Nejbídnější z bídných. V ukrajinském Užhorodě strádají v osadách tisíce Romů a jejich životní podmínky jsou o poznání horší než v těch nejubožejších slovenských romských vesnicích. „Nejhorší je zůstat celý den bez jídla, a v našem táboře teď opravdu hladovíme,“ vypráví Věra Horvátová, matka sedmi dětí. Jediným výdělkem rodiny je sběr odpadu na městské skládce.
Velká část užhorodských Romů živořila už před ruskou invazí, válka ještě všechno zhoršila. V romské osadě, která se rozkládá okolo ulice Andrije Palije, se o důstojném životě nedá moc mluvit. „Nějaké dávky od státu sice dostáváme, ale kvůli válce se platby opožďují. Teď už jsme pět měsíců nedostali ani hřivnu,“ říká matka sedmi nezletilých dětí Věra Horvátová. „Nemáme nic,“ stýská si před domem. Před boudou slepenou ze dřeva, tvárnic, plechů, plastů, polystyrénu, cihel i dalších materiálů.
V osadě, kde všem kručí v břiše
Kdo ze západních humanitárních pracovníků navštívil tenhle cikánský tábor, jak osadě říkají i samotní Romové, porovnává ho se slumy v nuzných koutech Indie a Afriky. Tak daleko není třeba pohlížet. Chatrče stojící kolem rozbahněných cest jsou podobné obydlím v některých slovenských osadách. Jenže tady mají Romové ještě méně peněz, a dokonce i méně pitné vody. A mnohem větší hlad než Romové na Slovensku.
Kde nic není, tam prostě kručí v břiše. „Co vám mám říkat? Opravdu máme často hlad, navíc je teď hrozně draho. Normální práci neseženu a smetiště nás všechny nemůže uživit,“ vypráví Věra Horvátová a ukáže směrem k městské skládce. Přitom zdaleka nepatří k nejchudším v osadě, dokonce vlastní dva koně. Ten ryšavý zatím nemá jméno, špinavému bělouši říká Arti.
„Hrozně moc mi pomáhají, na vozík naložím všechno, co najdu na skládce a mohu dále prodat,“ vypráví. Pár koní na dřevěném voze utáhne spoustu železa nebo stavebního materiálu ze smeťáku. Užhorod má přes 100 tisíc obyvatel, to je každodenní hromada odpadků, z níž se dá leccos vytěžit a zpeněžit.
Výdělky ze smetiště se ale počítají v řádu jednotek a ukrajinská hřivna má hodnotu 62 haléřů. „Nemáme ani na základní potraviny,“ stěžuje si před chatrčí sedminásobná matka, nejmenší děcka se kolem ní pořád točí. Kilo rýže stojí v krámu 60 hřiven, kilo nudlí 30 hřiven. Za kilogram železa platí sběrny pouhé 4 hřivny.
V romské osadě Telmanka v Užhorodě. Věra Horvátová, matka sedmi hladových dětí. Jako jediná v osadě se nechala vyfotografovat. Prý, ať my Češi vidíme tu bídu, zároveň nás prosí o humanitární pomoc. Zdroj: Ivan Motýl
Bůh dává všem, charita si vybírá
Do hovoru se přidává o generaci starší žena. „Celá chatka mi shořela, nemám nic. Prosila jsem tady kousek v charitativní organizaci alespoň o matraci, ale nic mi nedali. Jídlo mi také neposkytnou, přitom některým Cikánům pomáhají. Těm, co se s nimi chodí modlit, ale to já nechci. Bůh přece dává všem lidem stejně, oni si ale vybírají, komu pomohou, a to není správné,“ spustí dlouhý monolog. Také o hladu a o válce. „Žiju jen ze sběru odpadu, jinak bych umřela hlady. Už aby ta strašná válka skončila.“ A kdy boje přestanou, má žena nějakou představu? „To ví jen Bůh,“ odpoví.
Válka s Ruskem přitom netrvá pouhé dva roky. Na Donbase ukrajinští vojáci bojují s prokremelskými silami téměř deset let. A také umírají, včetně rodáků z Užhorodu. Romský tábor se rozkládá okolo ulice Andrije Palije, kdysi to bývala silnice vedoucí z města do podhůří Karpat a do roku 2016 nesla jméno Ernsta Thälmanna, spoluzakladatele německé komunistické strany. Před osmi lety byla přejmenována po užhorodském vojínovi Palijovi z 128. horské pěší brigády, který padl v únoru 2015 při dělostřelecké palbě u Debalceva v Doněcké oblasti. Pohřben je doma na Vrchu slávy, tam už dnes leží desítky padlých občanů Užhorodu.
