Zpověď vojáka z Azovstalu o zajateckém táboře
Ukrajinský voják Jevgenij z pluku Azov přežil ruské zajetí. Podle něj byla situace v zajateckém táboře velmi náročná, protože počet lidí několikanásobně převyšoval kapacity budov. Pro CNN Prima NEWS také popsal chování ruských vojáků, které prý bylo den ode dne horší. „Psychologický tlak byl permanentní, někteří z nás ztratili naději,“ sdělil Jevgenij.
Jaké byly podmínky v zajateckém táboře?
Kapacita našeho baráku byla 250 až 300 lidí. Ale narvali nás do něj 600 až 700. Nebyly tam žádné postele a jen asi stovka matrací. Postele jsme si dělali z palet a komu nevzali spacák, spal v něm. Většina lidí ale ležela na betonu, v mezipatře, všude. Na matraci spali tři až čtyři lidé.
Jak probíhaly výslechy?
Hlavně hledali svědky údajných zločinů pluku Azov. A průběžně si vytipovávali nejslabší, psychicky nejméně odolné zajatce, kteří by jim podepsali různá vymyšlená svědectví. Pravda je vůbec nezajímala. Chtěli udělat příběh o zločinech Azovu.
Jak se k vám chovali?
Co se týká chování stráží, ze začátku to bylo docela dobré. První dny se nám dokonce zdálo, že před námi mají respekt. Ale každá další směna byla horší a horší. Kluci, kteří se dostávali na samotky, říkali, že tam bylo běžné bití. Psychologický tlak byl permanentní. Křičeli na nás, štvali na nás psy. Mlátili nás obušky, pěstí – třeba když někoho chytili, že chtěl schovat jídlo na později. Nutili nás chodit v pokleku. Neustále nás prohledávali. Nutili nás pravidelně poslouchat ruskou státní hymnu. Při večerním nástupu jsme museli klečet s hlavou dole. Když se dělaly prohlídky cel, museli jsme stát v pozoru třeba čtyři hodiny. Vyhrožovali nám samotkou za otočení hlavou na nástupu.
Byl jste ve stejném táboře, kde došlo k masakru nejméně padesáti zajatých příslušníků pluku Azov, kteří uhořeli v jednom z baráků. Podle Ukrajinců ho zapálili Rusové, ti zase za vše viní ukrajinské rakety Himars. Co jste tam viděl?
Byl jsem v tu dobu asi sto metrů od místa, kde došlo k explozi. Den předtím tam ty kluky nastěhovali podle nějakého soupisu. Samotný barák začali připravovat už o týden dřív. Bylo nám divné, že když jsme žádali cokoliv, nedostali jsme ani žárovku a do tamtoho baráku zavedli světlo, natřeli to tam a dokonce nastěhovali postele. Byly v něm mnohem lepší podmínky, než jaké jsme měli my. Slyšeli jsme dva výbuchy. Pozorovali jsme to z druhého patra. Slyšel jsem křik, jak volají: „Pusťte nás ven, jinak všichni uhoříme.“
Kdo za to podle vás může?
Po návratu jsem si prohlížel ještě nějaká videa a všiml jsem si, že postele stály vyrovnané. Kdyby přiletěla raketa z venku, budou rozházené. A bylo vidět, že střecha nebyla ohnutá dovnitř, ale naopak ven – tlaková vlna šla tedy zevnitř.
Proč jste se rozhodli vzdát?
Byl to rozkaz vrchního velitele. Nepřítel nás zatlačil do areálu Azovstalu. Nepřetržitě nás ostřelovali. Neustále nad námi lítaly vrtulníky. Každých 15 minut, 24 hodin denně, přiletělo letadlo a shodilo bomby. A k tomu dělostřelectvo a námořní bombardování. Byli jsme tam jak na střelnici. Těsně před tím jsme měli velké ztráty, 70 mrtvých najednou po zásazích bunkrů. Bylo hodně zraněných a chyběly léky. Anestetika došla úplně. Můj kamarád řekl: „Měl jsem štěstí, že můj soused vedle mě na obvazišti umřel, protože se na mě dostanou jeho léky.“
Co se stalo s vaším vybavením?
Pár hodin před kapitulací jsme začali všechno likvidovat – ničili jsme pláty z neprůstřelných vest, pálili jsme vesty, zbavovali se munice a vše házeli do zásobníků s použitým olejem. Zbytek munice poslední z nás při odchodu zapálil. Spálili jsme i helmy, svoje dokumenty, mapy, vysílačky, telefony, SIM karty, flashky, noční vidění, termovize atd. Někteří ničili i osobní zbraně, já jsem třeba vytáhl úderník.
Zhubnul jste v zajetí?
Zhubl jsem 33 kilogramů, hlavně poslední měsíce v zajetí, protože organismus byl hodně vyčerpaný. Veškeré rezervy jsem vyčerpal. Většina z nás takhle zhubla právě poslední měsíce.
Jaké jídlo jste dostávali?
Jídlo bylo za ty čtyři měsíce v podstatě pořád stejné. Ráno kaše – buď pšeničná, nebo z ječmene. Na oběd polévka, ale vodová, úplně bez kalorií. Voda, zelí, občas tam plaval brambor. Večer zase kaše, pšeničná nebo ječmenová, občas s rybou. Všechno neslané, jíst se to nedalo, ale každý chápal, že do sebe musí dostat nějaké kalorie. Ke konci jsme občas dostali těstoviny, a to byl svátek. Po dlouhé době nová chuť.
Co jste si dal jako první jídlo po osvobození?
Všichni jsme chtěli něco sladkého. A první co nám dali, byla čokoláda a sušenky. Myslím, že 90 procent z nás si jako první dalo čokoládu.
Máte rodinu?
Ano, mám rodinu, manželku, dceru a rodiče.
Mohl jste je nějak kontaktovat během zajetí?
Ne, vůbec žádné spojení jsme neměli. Telefony nám zabavili hned a potom nejméně jednou měsíčně prohledávali celý areál speciálními přístroji, jestli někdo nepropašoval telefon. Všechno převrátili vzhůru nohama, dostali se do každé skuliny. Červený kříž jsme viděli jednou – 18. května. Vyplnili jsme nějaký formulář, který ale stejně nikdo nedostal.
Věřil jste, že se vrátíte domů? Neklesal jste někdy na duchu?
Ne, ještě při čtení rozkazu od vrchního velitele nám řekli, že existuje plán na naši výměnu, ale že nejméně tři, čtyři měsíce zůstaneme v zajetí. Věděli jsme, že na nás nezapomenou, že se na nás nevykašlou. Ale tím, jak jsme byli izolovaní, byli na tom někteří psychicky špatně a ztratili naději.
