REPORTÁŽ: Odvedli 1000 mužů, mrtvých je 74, nezvěstných 40, počítá ukrajinský starosta
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Každý osmý mobilizovaný muž z Kosivu zemře.
Starosta odmítá spojení s fašismem.
Jak válka ovlivňuje život ve městě?
Zemře zhruba každý osmý až devátý muž, kterého z městečka Kosiv povolá vojenská správa na frontu. „Máme 32 tisíc obyvatel a na frontu už byla odvedena tisícovka mužů. Rusové jich zabili 74 a každému z nich jsem byl na pohřbu. Dalších více než 40 chlapců zůstává nezvěstných a z války se vrací i spousta invalidů bez končetin, zrovna organizujeme finanční sbírku na protézy,“ vypráví pro CNN Prima NEWS Jurij Ploskonos, 54letý starosta Kosivu. Města v Ivanofrankivské oblasti na jihozápadě Ukrajiny, kterému se v roce 2019 podařilo proniknout na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
Kdo z Čechů někdy slyšel o tradiční kosivské keramice? Nebude jich mnoho, jisté však je, že kosivské hrnčíře obdivoval již rakousko-uherský císař František Josef I., který si od nich nechal v roce 1882 postavit kachlová kamna pro své vídeňské sídlo v Schönbrunnu. A do městečka na samém okraji monarchie, neboť Kosiv v té době náležel k jeho říši, poslal i významnou finanční pomoc – právě na podporu řemeslníků. „Ve městě dnes máme asi 80 keramických dílen, na tuhle tradici jsme ohromně hrdí. Zvláště poté, co jsme se v roce 2019 dostali na prestižní seznam UNESCO,“ vypráví starosta Jurij Ploskonos (Юрій Плосконос).
UNESCO smrt na bojišti nezastaví
Jenže ani chlapcům z tradičních hrnčířských rodin se nevyhýbají povolávací rozkazy, přičemž v hlavním sídle UNESCO v Paříži s tím nic nenadělají. A protože starosta Ploskonos je chirurg, obzvláště těžce nese, když se z frontových zákopů navracejí mrzáci: „Dáváme zrovna dohromady peníze pro naše hrdiny, kteří ve válce ztratili končetiny. Na trvalou protézu má každý nárok ze státních prostředků, my přispíváme na dočasné protézy, které veteráni potřebují do doby, než dostanou ty dlouhodobější.“
Ploskonos už ale zdravotnictví dávno opustil. „Zabalil jsem to v roce 2000, když jsem jako chirurg v nemocnici celé tři roky nedostával výplatu. Radši jsem začal podnikat,“ vzpomíná. Stav lékařské péče na Ukrajině je podle něho hodně neuspokojivý i po dalším čtvrtstoletí, a to před zahraničním novinářem hledá neutrální slova.
Ve městě Kosiv na jihozápadě Ukrajiny mobilizovali cca 1 000 mužů, 74 jich padlo a přes 40 dalších patří k nezvěstným. Na snímku jeden z pohřbů ve městě. Zdroj: Městský úřad Kosiv, se svolením starosty J. Ploskonose.
Chci se zeptat, zda by na frontě bylo méně obětí, pokud by těžce zranění ukrajinští vojáci dostávali lepší lékařskou pomoc, jenže nakonec mlčím. Je to hloupý dotaz, protože vojákům zabitým na bojové linii už stejně nikdo nepomůže.
Hrozivá statistika hrdinů
Ploskonos je starostou Kosivu v Ivanofrankivské oblasti na jihozápadě Ukrajiny, což je malebně položené město na východních svazích Karpat. Na slovenské hranice v Užhorodu je to odtud autem 350, do moldavské metropole Kišiněva 380 a do Kyjeva 586 kilometrů. Pod Kosiv správně náleží dalších 14 obcí či osad a v celém územním celku (Косівська міська територіальна громада) žije 32 tisíc obyvatel, včetně několika stovek vnitřních uprchlíků.
„Od počátku války bylo mobilizováno přes 1 000 našich mužů. Zatím máme 74 obětí a přes 40 nezvěstných. Ale nejhorší na válce jsou pohřby, když se loučíme s našimi chlapci. I když jsou to hrdinové, nemohou už nic udělat pro své rodiny,“ lituje padlé sousedy i jejich nejbližší.
Statistika je neúprosná. Zemře zhruba každý osmý až devátý muž, který je ve městě Kosiv mobilizován. Strašlivé číslo. A obzvláště hrozivě statistika vynikne u budovy kosivské II. základní školy s lyceem, kde si v pátek 5. prosince 2025 připomněli padlé absolventy. Na fasádě nyní visí 11 desek se jmény obětí ruské invaze.
