Tučná mastnota z lidských mrtvol, napsal kronikář o masakru. U Brna se psala krvavá historie
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Farář Petr Rössler je přesvědčen, že v kostele opatruje náhrobní kámen templářského komtura Ekka.
Svědectvím o upálení obyvatel Ivančic v místním kostele je i tajemná kumánská deska.
Ivančický kostel skrývá první dílo Alfonse Muchy. Nápis vyrytý do kostelní lavice.
Proč Kumáni vypálili Ivančice a jak se vůbec dostali v roce 1304 na Moravu?
Kudy táhli Moravou krvelační Kumáni a kde zanechali náhrobní kámen s tajemným písmem? Výlet po stopách ukrutných událostí ze středověkých moravských dějin začíná v Ivančicích, městečku vzdáleném 20 kilometrů od Brna. Cílem je nedaleký templářský hrad Templštejn.
„Kumáni v roce 1304 nahnali obyvatele Ivančic do kostela a stavbu zapálili. Tento kámen zřejmě souvisí s oním masakrem,“ ukazuje ivančický farář Petr Rössler takzvaný kumánský náhrobek. Ozdoben je neznámým písmem, jehož tvary mají blízko k ujgurským či jiným dálnovýchodním znakům. Faráře však více než Kumáni zajímají templáři, kteří v té době ovládali kraj z hradu Templštejn. „Tohle je kříž templářského komtura Ekka,“ ukazuje na další kámen. Rösslerovu černou sutanu zdobí červený templářský kříž, ačkoli papež Klement V. řád templářů již v roce 1312 zakázal.
ČTĚTE TAKÉ: Bitva o Jičín se proměnila v masakr: Ukončil ji matoucí rozkaz a boj na hořícím náměstí
Je to fascinující výprava do moravské středověké historie, na které se však nelze vyhnout ani novodobým reáliím. Třeba překvapivému množství trabantů, ale také burgrům a langošům v půli cesty.
Než ovšem farář Petr Rössler vylíčí strašlivý ivančický masakr z roku 1304, při kterém podle středověké Zbraslavské kroniky vytékala z chrámu „tučná mastnota z lidských mrtvol“, zmíníme Alfonse Muchu a Vladimíra Menšíka. Nejznámější rodáky z desetitisícového městečka Ivančice, které leží v takzvané Boskovické brázdě. Asi 20 kilometrů jihozápadně od Brna.
Muchův podpis vyrytý do kostelní lavice
Velebný gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie na náměstí v Ivančicích skrývá mimořádný skvost pro milovníky malíře a grafika Alfonse Muchy (1860–1939). Na mše svaté v tomto chrámu vlastně Mucha vzpomínal celý život. „Vidím to všechno, jako by to bylo dnes. Své spolužáky, pana učitele u varhan a šero a sta plaménků v kostelní lodi a daleko vpředu bledý oltář v záři svíček. Cinkání ministranta, obcházení svíčkové báby, kašlání sedláků a zase ticho, zase zpěv,“ napsal Mucha roku 1904 v Paříži, to mu bylo 44 let.
V kostele se prý na Alfonse Muchu dochovala i jedinečná památka. Ve vzpomínkové knize jeho syna Jiřího je alespoň poznamenáno, že na jedné kostelní lavici je stále k vidění „šest centimetrů vysoká a velmi ozdobně do hloubky vyrytá iniciála A. M.“. Muchův potomek nelhal, je to pravda. Právě si rytinu do dřeva prohlížím a nejsem sám, koho zajímá. Občas sem kvůli ní přijíždějí i japonští turisté, kteří českého secesního umělce zbožňují. Vždyť tohle je nejstarší Muchovo dochované dílo. Vytvořil ho ve svých devíti nebo deseti letech.
