Důchodkyně Olga Rišanová z ukrajinského Užhorodu pobírá penzi 3 000 hřiven (1 836 Kč) a za byt platí 2 500 hřiven (1 530 Kč). Na živobytí jí zbývá žalostných 500 hřiven (306 Kč). Sice živoří, ale naštěstí jí nehrozí povolávací rozkaz. I v Užhorodě znějí sirény a padlí z fronty se pohřbívají na místní Hoře slávy. „Cvičím a čekám, až mě povolají,“ smířeně říká 35letý Oleksandr Mariaš, před válkou majitel videostudia. Tohle je Užhorod na sklonku ledna 2024. Stotisícové sídlo, které v letech 1919 až 1939 patřilo k Československu. Obrazně řečeno, tady je aktuální válka s Ruskem tak trochu i českou záležitostí.
Za dvoupokojový byt o velikosti 82 metrů čtverečních v Užhorodu vydá téměř celý důchod. V přepočtu jí na všechny ostatní potřeby zůstává 306 korun, tedy 500 hřiven. „V tašce zrovna nesu nákup za 500 hřiven. Žádné maso, jen mouka, těstoviny a pár dalších potravin,“ ukazuje Olga Petrivna Rišanová poloprázdnou igelitku. Vlastně právě utratila celý měsíční příděl. „To je pravda. Bez pomoci dětí bych nepřežila, hrozně moc mi pomáhají,“ vypráví ve čtvrti Radvanka.
S Československem v zádech
Dialog s penzistkou se odehrává ve Štefánikově ulici, paní Rišanová v ní bydlí. Politik Milan Rastislav Štefánik patřil k zakladatelům Československa a Užhorod s takzvanou Podkarpatskou Rusí byl v letech 1919 až 1939 rovněž součástí Československé republiky.
„Na Čechy tady všichni vzpomínají dobře, ale já nejsem zdejší rodačka. Přišla jsem do Užhorodu před 55 lety z Černihivské oblasti, to je až za Kyjevem.“ Kdy skončí válka, to se neodvažuje odhadnout. „Moc špatná doba,“ jen si posteskne. „A bída,“ dodá.
Štefánikova ulice připomíná československý Užhorod, ve 20. století se ovšem ve městě vyměnilo více vládců, střídali se jako ponožky. Do konce první světové války byl Užhorod součástí Rakouska-Uherska, poté do března 1939 Československa, do října 1944 Maďarska a do května 1945 formálně opět Československa. Ve skutečnosti se navíc město s příchodem Rudé armády stává až do prosince 1991 součástí Sovětského svazu. Ukrajinským městem je posledních 33 let, ačkoliv nyní Ukrajina bojuje o holé přežití. A válka je doma i tady. Ve stotisícovém městě, které přiléhá těsně ke slovenské hranici. K bývalému Československu, které je tu pořád jako by cítit v zádech.
Olga Petrivna Rišanová žije ve Štefánikově ulici v Užhorodě. Po zaplacení nájmu jí zbývá v přepočtu 300 korun na živobytí. Na celý měsíc. Malý nákup v igelitce, kterou drží v ruce, stál právě tolik. Zdroj: Ivan Motýl
Pohřby hrdinů v pražských kulisách
Pohřby padlých vojáků z Užhorodu začínají na Národním náměstí ve čtvrti Malé Galago a třeba 23. ledna se tady lidé modlili za Anatolije Sinkeviče. Narodil se v roce 1988 a v boji s ruskými invazními vojsky padl 14. ledna 2024. „Při záchraně svých kamarádů z přední linie,“ zaznělo při posledním rozloučení nad vojákovou rakví. Podle přátel to byl pracovitý, citlivý a laskavý člověk, k ozbrojeným silám se přidal už záhy po začátku ruské okupace. „Věčná památka a čest Hrdinovi,“ popřáli mu sousedé z Užhorodu „nesmrtelnost“ alespoň na seznamu padlých národních hrdinů. „Вічна пам’ять і шана Герою!“
Národní náměstí v Užhorodě, kde proběhlo rozloučení se Sinkevičem, vystavěli přední čeští architekti meziválečného Československa. V éře, kdy byl Užhorod hlavním městem Podkarpatské Rusi, jedné ze čtyř zemí republiky. Efektní urbanizační řešení náměstí ve tvaru podkovy navrhl český architekt Adolf Liebscher. Cítím se tu jako v prvorepublikových Dejvicích nebo v některých částech Vinohrad či Vršovic. Do oken někdejších československých správních úřadů se teď ale často nese pláč pozůstalých po obětech ruské agrese. Pokud si rodiny padlých přejí veřejný pohřeb s vojenskými poctami.
