přenosů. Řadu olympiád, závodů mírů a dalších významných událostí. Oproti dnešku byly technické možnosti velmi skromné. Jak na tu dobu vzpomínáte?
V porovnání s dnešní dobou je to skutečně až úsměvné, v jakých podmínkách jsme pracovali. Měli jsme obrovská tankistická sluchátka, dívali se na malý černobílý televizor. Třeba závody ve skocích na lyžích... Pět hodin komentování v kuse a byl jsem tam na to úplně sám. Výsledky jsem si psal tužkou na papír, žádné počítače nebyly. Pak mi do sluchátek sdělili, jestli si píšu výsledky, že nějaký pán z České Třebové nemá výsledek skokana číslo 25 ve druhém kole a potřebuje vědět, jak dopadl. Na druhou stranu jsme se závodníky byli jako jedna rodina. Když jsem třeba byl na soustředění našich skokanů na lyžích, celý týden jsem bydlel u Jiřího Rašky doma (olympijský vítěz, pozn. red). Dnes už je to opravdu nepředstavitelné, co jsme zažívali.
Povídejte...
Vzpomínám si, že jednou na mistrovství Evropy v kanoistice v Bulharsku u nějakých jezer, nás posadili na druhou stranu, než byly kamery. Takže koukáte, že závodníci přijedou zprava a oni přijeli zleva, všechno opačně. Nebo první ročníky závody míru. Cyklisty jsme viděli jenom na startu, pak až v cíli. Nebylo možné je v průběhu závodu nějak sledovat. Dnes jsou drony, vrtulníky všechno, tehdy nebylo nic. Dělal jsem čtrnáct ročníků závodu míru. Vždycky začátkem května jsme se sbalili, vyrazili na celý měsíc pryč, procestovali křížem krážem Polsko, Německo a další státy. Závodníky jsme zblízka poznali tak, jako se to dneska už nedá. Nedávno jsme měli setkání s bývalými našimi cyklisty v Hradci Králové. Tonda Bartoníček tam přijel na kole až z Plzně. V tomhle věku! A pak zase zpátky domů. Když jsem mu pak volal, jestli dojel v pořádku, řekl mi, že nejhorší to bylo v Praze, protože jel po kolejích, které ho vždycky zavedly jinam.
Zmínil jste pětihodinové živé přenosy, které jste komentoval sám. Jak jste to dělal, když jste si třeba potřeboval odskočit na toaletu?
Člověk si samozřejmě dával pozor a předtím vůbec nic nepil, aby k tomu nedošlo, ale stejně se to občas stávalo. To jsem pak do Prahy řekl jedno podivné slovo, aby to vypadalo, že je porucha a nejde zvuk.
Co říkáte současným televizním sportovním přenosům a vašim nástupcům?
Zdá se mi, že komentář se v televizi změnil v reportáž. Komentátor by vám měl povědět něco, co nevíte, co vám během sportovního přenosu uteklo. Dnes je to spíš o tom, jak by se to mělo hrát, pořád nějaké rady. Toho je tam podle mého názoru až moc. Ale samozřejmě jsou tam výborní kluci, dokonce teď už i dámy. Přestože jsem jeden čas trénoval ženský fotbal, nechat v televizi komentovat dámy mistrovství světa ve fotbale mi přijde trošku ještě předčasné. Teď už se těším na olympiádu. Trochu s rozpaky sleduji, jak se řeší, jestli Seina je dost čistá, jestli se v ní bude moci závodit, zda-li je tam dostatek policistů... Doufám, že to všechno dobře dopadne.
Kromě sportu jste moderoval také Zlatého slavíka a jezdíval po besedách s hereckými legendami Vladimírem Menšíkem nebo Jiřím Sovákem. Jak jste se k tomu dostal?
Moderoval jsem různé plesy, společenské, kulturní akce, kde jsem se seznámil s mnoha úžasnými herci. Když jezdívali se svými pořady, potřebovali někoho, kdo by ten čas vyplnil, aby si mohli na chvíli odpočinout, napít se, odskočit si. Tak jsem se dostal ke Stellince Zázvorkové, Vladimíru Menšíkovi nebo Jiřímu Sovákovi. Měl jsem tam vždycky dvacetiminutovku až půlhodinku povídání o veselých přebreptech, co se nám staly nebo co se nám během přenosů přihodilo. Byly to krásné časy. Chovali se ke mně úžasně, všem jsem mohl tykat, zažil jsem toho s nimi opravdu hodně a dodnes na ně vzpomínám s obdivem.
Máte nějaký veselý zážitek s Jiřím Sovákem nebo Vladimírem Menšíkem?
S Vláďou Menšíkem jsem jezdil na sklonku jeho života, kdy už byl vážně nemocný. To bylo skoro až smutné. On byl ale i v těch chvílích, kdy mu bylo hodně špatně, neuvěřitelný a dokázal lidi skvěle bavit. Jirku Sováka jsem vždycky vyzvedl u něj doma a jeli jsme na štaci. Manželka mu vždycky dala igelitový pytlík se svačinou, který si dal vedle sebe a opřel se o hůl. Já mu říkal, že se o tu hůl nemůže takhle opírat, že když auto cukne, může být malér. On, že mu to nevadí, že už toho prožil víc.
Tak to musely být zajímavé cesty...
Celou cestu ze sebe chrlil jednu příhodu za druhou. Pak jsme takhle jednou dorazili do Mariánských Lázní, podíval se a říká: „Suchoš, kam si mi to dovezl? Vždyť jsou tady tři schody do baráku!“ Odpověděl jsem mu, že je to divadlo. On, že tam nejde a jedeme domů, protože mu nikdo neřekl, že jsou tam tři schody. Já, že to nemůžeme udělat, protože na něj čeká plný sál lidí. A on zase, že jedeme domů. Tak jsem otočil auto, přijel zpátky z druhé strany a řekl mu, vidíš, tady už jsou jenom dva schody. Na to řekl: „Dobrý, to beru.“ A šel. Na všechny tyto úžasné herce mám krásnou památku.
Jakou?
Jak jsem si jich všech nesmírně vážil, vymyslel jsem si, že každého z nich poprosím, aby mi na A4 perem nebo fixem namaloval cokoliv, co ho napadne. Mám takové album, kde mám od úžasných osobností a většina z nich už bohužel není mezi námi, nasbíraných asi 150 kresbiček. Jen namátkou Vladimír Menšík, Miloš Kopecký, Laďka Kozderková a spousta dalších. Přemýšlím, že bych z toho nechal vydat knihu.
MOHLO BY SE VÁM LÍBIT: Jaroslav Suchánek ukázal svůj památníček, kde má vzkazy a kresby od českých hereckých legend. Co mu napsali a namalovali?