Podpis malého Alfonse Muchy v ivančickém kostele. Zdroj: Ivan Motýl
Menšíka zabilo astma, Ivančice vybili Kumáni
Hned naproti kostelu v místním muzeu připomínají i Vladimíra Menšíka (1929–1988). Populární herec se v Ivančicích narodil a do smrti se k moravské kolébce srdnatě hlásil. „Vladimír Menšík z Ivančic,“ uvítala ho na pódiu Jitka Molavcová při jeho vůbec posledním veřejném vystoupení v rámci televizní show Abeceda. Psal se 27. květen 1988, dva dny poté herec zesnul na těžké astma. V pouhých osmapadesáti letech. Menšík měl Ivančice pořád v srdci i na jazyku, až do poslední hodinky.
V roce 1304 se ale mariánský kostel na ivančickém náměstí stal místem hromadného upálení starousedlíků. „Při dobývání Moravy římským králem Albrechtem Rakouským se tu odehrál doslova masakr, na němž se podíleli především kumánští bojovníci, kteří byli součástí spojenecké uherské armády Karla Roberta z Anjou. Událost líčí i Zbraslavská kronika, kterou cisterciáčtí opati začali psát již v roce 1305,“ vypráví ivančický farní vikář Petr Rössler. Vášnivý milovník historie i starých katolických tradic mše svaté proto někdy slouží v latině.
Busta Vladimíra Menšíka v Ivančicích. Zdroj: Ivan Motýl
Kronika o mastnotě z mrtvol a hlavičkách nemluvňat
Zbraslavská kronika tak o masakru přináší takřka aktuální zpravodajství, které si hodlám nalistovat přímo v rukopise, neboť knihtisk v té době ještě neexistoval. Musí mi však vystačit faksimile z roku 1976, ve kterém se zastavím u kapitoly s názvem: „Římský král Albrecht vtrhl do Království českého a napáchal v něm přemnoho zlého léta Páně 1304.“ Je to věru drsný a naturalistický zápis:
„Ukazuje dosud tuto pohromu požár kostela v Ivančicích, v němž zahynulo tak veliké množství lidí, že rozpuštěná tučná mastnota, vytékající z lidských mrtvol, utvořila do větší vzdálenosti veliký proud. Neboť žádné nevinnosti nebo věku neodpouštěla tato nelidská a strašlivá ukrutnost, nýbrž si ke chvále a slávě připočítávala všechnu hanebnost; i hlavičky nemluvňat nabodávali na kopí a jejich tělíčka, přivázaná k sedlům, poskytovala smutný pohled jejich matkám.“
Speciální krvelačné jednotky
Kumáni původně obývali stepi v oblasti mezi jezerem Balchaš v dnešním Kazachstánu až po Černé moře. Kolem roku 1241 se pak část tohoto turkického národa dala na útěk před mongolskými hordami a dostala se až do Uher, kde jim král Béla IV. poskytl azyl, načež svého syna Štěpána dokonce oženil s dcerou kumánského chána. Maďaři posléze Kumány využívali především jako bojovníky speciálních oddílů, z nichž šla hrůza pro jejich krvelačnost. Spojenectví říšského krále Albrechta Habsburského (někdy označovaného za Albrechta Rakouského) s Kumány a jejich společné plenění Ivančic s okolím líčí Zbraslavská kronika i následovně:
„Zatím vévoda rakouský s Uhry, Bulhary a pohany, provázen ukrutností, dral se dravou dravostí Moravou a zanechal tam příšerné stopy své zmužilosti a svého vítězství, po staletí neslýchané. Neboť zahubil mečem a ohněm na čtyři tisíce lidí obojího pohlaví; také zástupy panen a paní a ostatních žen bídně vyvedlo za zemské hranice ono strašné pohanské vojsko.“
Kostel v Ivančicích zažil v roce 1304 hrozné utrpení. Upálení místních obyvatel krvelačnými Kumány. Zdroj: Ivan Motýl
V nejstarším moravském kostele
Přímo v ivančickém mariánském chrámu se viditelné stopy po masakru z roku 1304 nezachovaly, ale stačí s farářem Petrem Rösslerem navštívit kostel sv. Petra a Pavla v ivančické místní části Řeznovice. Tam stojí zřejmě nejstarší moravský kostel, ve kterém se bez přerušení slouží bohoslužby, v tomto případě asi od roku 1100. Chrám navíc uchovává mohutnou památku právě na Kumány: velkou kamennou desku připomínající náhrobní kámen.