Chlapi jsou schovaní, bojí se verbířů
Pro Romy je tahle ulice pořád Telmankou, respektive celé osadě se v Užhorodu neřekne jinak než Telmanka. Až teprve teď mi dochází, že v táboře komunikujeme pouze se samými ženami a dětmi. Doprovází mě Pavel Šuhájek z Brna, občasný organizátor humanitární pomoci pro Ukrajinu. „To je podivné, kde máte muže? Žádné tu nevidím,“ ptá se kolega. „Když se blíží někdo cizí, muži se schovávají,“ vysvětluje Horvátová. Odvody se dělají přímo v osadě. „Přijedou v autech, a koho chytnou, ten jde do boje!“
Drsný způsob verbování do války, jak z teskných moravských písní. Ptám se na oběti ruské invaze mezi Romy. „Někteří už padli, jiní se vrátili zranění. Chvála Bohu, z mých blízkých příbuzných zatím nikdo nezahynul. Více vám k tomu řekne náš baron,“ ukazuje paní Věra, kde najdu romského vajdu. Nikomu se tu nelíbí, když cvakne spoušť fotoaparátu nebo na chatrče zamíří mobil. Nevadí to pouze Věře Horvátové. Ať tuhle bídu vidí i Češi, třeba pomůžou...
Pastor prosí o pomoc i Čechy
Baronovo bydliště je snadno rozpoznatelné, i když to není žádná vila. Jen skromný omítnutý domek, před kterým parkuje lepší automobil. „Není doma,“ hlásí Romové u domku. Možná s námi baron jen nechce mluvit, to už ale přichází pastor Stěpan Fečuk. Protestantský farář a mluvčí osady, který často zajišťuje i komunikaci s užhorodskými úřady. „Ve stotisícovém Užhorodě žije až sedm tisíc Romů. Tady u nás v táboře asi 1500, v největší osadě Radvanka tak 3500, další bydlí přímo ve městě,“ informuje.
„Před válkou se nám docela dařilo, teď je tu hlad, v obchodech je opravdu strašně draho a dávky sociální pomoci stát několik měsíců zadržuje. Není to dobré,“ popisuje chudobu v osadě Telmanka křesťanský pastor. Vlivný muž, který pro obyvatele tábora také shání práci. „Jsme rádi, že někteří z nás mohou uklízet ve městě,“ říká. Občas do osady dostane i nějakou humanitární pomoc, něco poskytne třeba romská humanitární organizace Blago. Než přes prostředníky, je lepší pomoc přivézt přímo do osady. Mouku, rýži, těstoviny, konzervy i jakékoliv další potraviny. „Uvítáme každou pomoc z České republiky. Nebojte se, tady vám nikdo nic neudělá.“
Sirény nad cikánským táborem
Ublížit tu může leda ruská raketa. Řeč se tak stáčí znovu k válce. Není divu, nad Užhorodem se zrovna rozezněly sirény. „Kdykoliv to sem může spadnout a pozabíjet naše děti,“ přemítá Stěpan Fečo. Pět kilometrů od slovenských hranic sice není útok úplně pravděpodobný, ale nikoli nemožný. Rusové jsou nevypočitatelní, proto jsou také spuštěny sirény. Někde do Zakarpatské oblasti zrovna míří ruské střely. A mezi chatrčemi v Telmance se není před bombami kam schovat, nejsou tu kryty ani sklepy.
Pastor Fečo považuje za svůj rodný jazyk romštinu, stejně jako většina obyvatel osady. Domluvíme se tu ale ukrajinsky i rusky anebo něčím mezi oběma jazyky, jakýmsi karpatským suržikem s mnoha rusínskými slovy. Zakarpatí je nejvíce multikulturní oblastí na Ukrajině, bílí i černí tady často používají i maďarštinu, rumunštinu anebo slovenštinu.
Když v letech 1919 až 1939 patřila takzvaná Podkarpatská Rus k Československu, vznikla v Užhorodě i první romská škola. Tehdy prý jediná v Evropě. Se slovenským vyučujícím jazykem, dnes tady slovenštině lidé rozumějí hlavně díky vysílání Slovenské televize. Češi už tedy karpatským Romům pomáhali mezi dvěma světovými válkami, tak proč nepomoci i za rusko-ukrajinské války?
Mrtví vojáci mezi Romy
Siréna vyvolává i provokativní otázku. „Je tohle vůbec kolbiště, na kterém mají bojovat i Romové?“ Pastor Fečo chvíli mlčí. „Ctíme Ukrajinu jako naši zemi, takže je to i naše válka,“ říká diplomaticky. „Podle ukrajinských zákonů ale ty národy, které jsou malé, měly být ušetřeny od vojenské povinnosti, jenže do války teď berou všechny, i naše lidi. A Romové už mají spoustu mrtvých i hodně zraněných.“
Fečo znovu opakuje, že si přeje klid zbraní. Základní vojenskou službu absolvoval ještě v éře Sovětského svazu, když se ze Zakarpatí dostal až do Kazašské sovětské socialistické republiky. „Sloužil jsem přímo na kosmické základně Bajkonur,“ vzpomíná. Kreml tehdy dokázal při poznávání vesmíru spolupracovat na společných misiích i s Američany (Sojuz-Apollo) a zdálo se, že studená válka jednou přeroste ve světový mír. Aktuálně to spíše vypadá na další světovou válku.