Vzlykání či pohřební marš jsou tak slyšet i v někdejším Zemském úřadu, na Zemském soudu či u Zemského četnického velitelství někdejší Země Podkarpatoruské. Z náměstí pak rakve s padlými vezou pohřební vozy na Horu slávy, kde jsou vojáci ukládáni na čestném místě. Leží jich tam desítky, třeba Ivan Ivanovič Gutaj, který zahynul ve 33 letech. Bogdan Antonovič Chodanič v 53 letech. Sergij Vasilovič Tjagij ve 44 letech...
Pohřeb tří vojáků padlých na frontě, obřad na Národním náměstí v Užhorodu. Budova v pozadí je někdejším Zemským soudem z roku 1928, tedy z čekoslovenské éry v Užhorodě. Foto Městské rady v Užhorodě. Zdroj: Městská rada Užhorod
Sběratel odchovaný večerníčky
Setkání československé minulosti s tvrdou ukrajinskou realitou je v Užhorodu permanentní. „V tomhle městě mám prostě dojem, že válku s Kremlem tady vede i Praha,“ svěřuji se v restauraci Malý Uh. Naslouchá mi 35letý Oleksandr Mariaš, užhorodský fotograf, filmař, patriot a amatérský historik. „Československo dalo našemu městu unikátní tvář, kterou si uchovalo dodnes. Vděčíme vám za hodně, ale dějiny se nedají opakovat,“ směje se, když žertem navrhuji, aby bývalá Podkarpatská Rus znova požádala o připojení k České republice.
„Jsem Ukrajinec, ale můj pradědeček byl občanem Rakousko-Uherska a dědeček Československa. V rodině máme Maďary i další národy, které tady tradičně žily. A já jsem se narodil v Užhorodě, který byl ještě součástí Sovětského svazu,“ líčí Mariaš historické kotrmelce regionu. „Mluvím docela dobře i slovensky, protože jsem vyrostl na večerníčcích slovenské televize, tím vším jsem typický obyvatel Zakarpatska.“
Kvůli válce začal cvičit
Vytahuji z tašky průvodce Podkarpatskou Rusí, který v roce 1933 vyšel v pražském nakladatelství Orbis. „Tuhle knížku neznám,“ se zájmem si ji Mariaš prohlíží, zvláště barevnou rozkládací mapu Užhorodu, která je součástí publikace. Vášnivě totiž pátrá po všech knihách, pohlednicích a dalších materiálech o rodném městě a 18. února 2022 o jeho sbírce dokonce vyšla reportáž ve veřejnoprávní agentuře Suspilne Ukraine v Kyjevě. A v té se psalo i o připravované výstavě z pokladů jeho sbírky. Přesně týden poté začala ruská invaze na Ukrajinu, 25. února 2022.