Řeznovický kostel tvoří románská věž a tři románské apsidy. „Lidé jezdí obdivovat podobné chrámy do Francie nebo Itálie, ale měli by se napřed porozhlédnout doma. Tento chrám si zaslouží zápis do seznamu památek UNESCO,“ je přesvědčen farář. Význam stavby vysoce hodnotí i památkáři nebo historici. Neshodují se sice, zda stavba vyrostla již koncem 11. století anebo až kolem roku 1160, to však nic nemění na faktu, že se tu bohoslužby slouží v nepřetržitém sledu po 900 či více let. „Možná i tisíc let. A jaká dnešní česká stavba se dochová za dalších tisíc let? Nějaký protiatomový kryt, možná,“ odlehčeně přemítá Rössler.
Trabanty vs. kumánská deska
Kolem kostela parkuje neobvyklé množství trabantů a sem tam i nějaký žigulík. V polovině osmdesátých let brázdilo tuzemské silnice asi 150 tisíc východoněmeckých trabantů a 350 tisíc sovětských žigulíků. V současné době je v provozu posledních asi 2 300 trabantů a opravuje je téměř výhradně Vítězslav Kytka, jehož Trabant servis stojí naproti řeznovickému kostelu. „Sláva“ trabantů začala v roce 1957 a poslední vůz vyrobila automobilka v německém Zwickau v dubnu 1991, značka tedy vydržela na trhu pouhých 34 let. Kostel sv. Petra a Pavla zde pro porovnání stojí nejméně 900 let.
Kumánský kámen je uložen pod kruchtou, nalevo za vstupním portálem do chrámu. Je to úctyhodná obdélníková deska a po třech stranách obvodu jsou do kamene vytesána písmena zvláštních tvarů. „Mezi badateli se najdou i hlasy, že jde pouze o ornamentální výzdobu, ale převládá názor, že to je reálný nápis,“ ukazuje Rössler na jednotlivá písmena.
Kněz vypráví především o výzkumech orientalisty Pavla Pouchy: „Poucha přišel s hypotézou, ale jen neoficiálně, že Kumáni používali ujgurská písmena. A že deska patří některému z pokřtěných Kumánů, který tu byl pohřben.“ Badatel Poucha dokonce tvrdil, že na desce je napsáno jméno Marqusz čili Markus.
Čtěte také
Kumánské stopy tu našel už Balbín
Oficiálně však Poucha v knize Putování k Mongolům uvádí něco jiného. Nápis se podle něho „nikdy nepodařilo přečíst, a není tedy jisto, jakým je psán jazykem a písmem“. Orientalista nicméně učinil jiný objev, když kostel v Řeznovicích ztotožnil s popisem jistého chrámu u Ivančic v díle barokního spisovatele a kazatele Bohuslava Balbína.
„Až podnes se zachovala jakási památka na ty barbary nedaleko kláštera ivančického a oslavanského, znamenitý křesťanský chrám, kde lze spatřit mnohé kumánské hrobky a náhrobní kameny s vytesanými do nich jejich písmeny,“ napsal Balbín. Když posléze Poucha našel v řeznovickém kostele kumánský kámen, nepochyboval ani vteřinu, že stojí na stejném místě jako kdysi Balbín.
Za vraždy mohla politika
Za hromadným masakrem v Ivančicích stála podobně jako při jiných válečných tragédiích vysoká evropská politika. Mocenské hry o panování nad jednotlivými zeměmi. Ve 14. století to vlastně byla globální politika, zbytek světa Evropané teprve opatrně poznávali a o Americe či Austrálii neměli ani páru.
