REPORTÁŽ: Za Ukrajinu válčí a umírají také bezdomovci. Padl i sirotek z azyláku
Bez domova a bez rodičů, k obraně Ukrajiny se však přihlásil dobrovolně. Ale ještě před třicátými narozeninami padl. „Bojoval celé dva roky a zahynul na frontové linii mezi Dněpropetrovskou a Doněckou oblastí. Strašně moc přitom toužil po vlastním domově a během vojenské služby si dokonce koupil chatku se zahradou. Bohužel nikdy už vysněný domov nespatřil na vlastní oči, jen na videu,“ vypráví pro CNN Prima NEWS Nataliya Sanotska, ředitelka azylového domu Společnosti vzájemné pomoci Osela v západoukrajinském Lvově.
Zdánlivě to nedává smysl. „Ano, je to docela paradox, že do války odcházejí i lidé bez domova. Nebožáci z okraje společnosti, kam je ovšem vypudil i náš systém, který bezdomovectví moc neřeší. Přesto hned po invazi v únoru 2022 mnozí naši klienti ani nezaváhali a šli za tento systém, který se k nim chová nevstřícně, dobrovolně bojovat,“ vypráví 50letá Nataliya Sanotska (Наталія Саноцька), někdejší univerzitní docentka filozofie z ukrajinského Lvova, jež akademickou kariéru vyměnila za práci s lidmi, kteří ztratili střechu nad hlavou.
ČTĚTE VÍCE: Chaos okolo mírového plánu pro Ukrajinu. Sepsat ho měli Rusové, Trumpovo okolí čelí kritice
Invaze a 10 dobrovolníků z azyláku
Její životní krédo zní: „Nepotřebné věci, stejně jako nepotřební lidé, neexistují.“ A lidé ze samého dna ukrajinské společnosti to dokázali hned po vpádu ruské armády. „Z komunity třiceti bezdomovců, kteří tehdy žili v našem azylovém domě, odešlo do války dobrovolně deset našich klientů,“ vypráví Sanotska, která společnost vzájemné pomoci Osela (Спільнота взаємодопомоги Оселя) v západoukrajinském Lvově řídí třináct let. „Bohužel, dva z dobrovolníků na frontě zahynuli.“
Čtěte také
Jeden z oněch dvou padlých byl sirotek. „V naší komunitě se ocitl ve svých pětadvaceti letech. A nejen že vyrůstal bez rodičů někde v Karpatské oblasti, sám ale nevlastnil vůbec nic. U nás se ale chytil dobře, zajistili jsme mu práci a téměř vše, co vydělal, šetřil na vysněný malý domek, ve kterém toužil založit rodinu,“ vypráví šéfka centra pro bezdomovce.
Když ale Putin v únoru 2022 vtrhl na Ukrajinu, rozhodl se tento snílek, že svůj potenciální domov – tedy manželku, děti a dům – půjde bránit se zbraní v ruce: „V průběhu války se pak k tomu velkému přání hodně přiblížil, když si chatu se zahrádkou opravdu koupil. Bohužel, už se tam nestačil podívat, jen někde v zákopech si pouštěl video, které mu poslali lidé, kteří celou koupi úředně zařídili,“ vypráví ředitelka. A smutně dodá: „Zahynul po dvou letech bojů na frontové linii mezi Dněpropetrovskou a Doněckou oblastí.“
Bezdomovectví je na Ukrajině problém, jemuž se státní správa příliš nevěnovala ani před válkou. Nezisková Společnost vzájemné pomoci Osela v západoukrajinském Lvově je v tomto směru výjimečná, pro lidi bez domova postavila azylový dům a pomáhá jim i programy přímo v ulicích města. Ředitelka společnosti Nataliya Sanotska vypráví i o hrdinech z řad bezdomovců, kteří zahynuli v bojích s ruskými okupanty. Zdroj: Ivan Motýl
Z opovrhovaných se stávají hrdinové
Na frontu už dobrovolně odešlo anebo bylo povoláno celkem 29 klientů azylového centra Osela, které ve Lvově řídí Nataliya Sanotska. „Válka odhaluje unikátní projevy lidského konání, to je pro mě jako filozofku hodně zajímavé. Lidmi bez domova většinová společnost na Ukrajině spíše opovrhuje, ale oni za ni jdou odvážně položit život. Jsou to hrdinové,“ podotýká.
V porovnání s Českou republikou je pomoc ukrajinského státu lidem bez domova minimální: „Téměř nemožné pro nás bylo získat jen stavební povolení pro stavbu azylového domu. Nakonec se to podařilo, což považuji za malý zázrak.“
Společnost vzájemné pomoci Osela přitom sehrála významnou úlohu při první velké uprchlické vlně na jaře roku 2022, která do Lvova přinesla statisíce uprchlíků z východu a jihovýchodu Ukrajiny. „Někteří přijeli jen v bačkorách a županu, jak museli rychle utíkat před okupanty. Ve Lvově se neměli ani kde umýt a kde složit hlavu, a tak jsme dělali, co bylo v našich silách,“ vzpomíná žena, která filozofii, tedy teoretické studium základních otázek existence, rozumu, poznání či mysli, vyměnila za reálnou pomoc bližním.
