REPORTÁŽ: Zasypáni černým uhlím aneb Jak spočítat oběti hornictví. Jsou jich tisíce
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Historici počítají oběti těžby uhlí, zatím došli k číslu 3000.
Naposledy v českém dole zahynulo v roce 2018 13 havířů.
Z lidského hlediska se těžba nevyplatila, říká bývalý horník.
Žádné další důlní neštěstí už nenastane.
Roztříštění lebky, pád do šachty, zasypání uhlím. Těžba černého uhlí si vyžádala tisíce mrtvých, přesné číslo zatím nikdo nezná. „Určit počet obětí za zhruba 250 let těžby v Ostravsko-karvinském revíru, to je docela komplikovaná záležitost,“ potvrzuje historik Aleš Zářický z Ostravské univerzity. Udušení plyny, rozdrcení těla horninou, uhoření, takové údaje nyní badatelka Libuše Salomonovičová vypisuje z matrik, aby zabité havíře spočítala: „Zatím jsem došla k číslu v řádech nižších tisíců, ale zdaleka nejsem u konce.“ Jisté je pouze to, že v hornictví už nikdo další nezahyne, neboť hlubinné dobývání uhlí v České republice skončilo 31. ledna 2026.
Na hřbitovech v Ostravsko-karvinském revíru leží bezpočet obětí hlubinné těžby černého uhlí. V únorové slotě procházím centrálním městským pohřebištěm ve Slezské Ostravě, kde hned za kostelem sv. Josefa nacházím několik hromadných hrobů s ostatky havířů.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Zkáza kolonií postupuje jako mor. Hornická Bedřiška není jedinou obětí
„Horníci Jámy Trojice, oběti svého povolání, dne 3. 9. 1936,“ čtu na jednom z náhrobků. Na žulové desce se dokonce dochovaly i portrétní fotografie všech čtyř obětí. V porcelánových rámečcích, které jsou nalepeny na pomník.
Hromadná neštěstí vs. smrt jednotlivců
„Oběti velkých hornických tragédií spočítané jsou. Problém je v něčem jiném, protože na šachtách v revíru byly běžné i smrtelné úrazy jednotlivců. A určitě nešlo pouze o dva, tři smrťáky za rok na jednom konkrétním dole, ročně se jich na každé šachtě stávalo i více,“ vysvětluje historik Aleš Zářický. To už jsem na Ostravské univerzitě. Když na podzim roku 1945 Československo znárodnilo šest těžařských firem a vytvořilo národní podnik Ostravsko-karvinské doly (OKD), stal se erár majitelem 30 šachet v revíru. A kdyby v podzemí každé z těch 30 šachet došlo „pouze“ ke třem smrtelným úrazům ročně, za 10 let by to bylo 900 obětí a za 50 let 4 500.
Čtěte také
V éře Rakouska-Uherska, v meziválečném Československu i za socialismu byly za důlní neštěstí považovány jen události, při kterých zahynuli nejméně čtyři horníci. Ostatní tragédie, které si vyžádaly menší počet obětí, prostě zmizely v propadlišti dějin. Společně se jmény smrtelně zraněných, většinou jednotlivců, kteří v dole podlehli vážnému úrazu.
Tváře mrtvých horníků na hřbitově
Jména havířů, kteří zahynuli 3. září 1936 na ostravském Dole Trojice, jsou známa. V dole naposled vydechli Antonín Vylegal, Antonín Olšar, František Káňa a Jan Kurka. Na jediném místě zahynuli čtyři osoby, takže událost úřady prohlásily za hornické neštěstí. Zemřeli v závalu, který způsobil důlní otřes ve sloji Adolf. „Po dvoudenním úsilí byly vyproštěny jejich mrtvoly a v neděli byli všichni čtyři hrdinové práce pohřbeni,“ uvedl tehdejší tisk.
