Vladimir Putin se stal poprvé prezidentem Ruské federace 7. května 2000. Během 20 let své vlády válčil na několika frontách, uspořádal olympiádu a přežil i pět pokusů o atentát.
Právě se schylovalo k druhé čečenské válce, když byl neznámý bývalý agent KGB Vladimir Vladimirovič Putin v srpnu 1999 jmenován ruským premiérem. Úměrně s tím, jak válka na Kavkaze poutala pozornost Moskvy i Západu, Putinovo renomé rostlo. Na konci téhož roku se prezident Boris Jelcin postaral o to, aby se Putin stal jeho nástupcem, když nečekaně odstoupil. Putin se tak ve svých 47 letech automaticky stal úřadujícím prezidentem.
Putin jako zachránce Ruska
Anonymní technokrat, který zastaví plenění ekonomiky a po éře Jelcinova živelného způsobu vládnutí projeví sílu a rozhodnost. Tak v té době viděli Putina Rusové, kteří v 90. letech často tragicky chudli a se skřípěním zubů pozorovali vzestup oligarchů typu Michaila Chodorkovského a Borise Berezovského.
Ruské zdravotnictví pomalu kolabuje. Lékaři odcházejí, páchají i sebevraždy
Denní narůst nakažených koronavirem v Rusku od poloviny minulého týdne převyšuje deset tisíc lidí. Výsledkem drastického vývoje pandemie je pochmurná atmosféra ve společnosti a napjatá nálada až panika mezi samotnými zdravotníky, píše exkluzivně z Moskvy spolupracovník CNN Prima NEWS Vladimir Serov.
„V době, kdy Jelcin jmenoval Putina svým nástupcem, požadovali Rusové stabilitu a hledali drsňáka, který se postaví zločincům a západním vlivům, o nichž jim bylo řečeno, že poškozují jejich stát a důchody,“ popisuje šachový velmistr Garri Kasparov ve své knize Zima přichází okolnosti Putinova mocenského vzestupu.
V každém případě Putin zvítězil v mimořádných prezidentských volbách 26. března 2000 ziskem 53,4 procenta hlasů a 7. května téhož roku byl slavnostně uveden do funkce ruského prezidenta. V té době nikdo netušil, na jak dlouho bude Putin pánem Kremlu.
Putin jako bývalý špion
Zatímco válku v Čečensku proměnil Putin i přes masivní nasazení vojenské techniky a brutální postup proti čečenským povstalcům i tamním civilistům ve svůj triumf, musel tři měsíce po své inauguraci řešit úplně jiný problém. V Barentsově moři se 12. srpna 2000 potopila jaderná ponorka Kursk a všichni muži na palubě zahynuli. Jenže ne okamžitě – část posádky ještě několik dnů žila ve vraku ponorky a v hloubce 100 metrů čekala na záchranu, která nepřišla.
Proč? Ruské velení vytrvale odmítalo nabídky západních zemí na pomoc a snažilo se situaci řešit svými chatrnými prostředky. Putin navíc situaci komentoval teprve čtyři dny po katastrofě. Důsledkem byla nejen bouře nevole v Rusku, ale také Putinovo rozhodnutí nenechat se už nikdy vmanévrovat do pro něj nevýhodné situace.
To bylo ostatně v souladu s jeho předchozími zkušenostmi v KGB, které získal v bývalé Německé demokratické republice. Právě zde, v Drážďanech, ve druhé polovině 80. let agent sovětské tajné služby KGB zakládal rodinu, šetřil na auto a snil o kariéře elitního špiona. Pád Berlínské zdi a následné zhroucení východního bloku na podzim 1989 ale Putina z jeho snění rychle vytrhly. Viděl a pochopil, jakou sílu má dav a jak slabý je stát v rukou nerozhodného vůdce.
Putin jako milovník sportu a válečný vůdce
Možnosti Vladimira Putina v roli prezidenta se diametrálně lišily od možností Vladimira Putina v roli agenta KGB. Jestliže se v Drážďanech v roce 1989 marně dožadoval nasazení tehdy ještě sovětských tanků proti demonstrantům, jako vládce Kremlu mohl na svou podporu vyčlenit mnohem větší a sofistikovanější prostředky.
Před pětasedmdesáti lety se potkali Američané a Sověti na Labi.
Před pětasedmdesáti lety učinily Spojené státy a Sovětský svaz významný krok k porážce nacistického Německa. Na Labi v severozápadním Sasku došlo k prvnímu vzájemného kontaktu Rudé armády, postupující z východu, a Američanů, kteří dobývali Německo ze západu. Výročí si připomenul i současný prezident USA Donald Trump s ruským protějškem Vladimirem Putinem.
Kromě vytrvalého podporování své osobní popularity a obratného potlačování role svobodných médií v Rusku mezi ně patří i uspořádání XXII. zimních olympijských her v Soči v roce 2014. Mezinárodní olympijský výbor přiklepnul Rusku organizaci těchto her už v roce 2007, a i když „zimní olympiáda v subtropech“ přišla Rusko na 51 miliard dolarů, politicky šlo o jednoznačný úspěch.
Několik týdnů po skončení olympiády se pak Putin dočkal svého zřejmě největšího politického a vojenského triumfu v podobě obsazení Krymu. Přestože platnost referendum o připojené této oblasti k Rusku uznal jen málokdo, získalo Rusko bezbolestně téměř 27 000 km2 a především životně důležitý přístav Sevastopol.
Pro Putina šlo o potvrzení znovunabyté prezidentské moci, kterou na čtyři roky (2008–12) předal svému příteli Dmitriji Medveděvovi. Od roku 2012 je Putin opět prezidentem a bude jím až do roku 2024.
Putin jako terč atentátníků
I kdyby se Putin naivně udržoval v představách o své absolutní popularitě (což nedělá), nemůže pominout fakt, že se nejméně pětkrát stal cílem pokusu o atentát. Sám to přiznal americkému režisérovi Oliveru Stoneovi, který s ním v roce 2017 natáčel sérii rozhovorů Svět podle Putina. Dokonce se o své ochraně radil s dlouholetým kubánským vůdcem Fidelem Castrem, kterého se pokusili zabít více než padesátkrát.
Od Castra Putin dostal i jednoduché doporučení. „Víš, proč jsem pořád naživu?“ ptal se kubánský vůdce Putina. „Protože jsem se o vlastní bezpečnost vždy staral sám.“ Putin sám své štěstí v případě neúspěšných atentátů komentoval rčením, že „komu je souzeno viset, ten se neutopí“. Stojí za to podotknout, že Fidel Castro se dožil 90 let a zemřel v listopadu 2016.