Z výstavy už nic nebylo. „Vlastnil jsem prosperující videostudio, ale s počátkem války jsem pochopitelně začal dělat něco potřebnějšího,“ vypráví Oleksandr Mariaš a ukazuje průkaz spolupracovníka OSN. „Pomáhám s koordinací humanitární pomoci všem obětem války a také válečným veteránům, přímo na frontě ale OSN nepůsobí,“ vysvětluje. Válka 35letému muži a tátovi zásadně mění život. „Nová mobilizace už teď od povolávacích rozkazů nešetří ani humanitární pracovníky. Ani učitele či další státní zaměstnance. Začal jsem proto usilovně cvičit, abych to na frontě zvládl.“
Války často začínají psychopati
Pro občana mírové Evropské unie je to až šokující přístup, možná dokonce fatalistický. Oleksandr trénuje fyzičku, aby obstál v bojích. „Když mě povolají, půjdu. Musím přece bránit život své dcerky,“ mrkne na holčičku, která v restauraci Malý Uh popíjí čaj. Z domácího tělocviku se brzy může stát zákopová válka na přední linii a tam mají ukrajinští vojáci každodenní rande i s andělem smrti. „Umím opravovat drony,“ vysvětluje Mariaš. Nikoli proto, že by se bál samopalu v ruce, je v tom ale určitá možnost, že nebude muset útočit v prvním sledu.
Přemítám, zda bych chtěl stejně odhodlaně bránit Českou republiku, kdyby ji napadlo Rusko? Spíše ne, proč se nechat ve 21. století zbytečně zabít? Tváří v tvář nepříteli bych ale možná uvažoval jako Oleksandr Mariaš. Nevím, štve mě, že války dělají lidé, tak proč se stát obětí psychopatů, kteří je vyhlašují? Proslulý zakladatel analytické psychologie a psychoterapeut Carl Gustav Jung ve svých Rozpravách k současným dějinám z roku 1946 napsal: „V děsivé míře nám hrozí války a revoluce, které nejsou ničím jiným než psychickými epidemiemi.“
Oleksandr Mariaš má 35 let. Před válkou v Užhorodě provozoval video studio, nyní je humanitárním pracovníkem a čeká na případný povolávací rozkaz do války. Miluje historie, na snímku s průvodcem po Užhorodu Zdroj: Ivan Motýl
Nejisté vyhlídky s Ficem, Orbánem a Trumpem
A protože z Užhorodu je to skok na Slovensko i do Maďarska, je 35letý Oleksandr otráven politickými postoji Roberta Fica a Viktora Orbána. Fico dokonce na jedné lednové tiskovce po zasedání vlády prohlásil: „Vy si fakt myslíte, že v Kyjevě je válka? Žertujete. To nemyslíte vážně. Tak tam jděte a zjistíte, že tam je normální život, v tom městě, naprosto normální život.“
V Kyjevě přitom ruské rakety neustále padají na civilní cíle a lidé při náletech umírají přímo v bytech. Hora slávy v Užhorodě s padlými vojáky je memento sotva pár minut cesty od slovenských hraničních závor. I v Užhorodě občas zakřičí sirény, během mého pobytu se tak stalo hned dvakrát. „Fico naštěstí nevyjadřuje názory všech Slováků, je to však další břemeno, které komplikuje vojenskou pomoc Ukrajině. A to nevíme, jak to bude se Spojenými státy, když se prezidentem stane Trump,“ přemítá Oleksandr Mariaš.
Když byl benzin levnější než minerálka
V nikterak luxusní restauraci Malý Uh v někdejší Rašínově ulici (dnes Korzo) stojí obyčejný ovocný čaj 60 hřiven (37 korun) a pizza s názvem Malý Uh 290 hřiven (178 korun). Ceny skoro stejné jako v průměrném podniku v českém okresním městě. Dva hosté tady za oběd s polévkou, pizzou a nápojem snadno utratí polovinu ukrajinského důchodu. Levně není ani v užhorodských krámech a supermarketech.
„Každá hřivna se počítá, ale jednou za měsíc si chci s kamarády posedět u piva,“ říká muž před šedesátkou v pivnici Egan Pub. Před hospodou parkuje starý mercedes a několik žigulíků. „Kam se poděly volhy? Nikdo už v nich nechce jezdit?“ Ptám se na luxusní vozy ze sovětské éry.