Na hřbitově ve Slezské Ostravě si detailně prohlížím snímky zasypaných, fotky jsou vytištěny na kulatých porcelánových rámech a zasazeny do náhrobku. Tvář 54letého Antonína Vylegala zdobí knír, zatímco ostatní tři havíři jsou bezvousí. Antonín Olšar zahynul ve věku 42 let a z fotky se dívá ve svátečním: v bílé košili, vestičce a saku. Stejně jako František Káňa, jenž ve štole Adolf zahynul 22 dnů před svými čtyřicátými narozeninami. Nejmladší Jan Kurka ještě neměl ani 30 let, na náhrobním snímku má černou košili a jako jediný je vyfocen bez kravaty. Hrdí havíři, spořádaní otcové rodin…
Roztříštění lebky, pád do šachty, zasypání uhlím. Těžba černého uhlí, která po 250 letech skončila letos na konci ledna, si vyžádala tisíce mrtvých, přesné číslo zatím nikdo nezná. Na snímku oběti z Ostravy z roku 1936. Zdroj: Ivan Motýl
Jména těchto čtyř mrtvých revír zná 90 let. Ostravská badatelka Libuše Salomonovičová ale téměř každý den nachází nová jména zapomenutých hornických obětí, pátrá po nich ve starých matrikách zemřelých. „Tak třeba Důl Evžen v Petřvaldu u Ostravy, kde měli smrťák 25. ledna 1932. Zahynul tam horník Adolf Wilczek a v matrice je zapsáno, že příčinou smrti byla zlomenina lebky při práci v dole,“ ukazuje matiční zápis.
Žádný pomník nemají ani dva horníci z Dolu Jan Šverma v ostravských Mariánských Horách, kteří zahynuli 18. září 1949. Pouze v matrice se zachoval tento zápis: „Zlomenina hlavy a hrudníku.“ Jmenovali se Emil Grym a Jan Slovák.
Badatelka už napočítala 3000 obětí
Spočítat všechny zabité v revíru a dát jim znova jména, o to se dosud žádný historik nepokusil. Až nyní se do výzkumu pustila badatelka Libuše Salomonovičová. „V penzi mám hodně času, tak procházím jednu matriku za druhou a vypisuji jednotlivé smrťáky v revíru,“ vysvětluje historička narozená v roce 1937, jež se zabývá i dějinami Židů na Ostravsku. Neuvěřitelně vitální žena, kterou aktuální a definitivní ukončení těžby uhlí v revíru k 31. lednu 2026 nadmíru dojalo: „Pocházím z havířské rodiny, táta byl revírníkem na Dole Hubert v ostravském Hrušově. Jako malá jsem si hrála na uhelné haldě, a to s dětmi z celé hornické kolonie.“
Kříže v podzemí šachet vlastně počítá kdykoli, když se rozhodne prohlížet další matriku zemřelých z digitální databáze Zemského archivu v Opavě. „Zatím jsem si vypsala přes tři tisíce obětí, přitom jsem ani zdaleka neprošla všechny matriky zemřelých v regionu,“ vysvětluje. Salomonovičová využívá dobového úzu, že představitelé církví v matričních zápisech uváděli i přesnou příčinu smrti. „Tady mám třeba složku z Dolu Hubert, na kterém pracoval můj otec,“ ukazuje část rozpracovaného díla. „Ladislav Kolesa zemřel 4. ledna 1928, udušen horninou na Dole Hubert,“ cituje z matriky. A hned zápis i zajímavě komentuje.
Rubání vleže a rozdrcení lebky
„Mnozí ostravští horničtí důchodci si ještě pamatují, jak museli v dole rubat uhlí i vleže. Ostravská část revíru se vyznačovala nízkými slojemi, říkalo se jim ležáky, prostě se slojí téměř plazili se sbíječkou v ruce,“ líčí badatelka. „Nejčastějším typem úrazu proto bývalo rozdrcení lebky nebo hrudníku. Stačilo, když se v nízké sloji nečekaně uvolnil kus uhlí nebo kamene. V karvinské části revíru byly sloje široké, tam nikdo nemusel ležet, zato se tam více umíralo při výbuchu metanu nebo při důlních otřesech,“ dodává.
Čtěte také
Jsou to děsivá fakta, doly v Ostravsko-karvinském revíru smrtka navštěvovala i několikrát za měsíc. Badatelka namátkou nalistuje výpisky vztahující se k červnu roku 1929: „4. června 1929, Důl Odra v Ostravě, otrava uhelnými plyny. 6. června 1929, Důl Žofie v Orlové: usmrcen zasypáním. 7. června 1929, Důl Žofie v Orlové: usmrcen při práci. Důl Nová jáma v Lazech, 16. června 1929: fraktura hrudníku. 23. června 1929, Důl Ignát v Ostravě: důlní úraz elektrickým proudem.“
Hrozivé zápisky o hornických smrtích, a to za pouhých 20 dnů. A za každou oběť tehdy plakali nejbližší. Vdovy, děti, rodiče i přátelé.
