Slunce tu vychází a zapadá o 17 minut a 48 vteřin dřív než v hlavním městě. Jsme v beskydské Hrčavě, nejvýchodnější obci České republiky, 425 kilometrů od Prahy. Jak zdejší goralé vnímají vládní nařízení o zákazu pohybu? „Konečně jsme se zbavili turistů, kteří každý den chodili po Hrčavě bez roušek,“ pochvaluje si učitelka místní malotřídky Ivana Kučerová.
Hrčava je vtěsnána do nejvýchodnějšího výběžku na mapě České republiky, do česko-polsko-slovenského trojmezí. A do roku 1965 sem z české strany vůbec nevedla silnice, jezdilo se přes polskou Jaworzynku. Dnes sem vede dvanáctikilometrová klikatá silnice hustými lesy, z hraničního přechodu se Slovenskem v Mostech u Jablunkova. Serpentiny se kroutí jako had a sněhové bariéry kolem nich prozrazují, že tu mají za sebou pořádné zimní samce.
Je to jedna z nejizolovanějších obcí v České republice a do ještě větší izolace ji teď přivádí současná epidemiologická opatření. „Můžeme se vlastně procházet jen tady kousek k polské a slovenské hranici, anebo směrem k samotě Komorovský Grúň, to je asi dva kilometry lesem,“ popisuje katastr Hrčavy učitelka zdejší malotřídky Ivana Kučerová. Hrozí snad v těchto zapadlých končinách, že by za překročení katastru mohli domorodci platit pokuty? „To byste se divil, cizinecká policie se u hranic objevuje docela často. Nedávno nás s manželem zastavila na silnici, jsou aktivní.“
Hrčava leží v okrese Frýdek-Místek, ve kterém v pondělí začaly prázdniny. „Zákaz cestování přišel v pravý čas, jinak by se dneska po Hrčavě procházely úplné davy,“ říká 46letá kantorka a podívá se na modré nebe. Turisty láká především trojmezní bod. Rozkročit se mezi Česko, Polsko a Slovensko a zvěčnit akci na sociálních sítích, po tom touží tisíce návštěvníků. „Poslední týdny se přitom bezohlednost turistů pořád zvětšovala. Hlučné skupinky chodily zásadně bez roušek a respirátorů, někteří s láhvemi v rukách. Moje maminka se proto bála vycházet i na zahradu, vždyť má jednaosmdesát,“ vypráví Kučerová.
Malotřídka s výjimkou
Učitelka žije v rodinném domku přímo u dřevěného kostela sv. Cyrila a Metoděje. A i roubený chrám si chce každý turista natočit, vždyť je to rarita. Jednak byl postaven z přírodního materiálu, jednak je to nejvýchodnější chrám v České republice. „Lidí už fakt nic nedodržovali, ta nezodpovědnost je hrozná,“ líčí. Na Hrčavě žije 250 lidí a zatím žádný z nakažených starousedlíků neměl těžký průběh nemoci. „A teď je tu konečně i klid a určitě bezpečněji,“ oddychne si.
Učitelka v malotřídce Ivana Kučerová. Nejvýchodnější obec v ČR, Hrčava na česko-polsko-slovenském pomezí Zdroj: Ivan Motýl
Učitelka v malotřídce Ivana Kučerová. Nejvýchodnější obec v ČR, Hrčava na česko-polsko-slovenském pomezí Zdroj: Ivan Motýl
Zrovna míří na hřbitov zapálit svíci za tatínka. „Zemřel krátce před propuknutím pandemie. Často mě napadá, co by na to říkal, asi by ho to dost vyděsilo.“ Na Hrčavě již Ivana Kučerová učí skoro třicet let, v malotřídce má aktuálně na starost patnáct dětí. „Už dneska se na děcka těším, musím vydržet tři týdny,“ počítá. Tahle malotřídka měla navíc zvláštní výjimku. „Mohla jsem doteď učit všechny děti, které k nám chodí, tedy od první až do páté třídy, protože jsem je měla v jediné třídě.“
Jak jo umrym, kdo bendže žič
Horská osada Hrčava leží ve specifické horské enklávě Těšínské Beskydy, kde se část obyvatel stále považuje za takzvané goraly či goroly. A v běžné řeči se dosud používá slezské nářečí „po našimu“, které je zvláštní směsicí češtiny a polštiny. Příliš mu ale nerozumí Češi ani Poláci. „Jak jo umrym, kdo bendže žič, kdo bedže to palenko pič,“ zpívá se v jedné místní písničce. Když zemřu, kdo bude žít, kdo bude tu pálenku pít.