Ukrajina se stále více zaplňuje vojenskými hřbitovy. Ve městě Kosiv na jihozápadě Ukrajiny mobilizovali cca 1 000 mužů, 74 jich padlo a přes 40 dalších patří k nezvěstným. Na kosivské II. škole a lyceu na začátku prosince odhalili pamětní desky padlým absolventům, už jich je 11 (na snímku). Zdroj: Vojenská správa okresu Kosiv.
Jeden příklad z 11 padlých absolventů školy. Ilja Karpjuk se narodil 15. června 1998 a od jara 2022 sloužil v 10. samostatné horské brigádě. Zahynul 8. října téhož roku u Bachmutu. Po zásahu ruským granátem, bylo mu pouhých 24 let.
„Modlím se každý den, aby válka skončila. Ale i pak bude naše město stát před spoustou výzev, musíme třeba počítat s posttraumatickými syndromy vojáků, kteří se vrátí z fronty. A potřebujeme nějak nalákat zpátky i naše občany, kteří před invazí utekli do zahraničí.“
Nacionalisté nejsou nacisté
V minulých dnech pohřbívali v Kosivu dalšího odvedence. „Tentokrát jsem na pohřbu chyběl, a to vůbec poprvé,“ lituje Ploskonos. Zrovna totiž pobývá na týdenní stáži v brněnské Nadaci Partnerství a společně s českými partnery hledá nejrůznější možnosti podpory pro svoji obec. Mezi českými podnikateli, na úrovni samospráv i v neziskovém sektoru.
V průběhu stáže se však setkal i s určitými výhradami k politické straně, za kterou byl zvolen starostou. O Všeukrajinském sdružení Svoboda (Всеукраїнське об'єднання Свобода) se totiž česká verze encyklopedie Wikipedia zmiňuje i v následujících souvislostech: „Strana bývá označována za krajně pravicovou a obviňována z fašismu a antisemitismu.“
Ploskonos podobné informace považuje za součást ruské dezinformační kampaně: „Kremelští dezinformátoři rádi zaměňují nacionalismus za nacismus. A bohužel, Evropa na tento narativ někdy skočí. Rusko na podobné kampaně vydává obrovské prostředky, a jak je vidět, vyplatí se to.“ Ploskonos spojení platformy Svoboda s extrémní pravicí rázně odmítá: „Pro naši stranu jsou všechny národy rovnocenné, a to včetně Rusů. Současný ukrajinský nacionalismus nemá nic společného s nacismem, který na mnohé národy pohlížel jako na podřadné.“
Čtěte také
Zákaz zastavení ruských tanků
Nacionalismus v současném ukrajinském pojetí je podle starosty města Kosiv pouze snahou o uchování ukrajinské státnosti: „Ukrajina stojí po staletí na civilizačním rozhraní mezi Evropou a Asií, proto také ten název (U)krajina, tedy okrajové čili hraniční území. A jako už tolikrát v historii, Rusové nám znovu chtějí sebrat samotnou národní identitu. Nacionalismus, to je dnes na Ukrajině totéž jako bránit mezinárodní Helsinské dohody, které evropským státům zaručují svrchovanost, neporušitelnost hranic, územní celistvost nebo pokojné urovnávání sporů. Nic z toho dnes na Ukrajině nemáme jisté.“
Ploskonos je přesvědčen, že žádný národ není nadřazen jinému. Pouze někteří političtí vůdci mají potřebu vojensky napadat sousední země. Pokud však Ukrajina současnou válku prohraje, boj o národní přežití se přesune do Polska, na Slovensko nebo i do Česka. „Ale to bych vám nepřál,“ podotkne starosta Kosivu v brněnských ulicích a zapózuje u značky zákaz zastavení. „Zákaz zastavení ruských tanků,“ říká. Hned ovšem zapochybuji, že by se Češi dokázali ubránit ruské invazi.