Řečeno v kostce, římský král Albrecht Habsburský tlačil na českého krále Václava II., aby se Přemyslovci vzdali polské, a především uherské koruny. Žádal také část výnosů z kutnohorských stříbrných dolů, na které prý měl král Svaté říše římské nárok. Václav II. nesouhlasil a v červnu 1304 vyrazil na trestnou výpravu do Uher, aby zkrotil odpůrce svého syna a uherského krále Václava III. (v Uhrách vládl pod jménem Ladislav V.), jemuž bylo teprve 15 let. Mladičkého Přemyslovce totiž z hradu v Budíně toužil sesadit neapolský princ Karel Robert z Anjou, který ovládal jižní část Uher.
Václav II. v červnu 1304 preventivně a nelítostně vydrancoval maďarskou Ostřihom, v Budíně naložil syna Václava III. i uherské korunovační klenoty a vrátil se do Prahy. Ponížený Karel Robert z Anjou, jenž byl pokrevně spojen s Habsburky, si proto plácl s Albrechtem Habsburským a společně vtrhli do českých zemí, přičemž Kumánům bylo umožněno vypalování celých vesnic, loupení i plenění všeho druhu, což předvedli mimo jiné v Ivančicích.
Templářský náhrobek komtura Ekka
Jestliže o původu kumánského náhrobku farář Petr Rössler mírně pochybuje, o druhém kameni v řeznovickém kostele má jasno. Na rozdíl od historiků. „Zhruba kolem roku 1300 patřil kostel templářskému řádu a na blízkém hradě Templštejn v té době sídlil komtur Ekko z Altenburgu, zemský komtur pro Čechy, Moravu i Rakousy. Zemřel kolem roku 1309 a tohle je zcela jistě jeho náhrobek. Nemám o tom pochyb,“ ukazuje na kříž vytesaný v kamenném bloku. Sám na sutaně nosí červený templářský kříž.
Neprávem osočovaní
„Templářský řád je dodnes neprávem osočován, boží mlýny však melou pomalu, ale jistě,“ míní Petr Rössler. „S řádem například souvisí rčení o nešťastném pátku třináctého, což bylo datum, kdy francouzský král Filip IV. Sličný zahájil razii proti řádu. Na 5 tisíc templářů bylo v ten černý pátek zatčeno a 54 templářů následně upáleno, načež francouzský papež Klement V. zrušil celý templářský řád.“
Král s templáři zúčtoval s pomocí vykonstruovaných obvinění, ale ve skutečnosti mu šlo o obrovský majetek řádu, který měl postavení na úrovni dnešní nadnárodní banky. Filip Sličný proto z členů řádu udělal zločince, kacíře a sodomity. „Papež Klement V. zemřel měsíc po upálení velmistra řádu Jakuba z Molay. Král Filip IV. za osm měsíců po velmistrově popravě,“ vypráví farář s jistým zadostiučiněním a posílá mě na 6,8 kilometru vzdálený templářský hrad Templštejn.
Čtěte také
Cesta na Templštejn
Stará hospoda u řeznovického románského chrámu je trvale uzavřená, ale pořád z ní jakoby dýchá pivo a cigaretový dým. Zažila celé generace štamgastů a za komunistů si v ní místní určitě kradmo vyprávěli i politické vtipy. Vínově zbarvený žigulík zaparkovaný před zkrachovalým výčepem tyhle představy ještě rozvíjí, ale před dalším sněním se ubráním pochodem: „Vzhůru na Templštejn!“ Občerstvím se jinde.
V ivančické místní části Hrubšice míjím skvostný renesanční zámek s nádherným arkádovým nádvořím, které je veřejnosti nepřístupné. Majitel zámku tu sice svého času hostil Karla Schwarzenberga, Ivana Martina Jirouse, Pepu Klíče a další představitele undergroundu, nyní je ale i zámecká hospoda trvale uzavřena.
