Nemají se kam vrátit. „Naše město Vuhledar už neexistuje, prostě není,“ vypráví 48letý Jura Nikolajenko v humanitárním centru Blaho v ukrajinském Užhorodě. V ruinách Vuhledaru nedaleko Doněcka se stále bojuje. Každý den, a to stejně intenzivně jako třeba ve známější Avdijivce. „Máma už se návratu na Donbas nedočká, zemřela nám tady v uprchlickém zařízení,“ líčí Nikolajenko. Táborem Blaho, který vznikl v romské restauraci a penzionu Romani Jag v Užhorodě, už během ruské invaze prošlo na 2 500 romských uprchlíků, většinou z frontových zón. V jiných migračních zařízeních na Ukrajině je prý nepřijímají.
Romské běžence z války nechtějí Slováci, Poláci, Maďaři ani Češi, což ukázala již první romská utečenecká vlna z konce jara 2022. „V těchto zemích nejsme vítáni, to se naši lidi spíš uchytí v Německu nebo ve Velké Británii. My ale nechceme vůbec odejít za hranice, toužíme se vrátit domů do Vuhledaru,“ vypráví Jura Nikolajenko. Jak to ovšem udělat, když je Vuhledar úplně zničený a jeho trosky stojí přímo na frontové linii?
O rozstřílený Vuhledar se válčí každý den
„Vuhledar byl zničen, 100 procent budov bylo poškozeno,“ potvrdil už loni tamní místostarosta Maksym Verbovsky. O město v Doněcké oblasti se bojuje od samého počátku války, tedy téměř dva roky. Proměnilo se v ruiny, ovšem nevzdalo se a každý den tam ukrajinské síly odrážejí nové ruské útoky. „Vuhledar byl zasažen dělostřeleckým a minometným ostřelováním,“ hlásil Generální štáb Ozbrojených sil Ukrajiny také v úterý 13. února 2024. O 24 hodin později přišly z Vuhledaru podobné zprávy, a tak je to den za dnem. Jak vypadá město v únoru 2024, ukazuje třeba ukrajinský on-line deník Apostrof.
ČTĚTE TAKÉ: Brutální očistec odříznutý od světa. Jak to chodí ve věznici Polární vlk, kde zemřel Navalnyj
Pro koho byl Vuhledar domovem, tomu podobné zprávy rozkládají psychiku. A přesto se pořád sní o návratu domů. „Vlastně mám pouze jediné přání. Vrátit se domů. I když dům, ve kterém jsme žili, nestojí. Nic tam není, jen trosky a pustina,“ vypráví Jura Nikolajenko, který se hrdě hlásí k romské národnosti. A jeho životní úroveň před válkou? Nižší střední třída či tak nějak. Romové na Donbasu nežijí v chatrčích a osadách jako ti karpatští. Přímo v Užhorodě se nacházejí dvě několikatisícové osady, běženci z uprchlického tábora Blaho s nimi ale téměř nepřicházejí do kontaktu.
Romy nikde nechtějí, jen v Užhorodě
„Několik týdnů jsme ve Vuhledaru žili pod ruskou palbou, ve sklepě. Pak jsme se rozhodli pro evakuaci,“ vzpomíná Nikolajenko na pozdní jaro roku 2022. „Opouštěli jsme už z velké části rozstřílené město. Byli jsme rádi, že jsme vůbec přežili.“ Před smrtelným nebezpečím sice rodina unikla, pak ale dlouho nemohla najít azyl. Neuspěla ani v západoukrajinské metropoli Lvov, odkud odcestovala do Zakarpatské oblasti. „Romy nikde nechtějí,“ povzdechne si Nikolajenko.
Romové na útěku z války většinou uspějí až právě v Zakarpatské oblasti, kde tradičně žije nejsilnější romská komunita na Ukrajině, odhadem ji tvoří 25 až 40 tisíc osob. Cikáni tu jsou doma po staletí, takže majorita je k nim tolerantnější než ve zbytku země. Početnou menšinu zde tvořili už v době, kdy metropole oblasti Užhorod patřila i s celou Podkarpatskou Rusí k Československu, což bylo v letech 1919 až 1939. „Na nádraží v Užhorodě nám nabídla pomoc paní Eleonora z místní charitativní organizace Blaho. Děkujeme bohu, že jsme ji potkali,“ pokračuje ve vyprávění 48letý Jura Nikolajenko z Vuhledaru.
Vuhledar je zdevastovaný ruským ostřelováním. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Vuhledar je zdevastovaný ruským ostřelováním. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Máma už se návratu domů nedočkala
Vuhledar čili Uhlířov nedaleko Doněcka má podobnou historii jako Havířov, za socialismu byl založen výhradně pro horníky z jižního Donbasu. Jedno velké panelové sídliště, které se během dvouletého boje změnilo v hromadu sutin. Před ruskou invazí tam žilo 15 tisíc lidí, mezi nimi také několik romských rodin. „Bohužel, moje máma už se návratu do Vuhledaru nedočká. Zemřela tady v uprchlickém táboře Blaho,“ lituje její syn. Děsivé zážitky z bombardování a ztráta domova, to vše přispělo k její smrti. „Zůstal mi ještě otec a sestra, všichni tu zatím musíme zůstat.“
A jaké má rodina plány do budoucna? „Nevíme. Jen děkujeme bohu, že jsme potkali paní Eleonoru,“ znovu Nikolajenko připomene zakladatelku humanitární organizace Blaho. Eleonora Kolčar patří k nejznámějším romským aktivistkám na Ukrajině, pro Romy dokáže sehnat i omezenou pomoc ze Západu.
