Rekordní mráz, který meteorologové označují za tisíciletý, přinesl 11. únor v roce 1929. „Tak katastrofálních mrazů, jaké udeřily, v přítomné době žijící obyvatelé střední Evropy dosud nezažili,“ uvedla tehdy Československá tisková kancelář (ČTK).
Arktická zima řádila v únoru 1929 v celé Evropě. V německém městě Landeshut (dnes Kamienna Góra v západním Polsku) teploměr klesl pod hranici čtyřiceti stupňů. „Z Landeshutu (Pruské Slezsko) 11. února. V noci na dnešek bylo zde zaznamenáno 45 st. mrazu,“ informovala ČTK. A podobně mrazivé zprávy přicházely z celé Evropy.
Následující zpráva je z německého města Breslau, což je dnešní polská Wrocław. „Z Vratislavě 11. února. V dnešních ranních hodinách bylo v blízkosti Vilémova mostu slyšeti mocný výbuch. Následkem třeskutého mrazu – minus 30 st. C – popraskal Vilémův most na několika místech.“ Paříž hlásila pět stupňů pod nulou. Nezvyklou zimu prožívalo i Portugalsko: „Z Lisabonu 11. února. Následkem silných mrazů a spoust sněhu vnikli vlci z hor do několika vesnic a napadli obyvatele.“
V tehdejším Československu padl 11. února 1929 dosud nepřekonaný rekord, stalo se tak na meteorologické stanici ve Stecherově mlýně v Litvínovicích u Českých Budějovic. Mráz tam dosáhl teploty minus 42,2 stupně Celsia. V Havlíčkově Brodě bylo 36 pod nulou, v Ostravě 35, v Olomouci a v Uherském Hradišti minus 33 a na letišti v Kbelích na okraji Prahy minus 30 stupňů Celsia.
Úvahy o nové době ledové
A protože silné mrazy trvaly nepřetržitě od 1. ledna 1929, autoři novinových komentářů přemítali o nové době ledové. „K věci se vyjádřil vídeňský univ. profesor dr. Schaffer. Možnost, že by stálý pokles teploty vnucoval myšlenku na návrat doby ledové, kdy Evropa byla větším dílem pokryta ledovou vrstvou, dr. Schaffer odmítá. Tato myšlenka je až příliš odvážná,“ uvedl deník České slovo.
Extrémní zimou z roku 1929 se ovšem vědci zabývají dodnes a meteoroložka Svatava Křivancová uvedla v odborném časopise Meteorologické zprávy: „Na základě statistické českobudějovické teplotní řady jsem zjistila, že pravděpodobnost výskytu tohoto jevu je jednou za 1000 let.“ Tehdejší zima proto bývá označována za tisíciletou.
Lodě uvázlé v Baltu
„V západních končinách Baltického moře uvázlo v ledu asi 30 parníků, většinou anglických, estonských, norských, polských, a švédských, a volají o pomoc. Některé z těchto lodí nemají dostatečné zásoby potravin,“ uvedla ČTK 12. února 1929.
Zamrzlé lodě na Baltu v únoru 1929 (zdroj: časopis Světozor) Zdroj: Ivan Motýl
Podobně zoufale zněly i další zprávy přicházející do Prahy z různých částí Evropy. Jak ale zimu tisíciletí prožívali Češi a Moravané v zapadlých končinách tehdejšího Československa? Nejlépe o tom vyprávějí pamětní knihy obcí čili kroniky.
Zoufalství hladových zajíců
„V únoru uhodily takové kruté mrazy, že nebylo větších pamětníka. Zvěř nemohouc pro spousty sněhu k potravě, hledala útočiště po statcích,“ zapsal si v roce 1929 kronikář Lhotky, vesničky ležící 19 kilometrů severozápadně od Plzně. Dnes v ní žije jen padesátka obyvatel. „Do stodol vlezli zajíci, a v zahradách měli-li přístup ke stromům, tyto doslovně sežrali. Koroptve v polích stuleni k sobě, celé rodinky najednou zmrzly. Ještě 20. března byl hnůj vožen na pole na saních. Sníh roztál počátkem dubna,“ vylíčil zimu kronikář obce ležící v nadmořské výšce 450 metrů.
„Letošní zima – svou krutostí – neměla pamětníka. Sněhu, který zůstal ležet po celou zimu až do dubna bylo zvýší 1 metru. Mrazy byly většinou nad 20 °C pod nulou, ba v únoru klesla teplota na 34 °C pod nulou,“ popsal zimu tisíciletí kronikář Příkosic na Plzeňsku.
V pamětní knize farnosti Veselá na Valašsku se zase dochoval tento zápis: „S obavou hleděl jsem při stavu svých nohou nové zimě vstříc. A bylo se také čeho báti, jak její průběh potvrdil. Vždyť nebylo dle záznamů již půl druhého století takových mrazů. V údolí klesla teplota 19. února, kterýžto měsíc byl nejhroznější, až na 40 stupňů Celsia. V kalichu se ukazoval led a ve třídách zamrzaly kalamáře. Proto bylo nařízeno školní vyučování na nějaký čas zastavit. Ani v kostele nebyla návštěva valná a bylo třeba Bohoslužby zkrátiti.“
V Chrudichromech na Vysočině vznikl tento kronikářský záznam:
„Předpovídali, že zima bude letos velmi krutá. Předpověď se vyplnila. Zima sice poněkud se opozdila, ale za to řádí, jako by si chtěla vše vynahraditi, co zameškala. Mrazy trvají od počátku ledna a stále se stupňují. Tak dne 10. února ráno ukazoval teploměr -30 °C, 11. února dokonce -32 °C. Pro silné mrazy a nedostatek uhlí, jež nemohlo se pro neustálé poruchy v dopravě železniční pravidelně exportovati, zastaveno vyučování na všech školách od 18. února do konce tohoto měsíce.“
Vesnice odříznuté od světa
Obec Doubravice nad Svitavou leží na okraji Vysočiny v nadmořské výšce 300 metrů, i tady zažili arktickou zimu: „Z roku 1928 na rok 1929 byla také veliká zima, jaké ani nejstarší lidé nepamatovali. Začalo mrznout 15. prosince 1928 a mrzlo bez polevení až do polovice března 1929. Nejvyšší byl v Doubravici –37 °C. Sněhu napadlo přes 1 m a ležel celou zimu až do jara. Všude, kde nikdy před tím nejezdilo na saních, tuto zimu se jezdilo. Led na řece Svitavě byl silný 1 m. Mnoho zvěře pohynulo v lesích i na polích, ač byla živena. Ovocných stromů zmrzlo v Doubravici takové množství, že zde bylo škody za tisíce, ořechy zmrzly všechny.“
A podobně emotivní zápis svěřil papíru i kronikář moravských Teplic nad Bečvou, což už tehdy byly vyhlášené lázně: „V 1. čtvrtletí 1929 možno zaznamenat neobyčejné mrazy provázené sněhovými bouřemi a vysokými závějemi, které obec naši na několik dní odloučily od světa. Mrazy trvaly od Vánoc 1928 a vyvrcholily v únoru 1929 do takové míry, že jich takových nebylo déle než padesát let. Teploměr ukazoval často minus 34 °C až minus 38 °C. V důsledku toho zastavilo ministerstvo školství a osvěty v únoru vyučování na dobu 14 dnů. Teprve 7. března nastává oteplení.“ A kdo ví, kdy poleví současné mrazy, i když ty rekordní z roku 1929 asi nepřekonají.