Naproti zámeckému sídlu stojí památkově chráněný Sobotkův mlýn, původně renesanční budova se sgrafity, v zadní části jsou pak patrné i zbytky turbínové strojovny. Od Sobotkova mlýna chci na hrad dojít pěšky po červené turistické značce (5,4 km). Malebným skalnatým údolím řeky Jihlavy a hned několika přírodními rezervacemi či okrajem přírodních památek. Brzy mám dojem, že zdejší stepní krajinu by ocenili i Kumáni, kteří z podobných scenérií pocházeli.
Kumánská step u řeky Jihlavy
Okouzlující je třeba Biskoupská hadcová step, zatímco v přírodní památce Nad řekami si na stepních květinách pochutnávají ovce. Kumáni se po celou trasu střídají s templáři. Na rozcestí u Tří templářů stojí trojice dřevěných rytířů zakázaného řádu a naučné cedule obsáhle osvětlují legendy spojené s mnichy. Kdo to byl Baphomet čili Bafomet? Neprozradím, poutník to zjistí na této Templářské stezce, jak byla trasa pojmenována.
Z hospůdky Kolečkárna je to na hrad už jen 2,7 kilometru. V nabídce jsou burgery, langoše i slušně vychlazené pivo. Posezení je možné pod střechou i v lehátkách na přímém slunci, v zádech jsou strmé svahy a řeku Jihlavu tu lze přejít „na vlastní nebezpečí“ po závěsné lávce.
Stezka k Templštejnu se prudce zvlňuje do prudkého svahu až u dětského tábora, kde je nutno vyměnit červenou turistickou značku za žlutou. Mohutná hradní zřícenina je volně přístupná a v podvečer úplně bez návštěvníků.
Templářská stezka na hrad Templštejn. Zastávka U Tří templářů. Zdroj: Ivan Motýl
Pátrání po templářském pokladu
Fantazie pracuje naplno. Co když zrovna tady komtur Ekko zakopal pohádkový templářský poklad? Jsem ve spojení s populárním českým záhadologem Arnoštem Vašíčkem, který už léta mapuje dějiny hledání templářského pokladu. Ty jsou staré přes 700 let.
Jak už bylo řečeno, templářský řád, zrozený v roce 1119 pod heslem chudoby, se během dvou století změnil v bankovní dům, po jehož obsahu zatoužil francouzský král Filip IV. Sličný. Když se ale jeho vojsko v roce 1307 vrhlo na řádové statky, předpokládané bohatství nenašlo, přičemž důsledky tohoto zklamání jsou patrné dodnes. Pátrači z celého světa stále hledají bájný poklad i relikvie spojené se zakázaným společenstvím. Zatím marně.
Jako hledání Atlantidy
„Templářský poklad se podobá Atlantidě. Nikdo přesně netuší, kde ho hledat,“ přemítá Vašíček. Zaručených tipů je mnoho po celé Evropě, hlavně ve Francii, ale i na Kypru a samozřejmě i v České republice, například na Templštejně. „Jednotlivá místa jsou od sebe vzdálena tisíce kilometrů a téměř na každém z nich nacházíme indicie, že by právě tam mohl být,“ usmívá se záhadolog.
Poklad samozřejmě nehledám, zato se kochám nádherným výhledem z improvizované hradní rozhledny. Kdopak by chtěl cizí zlato a stříbro? Znova otvírám faksimile Zbraslavské kroniky na displeji mobilu, mniši své dílo začali psát v roce 1305. Templáři byli zakázáni v roce 1312 a jistě museli záhy opustit i Templštejn. Pokud tu před vyhnáním stačili schovat nějakou část řádového pokladu, Zbraslavská kronika přináší poučení, proč je dobře, že tohle stříbro, zlato či drahé kameny a relikvie ještě nikdo nenašel:
„Slepá hrabivost usiluje zvrátit přirozený řáda krásu všech věcí mění pustošivá chtivost, protože za nic nepokládá, co vidí a má, nýbrž dychtí a prahne po věcech cizích, které jsou jí skryty nebo nedovoleny.“
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Jak to bylo doopravdy s dobytím Bastily? V pevnosti bylo pár vězňů, Pařížanům pomohla náhoda
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