Pastor pomáhá i romským uprchlíkům z oblastí bojů. „Hned na počátku války jsem zajistil ubytování pro 18 běženců z Charkova, byla to vlastně jedna rodina, které po náletech přišla o dům,“ vypráví Stěpan Fečo. V romském táboře už hledaly pomoc desítky uprchlíků z východu země. „Asi padesát jich tady pořád žije, ostatní odešli za hranice anebo se vrátili domů, pokud bylo kam.“
Sousedský smír s Romy
Zhruba dva kilometry od Telmanky se rozkládá další užhorodská romská osada, které se říká Radvanka. „Nemáme s Cikány žádný problém. Nekradou, nelezou nám na pozemky, nic takového se tady neděje,“ vypráví o sousedském smíru ukrajinská penzistka Olga Rišanová z majoritní části Radvanky. A dokonce když na jedné straně ulice stojí chatrče a druhou lemují domky ukrajinských starousedlíků, ke konfliktům nedochází.
V paměti místních Romů jsou ale také drsné zásahy policistů či pravicových radikálů, kteří před válkou přicházeli dělat „pořádek“ do osad. Mezinárodní ohlas měla třeba razie v Radvance a Telmance z 11. ledna 2012, když policejní komando ministerstva vnitra Berkut bez příčiny surově mlátilo romské muže a několik jich pak skončilo v nemocnici s vážným poraněním hlavy. Dlouhodobě nemocný Rom s tuberkulózou během razie dokonce zemřel.
Nikde na Ukrajině je nechtějí
Romští baroni v Užhorodě přísně dbají, aby majetek majority vnímala minorita jako nedotknutelný. „Užhorodští Romové mají pořád krásné tradice a zvyky, vždyť jsou tu doma po staletí. Nejsou s nimi problémy, poslouchají své barony a mají na radnici i svého zastupitele Miroslava Horvata,“ vysvětluje někdejší majitel video studia a zakarpatský patriot Saša Mariaš. O Romech dokonce natočil několik videodokumentů a říká, že lidé v Užhorodě jsou nejvíce tolerantní k romské menšině na celé Ukrajině.
Zastupitel Horvat také v ukrajinských médiích několikrát kritizoval, že Romové z Donbasu, Charkova nebo Mariupolu jsou všude odmítáni, nepřijímá jen ani nedaleký Lvov. Užhorodským uprchlickým záchytným centrem Blago už přitom prošlo přes 2500 běženců z frontových zón.
V romské osadě Radvanka v ukrajinském Užhorodě. Zdroj: Ivan Motýl
Mezi jehlami do Radvanky
Do osady Radvanka vstupujeme netypickou stezkou. Po železničním náspu ze Žulové ulice (Гранітна вуліца), na kolejích a kolem trati se válí desítky injekčních stříkaček a obalů od prášků. Nepřijeli jsme ale kvůli užívání návykových látek v Užhorodě, ať už minoritou či majoritou. A nejsme tu ani proto, abychom se ptali, proč už jsou některé zdejší dívky ve třinácti letech těhotné.
Chtěli jsme vidět, jak ve své domovině žijí zakarpatští Romové. K Cikánům z táborů v Zakarpatské oblasti se totiž Češi na počátku ruské invaze na Ukrajinu nezachovali zrovna přátelsky. Romové vesměs nemohli sdílet výhody většinových Ukrajinců, samosprávy jim nezajistily bydlení a třeba Brno nechalo ukrajinské Romy dva týdny tábořit pod širým nebem v okolí hlavního nádraží. Běženci pak pochopili, že v České republice nejsou vítáni. Buď odjeli zpět na Ukrajinu anebo dále na Západ.
Když křesťan zabíjí křesťana
I v osadě Radvanka vědí, že Česku je lepší se vyhnout. „Všechny moje děti utekly před válkou do Německa,“ vypráví 62letá Liza Nagyová. Potkáváme ji u trosek továrny, ve které se za Sovětského svazu zpracovával kámen z blízkého lomu. „Do penze mi zbývá rok, tak snad mi něco dají. Teď nemám nic, děti peníze neposílají, také to nemají lehké.“ Paní Nagyová tak často nemá ani na jídlo. „Válka přinesla Romům jen ještě větší hlad a bídu,“ říká. V Radvance se prý ale nežilo lépe ani před ruskou invazí. „Snad za Sovětského svazu, to bylo pro Romy více práce.“
Muž s koněm, který táhne dřevěný vůz, se bavit nechce: „Nezlobte se, je zlá doba.“ Každé zbytečné zviditelnění může znamenat výzvu pro úřady, aby sem přišli verbovat. Tohle není válka Romů, ale musí jí nějak přečkat. Před hodinkou mi pastor Stěpan Fečuk kladl na srdce: „Přeju si, aby to zabíjení co nejdříve skončilo. Řekněte sám, není to hrozné, že na obou stranách fronty bojují křesťané? Všichni máme stejnou víru, tak proč se vzájemně vraždit?“ Ano, je to hrozné.