„No jo, volhy, to byly krásné kopie amerických cadillaců. Všechny skočily na Kubě nebo ve Spojených státech,“ tvrdí jeden z hostů pivnice. Připomenutí legendárního vozu v něm probouzí nostalgii. „Pamatuji, jak jsme za Sovětského svazu v osmdesátých letech měli benzin levnější než minerálku. Lepší minerálka stála 8 kopějek, litr benzinu jen 7 kopějek.“ Později jeho vzpomínku ověřuji, je pravdivá.
Město mnoha národů
Užhorod je městem kontrastů a pořád dýchá dávnou multikulturností. Bedekr z roku 1933 říká: „Ve městě žije celkem 26 675 obyvatel, z toho 4 499 Maďarů, 8 030 Čechů a Slováků, 5 897 Židů a 6 260 Rusínů a Rusů, 508 Němců a 1 371 cizozemců.“ Pivnice Egan stojí ve Vološinově ulici, přičemž Augustin Vološin vyhlásil 15. března 1939 samostatnou Karpatskou Ukrajinu a stal se jejím prezidentem. Tenhle stát měl jepičí život, existoval pouhé tři dny, pak byl obsazen Maďarskem a Vološin strávil válku v Praze, odkud ho v roce 1945 sovětské tajné služby odvlekly do Moskvy a zlikvidovaly. Ještě předtím v březnu 1944 byla Maďary a německými nacisty vysídlena z domovů i většina podkarpatských Židů, převážně zahynuli v Osvětimi. Holocaust si na Podkarpatské Rusi vyžádal 105 tisíc obětí.
Statistika nezmiňuje Romy, nicméně už v roce 1933 jich v Užhorodě žily stovky, nyní jich jsou tisíce. „Živíme se výhradně sběrem odpadu na městské skládce,“ vyprávějí Romové z osady ve čtvrti Radvanka, o kterých CNN Prima NEWS přinese v příštích dnech samostatnou reportáž. V pubu Egan něco oslavují užhorodští Rumuni, jeden z nich se jmenuje Ivan. „Rumunsko je kousek a u rumunských hranic žije početná menšina. Je nás tady asi 30 tisíc, především v okrese Tjačiv.“
Symbolický výjev se žigulíkem a synagogou
Z Vološinovy ulice vedou prudké schody k řece Uh, kolem někdejší židovské a sousední rabínské školy. Strmá divadelní ulice končí na nábřeží u synagogy. U mohutné stavby v maurském stylu z roku 1904, která je dnes koncertním sálem. Před svatostánkem parkuje žigulík. Konkrétně typ VAZ (Lada) 2103, který se v Sovětském svaze vyráběl v letech 1973 až 1984.
Tohle je vlastně působivý symbolický výjev o dnešním válkami zmítaném světě. Synagoga představuje konflikt v dnešním Izraeli a žigulík zaparkovaný na území Ukrajiny ruský vpád do nezávislé republiky.
Kontrasty v ukrajinském Užhorodě. Sovětský žigulík a židovská synagoga. Zdroj: Ivan Motýl
Válka za humny
Mladé recepční v hotelu Malá Praha, který stojí ve čtvrti se stejným jménem, se ptám na dějiny této části Užhorodu a na československé stopy. „Nic o tom nevím, historii Československa vůbec neznám,“ přiznává. Ve dvacátých letech přitom právě tady vyrostla kolonie domků pro české úředníky.
A jak vidí dívka budoucnost Ukrajiny, kdy skončí boje? „Netuším, ale podle všech prognóz, které jsem zaznamenala, bude válka trvat ještě hodně dlouho.“ Ruskem okupovaná a každý den ostřelovaná Ukrajina je vzdálená pouhých 370 kilometrů od českých hranic, právě tak daleko je z Malé Prahy v Užhorodě na hranice České republiky v Mostech u Jablunkova. To je stejná vzdálenost jako z Ostravy do Prahy po dálnici D1. Je to válka za humny.