Zákaz zastavení pro ruské tanky. Starosta ukrajinského města Kosiv Jurij Ploskonos. Ve městě Kosiv na jihozápadě země mobilizovali cca 1 000 mužů, 74 jich padlo a přes 40 dalších patří k nezvěstným. Zdroj: Ivan Motýl
Vyrábějí sítě, kupují auta
Starosta vypráví, že nynější válce o přežití země se musí podřizovat i chod radnice: „Hlavním tématem mé práce je proto podpora Ozbrojených sil Ukrajiny.“ Komunální problémy jsou až na druhém místě. „Do obecního rozpočtu přichází od počátku okupace méně peněz, což musíme brát s porozuměním.“
Válka je drahá, takže armádě město přispívá i z onoho omezeného účtu. Radnice třeba pomáhá s financováním vybavení pro nově mobilizované. „V době míru měly Ozbrojené síly Ukrajiny asi 150 tisíc vojáků, teď se snažíme udržet milionovou armádu, a to něco stojí. Pořádáme také sbírky na automobily pro armádu.“
Čtěte také
Dobrovolníci z Kosiva vyrábějí maskovací sítě. „Materiál zaplatí radnice, práci nehonorujeme,“ vysvětluje starosta. „Zároveň se město snažíme modernizovat a zvelebovat,“ podotýká. Muž na čele radnice se pochlubí třeba nedávnou modernizací kanalizace a veřejného osvětlení. Válka také město intenzivně nutí k energetické soběstačnosti, neboť ruské rakety cíleně likvidují elektrárny a další infrastrukturu: „Instalace solárních elektráren, které zajistí energetickou nezávislost nejen pro kritickou infrastrukturu, to je teď v ukrajinských městech a obcích pořád větší samozřejmost.“
Pod Habsburky, Poláky i Sověty
Ukrajina leží na okraji Západu. A zároveň Východu, takže soupeření těchto světů Ukrajincům dlouho nedávalo šanci na státní svrchovanost. Ve 20. století sice země prožila krátké období nezávislosti v letech 1918 až 1919, skutečnou a mezinárodně uznávanou samostatnost ale získala až s rozpadajícím se Sovětským svazem v roce 1991.
„Kosiv leží na samé hranici Haliče s Bukovinou a od konce 18. století do první světové války jsme patřili k Habsburské monarchii. Úplně stejně jako vaše Království české,“ připomíná starosta Ploskonos, jenž má rád historii: „Dějiny miluji, i když jsem vystudovaný lékař.“
Mezi světovými válkami Kosiv náležel k Polsku a v roce 1939 město zabrala sovětská vojska v rámci sovětsko-německého paktu Molotov-Ribbentrop. V létě roku 1941 pak Ukrajinu obsadila německá nacistická armáda, načež vojáci vyvraždili početnou kosivskou židovskou komunitu. V březnu 1944 se do Kosiva vrátila Rudá armáda a s ní i stalinský teror. „Měli jsme štěstí, že jsme pod sovětskou totalitou žili o generaci méně než třeba Ukrajinci v hlavním městě Kyjevě,“ přemítá starosta o meziválečné éře pod polskou správou, zatímco Kyjev byl tehdy součástí Sovětského svazu.
Mapa Evropy v pohybu
A když starosta Jurij Ploskonos vypráví o slavné kosivské keramice, kterou organizace OSN pro vzdělání, vědu a kulturu UNESCO zapsala do svého seznamu, ještě dodá, že s národnostní identitou je to v Kosivu složitější, než dosud zaznělo. „Ukrajina je naše vlast, ale srdcem jsme Huculové. Máme své specifické nářečí, zvyky anebo třeba jídla. Moji huculští předkové žijí v Kosivu prokazatelně nejméně po šest generací.“ Encyklopedie Huculy definují jako východoslovanské etnikum obývající svahy Karpat na rumunsko-ukrajinském pomezí.
Staletý boj o národnostní emancipaci i o hranice států na východě Evropy neskončil. Ve 21. století by se však měl odehrávat jen u kulatého stolu a nikdo nečekal, že dlouhodobé výhrůžky vůči Ukrajině promění Moskva v novodobý válečný požár.
Rusko ještě nedospělo. „Na rozdíl od Poláků. U nás v Kosivu jsem se dlouhodobě radoval ze sentimentální turistiky polských návštěvníků. Před ruskou invazí jich přijíždělo opravdu hodně, aby si tady u nás uvědomili velikost svého meziválečného státu,“ líčí starosta Kosiva. Z jeho města je to dnes autem jen 140 kilometrů na moldavské hranice, zatímco do Varšavy je třeba zdolat 710 kilometrů.
Sentimentální polský turismus však nijak nesouvisel se snahou měnit evropské hranice. Moskva se na mapu Evropy dívá jinak. A starosta Kosiva Jurij Ploskonos ten kremelský pohled čte takto: „Šovinistické Rusko se nedokáže vzdát svých imperiálních snů ani kolonialismu. A protože tu není žádná možnost, kam bychom se my, Ukrajinci, teď před ruskou armádou mohli schovat, musíme si národní svrchovanost vybojovat přímo na našem území.“
Bohužel za cenu nejvyšších obětí. Takže statistika, že Kosiv už pohřbil 74 padlých vojáků, se asi ještě může změnit.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Zkáza ruské superzbraně. Záběry Ukrajinců odhalují trumf Kremlu, který dosud nikdo neviděl.
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