Na infekci COVID-19 na Hrčavě nikdo umřít nechce. „Kdo ví, kde se ta nemoc vzala. Třeba je to trest za naše hříchy, všechno je možné,“ přemítá hrčavský kostelník Jindřich Vojkovský. V srpnu mu bude osmdesát, potkali jsme ho na lesní cestě z Hrčavy k polské hranici. „Něco takové jsme tu ještě nezažili. A pořád nevíme, kdy to skončí, ten respirátor mě ale rozčiluje,“ stahuje si pod nos ochranou pomůcku. „Strašně špatně se mi v tom dýchá, ty látkové roušky byly lepší.“
Kostelník přiznává, že se vrací z návštěvy katolického kněze v sousední polské Jaworzynce. „Pan farář bydlí hned za hranicí, potřeboval jsem s ním něco úředního projednat,“ říká. Kdysi byla Hrčava dokonce součástí Jaworzynky a po československo-polském válečném sporu o Těšínsko byly obě osady přičleněny k Polsku. „Hrčava se s tím nesmířila. Můj děda Jan Sikora s několika sousedy tajně překročili polské hranice a oficiálně požádali tehdejší delimitační komisi o připojení k Československu,“ vypráví Vojkovský.
Tohle jsou velké dějiny nejvýchodnější obce v zemi. Psal se rok 1924 a legenda vypráví, že Jan Sikora dojel až do Prahy a o ochranná křídla nad goralskou osadou požádal přímo prezidenta T. G. Masaryka. A ten rok se skutečně delimitační komise z obou stran hranice domluvily, že Hrčava vymění Varšavu za Prahu. „Praha nám vzápětí přispěla na výstavbu roubeného kostela i Masarykovy školy,“ hrdě kostelník ukazuje na obě stavby z meziválečné éry.
Václav Havel na štamprli
Na škole visí pamětní deska. „Václav Havel, první prezident České republiky, navštívil 15. června 1993 Hrčavu a tuto školu,“ stojí na ní. Havlovu návštěvu si pamatuje i Ivana Kučerová, tehdy učitelský benjamínek. „Bylo to všechno strašně rychlé. Měla jsem pocit, že Havel ani moc neví, kam ho přivezli,“ vzpomíná. Jisté je, že s místním starostou stačil vypít štamprli v roubené hospodě U Sikory.
Pamětní deska na hrčavské škole Zdroj: Ivan Motýl
Pamětní deska na hrčavské škole Zdroj: Ivan Motýl
Kostelník Vojkovský si na Havlovu misi také dobře vzpomíná. Když se zeptáme, zda byl lepším prezidentem než Miloš Zeman, nechce odpovědět. „Zeman nám slíbil, že ta infekce do konce léta skončí,“ odvede řeč k nejtíživějšímu problému dneška. Vojkovský však nad prezidentovým nedělním projevem i zapochybuje: „Jak to ten Zeman může vědět, že to skončí? No nemůže, to neví nikdo.“
„Jednou je to tady, a nic moc s tím zatím nenaděláme,“ myslí si 39letá Irena Vojková z Hrčavy, která pracuje jako ošetřovatelka v nedaleké nemocnici v Třinci-Podlesí. „Měsíc jsem musela pracovat i na covidovém oddělení, v tom skafandru. Každý den nám tam někdo umřel, smutná zkušenost.“
S aktuálním zamknutím obcí a okresů souhlasí. „Když před rokem vláda zavřela státní hranice, měla je podle mě nechat zavřené tak dva roky, hlavně nic nerozvolňovat. A dneska jsme mohli mít klid a jen pár stovek obětí, ne desetitisíce jako teď,“ je přesvědčena. Zřejmě inspirovaná skvělými úspěchy epidemiologů z Nového Zélandu či Austrálie, kde se na infekci téměř neumírá. „Nám zbývá jedině ta vakcína. Tím očkováním covid nakonec určitě vyhubíme,“ věří.