Hraniční stav bytí: bezdomovectví i válka
A nikdy nelitovala, že se rozhodla, jak se rozhodla. Vlastně ji práce s bezdomovci připravila na válku: „Bezdomovectví, to je život na hraně, a teď se na hranu dostala celá Ukrajina.“ Miliony Ukrajinců, kteří mají domov a vedou spořádané životy, dnes totiž také stojí na hraně života a smrti. A jsou v neustálém stresu, že po nebi přiletí smrt. „Pro válku nemám dostatek slov ani jako filozofka. Není teď v lidských silách popsat všechnu tu hrůzu, kterou denně prožíváme. Podobně jako existencialisté teď ovšem vidím, že válka je něčím naprosto mezním, co odhaluje opravdové jádro samotného lidského bytí.“
U zrodu Společnosti vzájemné pomoci stála její sestra a výtvarná umělkyně Olesa, která však po těžké nemoci předčasně zemřela. Když první den roku 2003 připravila novoroční večeři pro lvovské bezdomovce, Olesa si uvědomila, jak ukrajinský stát tuto skupinu občanů ignoruje: „Společnost si nemůže dovolit někoho vyškrtnout ze svého seznamu, ale postkomunistická Ukrajina bezdomovectví vůbec neuznala jako jeden ze zásadních sociálních problémů. Ale jak můžete žít šťastně v zemi, v níž lidé běžně umírají hlady nebo zimou přímo na ulicích?“
Olesa se ruské invaze nedočkala, ale její sestra Nataliya její odkaz nese dál. A připomíná, že teď už na ukrajinských ulicích neumírají jen bezdomovci, ale prakticky kdokoli, koho zasáhnou nevypočitatelné ruské střely, které z oblohy rozsévají smrt i tam, kde to běžní civilisté neočekávají. I kdekoli ve Lvově, jak už to místní mnohokrát pocítili.
„I proto se každý den v 9 hodin dopoledne v naší zemi na minutu zastaví čas. Většina lidí v tu chvíli pomyslí na své nejbližší, kteří padli na frontě nebo zahynuli pod ruskými nálety. A symbolicky i na všechny ostatní ukrajinské oběti,“ popisuje ředitelka azylového domu Nataliya Sanotska jednu zásadní tradici, kterou zrodila válka: „Ať se v devět hodin nacházíme kdekoliv, společná modlitba sjednocuje celý národ a dává nám sílu dále žít.“
Čtěte také
Děda ji varoval, že se Rusáci vrátí
Že Rusko vpadne do její země s tanky, to si reálně nedovedla představit, ale vždy měla v paměti slova svého dědečka, který ji před zákeřností Kremlu varoval. „Dědečkovi jsem vděčná za moc věcí. Částečně mě vychovával, a když Ukrajina v roce 1991 po rozpadu Sovětského svazu vlastně tak nějak samovolně získala nezávislost, hodně se z toho radoval, ale zároveň mě varoval: ‚Pamatuj si, že tohle ještě není vítězství, oni se ještě vrátí.‘“
Vrátili se. Napřed si v roce 2014 vzali Krym a rozpoutali občanskou válku na Donbase. A v únoru 2022 se pokusili okupovat celou Ukrajinu. „Tehdy kolem roku 1991 jsem se jako šestnáctiletá holka dědečka ještě zeptala, proč si myslí, že se Rusové znova pokusí získat Ukrajinu. Odpověděl mi, že jsme za naši nezávislost nic nezaplatili, že jsme za ni nemuseli bojovat, a proto si ji ani nebudeme vážit. Že si svobodu ještě budeme muset vybojovat.“
Čtěte také
Korupčníci vs. lidé bez střechy nad hlavou
A teď za svobodu bojují i lidé bez domova. A zároveň přibývají noví bezdomovci, neboť válka generuje chudobu a s ní spojené základní existenční potíže. Hlad, nemoci. „Ve Lvově nás o nějakou formu pomoci denně požádá asi 70 nešťastníků,“ říká Nataliya Sanotska. Nezisková organizace Osela proto ve Lvově vydává polévku a provádí sběr starého šatstva i obuvi. „Ve městě máme 25 sběrných kontejnerů, zužitkujeme úplně vše, co do nich lidé vloží.“ Přesně v duchu hesla: „Nepotřebné věci, stejně jako nepotřební lidé, neexistují.“
Na některé Ukrajince je docentka filozofie přece jen naštvaná. „Vadí mi všichni, kdo tvoří korupční systém a okrádají Ukrajinu a Ukrajince jen kvůli svým osobním potřebám.“ Denně se totiž setkává s lidmi na úplně opačném spektru společnosti: „Nemají vůbec nic, a přece myslí na svoji vlast více než ti korupčníci, a dokonce i dobrovolně odcházejí na frontu.“
(Poznámka: Text vznikl ve spolupráci CNN Prima NEWS a Nadace Partnerství z Brna).
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Spravedlivý mír na Ukrajině? O tom konec války nebude. Jde už jen o rozsah ztrát, říká Šándor
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