Noclehárna v cikánské restauraci Романі Яг
„Škoda, že tu paní Eleonora dneska není, je to duše celého projektu,“ zve nás do nitra areálu jeho správce Tiberi Kulčar. Azylové centrum v Užhorodě vzniklo v bývalém hotelu s vyhlášenou romskou restaurací. Ta nesla název Romani Jag (Романі Яг) čili Cikánská vatra a před válkou ji provozoval jeden z užhorodských romských baronů Aladar Adam. A také zakladatel stejnojmenné kulturně-vzdělávací organizace pro uchování tradic romského folkloru na Zakarpatí.
Ukrajinský tisk svého času napsal, že je to jediná romská restaurace s autentickými cikánskými jídly v celém někdejším Sovětském svazu. A zdejší Romové si uměli udělat srandu i sami ze sebe, v nabídce byla třeba „polévka z ukradeného kuřete“. Dnes ve velkolepé jídelně restaurace spí asi padesátka běženců. „Většinou utekli přímo z frontové linie. Z měst jako Vuhledar, Doněck, Slovjansk, Luhansk, Cherson nebo Mariupol,“ provádí nás noclehárnou správce Kulčar.
Romská restaurace Romani Jag v ukrajinském Užhorodě před válkou, dnes je to uprchlické zařízení pro Romy z frontové linie. Zdroj: Ivan Motýl
Romská restaurace Romani Jag v ukrajinském Užhorodě před válkou, dnes je to uprchlické zařízení pro Romy z frontové linie. Zdroj: Ivan Motýl
Na chodbách visí obrázky od romských dětí, na mnoha z nich jsou ukrajinské vlajky, někde neumělé dětské ruce namalovaly také obrysy Ukrajiny včetně Krymu. „Děti tu mají i školu. Práci dospělým ale zařídit nemůžeme, žádná v Užhorodě není. Mají střechu nad hlavou a pravidelnou stravu, víc udělat nejde,“ říká správce a míří do dalších místností. Všude stojí postele anebo patrové palandy, na nichž spí Romové, kterým válka zásadně změnila život. Na stropech zůstává výzdoba cikánské restaurace, například symboly kola z romské vlajky. Stojí tu i pestrobarevný bar, samozřejmě bez alkoholu.
Chce žít tam, kde jsou pochovány kosti předků
Věra Alexandrovna Petrovič utekla z Doněcké oblasti z města Slovjansk. O to se bojuje už od roku 2014, kdy bylo několik měsíců v rukách proruských separatistů. Později ho získala zpět ukrajinská armáda, ale střelba v okolí neutichla už téměř deset let. „Na Slovjansk se střílí ze všech stran. Už se to psychicky nedalo vydržet, tak jsme vzali vnuky a utekli,“ vypráví Věra Petrovič. Cesta byla dlouhá, ze Slovjansku je to do Užhorodu 1 500 kilometrů. Prarodiče s vnuky neuspěli v Dnipru, Lvově ani v jiných městech. Až v Užhorodu.
Na Slovensko je to ze záchytného tábora Blaho pouhých pět kilometrů. Do Brna 545. „Nechceme za hranice, po válce se vrátíme domů do Slovjansku,“ věří paní Věra. „Nemůžu ztratit svoji zem a musím se vrátit tam, kde leží kosti mých předků.“ Navíc už slyšela, že na Slovensku ani v České republice ukrajinští Romové nedostávají žádnou šanci. „V úvahu by připadalo až Německo, tam utekli někteří příbuzní, ale pro mě to není, já chci zemřít na Ukrajině.“ Ve Slovjansku žilo před ruskou invazí několik stovek Romů. „Teď tam není ani jeden,“ tvrdí Věra Alexandrovna Petrovič.
Pomůže bůh? To se neví, ale mírová Evropa pomoci může
Griša Udavičenka uprchl s rodinou z Luhanské oblasti. „Všude padaly bomby, tam prostě nemůžete žít,“ říká. Přijetí v užhorodském uprchlickém centru Blaho si nemůže vynachválit. „Paní Eleonora nás přijala jako své děti, které krmí a obléká,“ líčí. „Bohužel, my Cikáni nemáme vlastní zemi, ale na Ukrajině se cítíme jako doma. Chvála Hospodinu, že nás ochraňuje.“ Udavičenka se považuje za silně věřícího křesťana, proto mám i jednu provokativní otázku: „Pokud existuje bůh, proč dopustil tuhle válku, při které denně umírají stovky ukrajinských vojáků i civilistů?“ Běženec z Luhanské oblasti se zamyslí a po nějakém čase řekne: „To je otázka, na kterou nelze odpovědět.“
Správce uprchlického zařízení Blaho zbytečné otázky neklade, je to pragmatik. „Peněz na naši činnost není nikdy dost. Uvítáme jakoukoliv finanční i materiální pomoc. Kdo ví, kolik Romů sem ještě přijde na útěku před válkou, zatím jich táborem prošlo hodně přes 2 500. Někteří pokračovali dále na Západ, jiní se vrátili domů, nikdo ovšem neví, co přinesou na frontě další dny,“ přemítá Kulčar.
Zapisuji si e-mail a telefonní číslo, kdyby někdo v mírové části Evropy chtěl pomoci lidem na útěku před ruskými střelami. Siréna občas zazní také v Užhorodě, i sem může dopadnout ruská střela. Takže místo dojemné tečky reportáže o ukrajinských romských běžencích nabízím kontaktní informace. Transcarpathian Regional Charitable Fund Blaho. Telefon: 0038 050 151 86 05. E-mail: eleonorakulcar@gmail.com.