Historik: Co vše je smrt na šachtě?
Dosud historici pouze obecně uváděli, že obětí hornické práce jsou „tisíce“. Badatelka Libuše Salomonovičová ony „tisíce“ postupně upřesňuje. A díky jejímu výzkumu už je možno uvádět, že v Ostravsko-karvinském revíru zahynuly od konce 19. století do 31. ledna 2026 nejméně 3000 horníků.
Práci kolegyně Salomonovičové oceňuje i o generaci mladší historik Aleš Zářický z Ostravské univerzity: „Máme se teď od čeho odrazit a zároveň víme, že číslo tři tisíce není zdaleka tím konečným. Že je to v tuto chvíli pořád podhodnocený údaj o celkovém počtu obětí.“
ČTĚTE TAKÉ: Černá kronika SSSR:. První masový vrah zabíjel lidi jako dobytek, psal o něm i Bulgakov
Takže obětí může být třeba pět tisíc i více? „Je to docela možné, podle mě to nikdy nespočítáme úplně přesně. A můžeme za smrtelný úraz v dole považovat i ten, když horník zemře v nemocnici až 14 dnů po těžkém úrazu? Zatím nemáme přesnou definici, co všechno považovat za smrt na šachtě,“ přemítá Zářický, odborník na dějiny průmyslu.
Poslední mrtví nemají jména
Stojím před Dolem ČSM ve Stonavě na Karvinsku, ze kterého byl 4. února slavnostně vyvezen poslední vozík s černým uhlím. I tady se umíralo až téměř do samého konce těžby. Například v březnu 2022 jeden horník Dolu ČSM zahynul při závalu důlní chodby a v lednu 2023 uhelné podzemí zabilo dalšího havíře při horském otřesu. A když na tomto dole 20. prosince 2018 vybuchl důlní plyn metan, zahynulo v hloubce 800 metrů hned 13 havířů najednou.
Oběti výbuchu mají památník nedaleko šachty, v centru obce Stonava. Je to desetitunová kamenná slza, důstojná vzpomínka na kamarády z hlubin. I pocta slzám, které prolili pozůstalí. Co je pro mě zcela nedůstojné, to je absence jmen obětí posledního velkého hornického neštěstí. Na pomníku nejsou uvedena a v obci se vymlouvají na zákonné ustanovení o ochraně osobních údajů. Pochybuji, že by některý z mrtvých horníků předem odmítl, aby v případě smrtelného úrazu bylo záměrně zatajováno jeho jméno.
U hrobu bez ostatků
Všude jinde v revíru jsou jména obětí uváděna. Od památníku ve Stonavě se přesunuji do obce Doubrava, to je necelých sedm kilometrů. Zastavuji u zasněženého hřbitova a hned za jeho branou se pokloním obětem dvou obrovských tragédií na Dole Doubrava. Při důlním výbuchu 7. května 1985 zahynulo v šachtě 25 havířů, z toho šest báňských záchranářů. Metan na Doubravě zabíjel i 12. února 1949, kdy si zdejší šachta vzala 19 obětí.
Čtu si na pomníku jména 25 obětí z roku 1985: „Milan Ammer, František Bělák, Jaromír Fišmol, Alois Gajda, Marian Hánek, Jiří Hanousek, Antonín Kavan…“ Důl Doubrava už dnes nestojí, definitivně zanikl v roce 2011 a v krajině po něm zůstal jen takzvaný „jámový poklop“. Ale přibližně 900 metrů pod zemí stále zůstávají i ostatky 17 z 25 zabitých havířů. „Přes veškerou snahu se jejich těla nikdy nepodařilo dostat z prostoru výbuchu na povrch,“ uvádí se na pamětní ceduli u doubravského památníku.
Roztříštění lebky, pád do šachty, zasypání uhlím. Těžba černého uhlí, která po 250 letech skončila letos na konci ledna, si vyžádala tisíce mrtvých, přesné číslo zatím nikdo nezná. Na snímku pomník obětem dvou velkých neštěstí na Dole Doubrava. Doubravský hřbitov, únor 2026. Zdroj: Ivan Motýl
Nevěřím příliš v Boha, ale tady u pomníku v Doubravě mám chuť zakřičet: „Bože, to je dobře, že už těžba černého uhlí skončila!“ Když jsem v červenci 2001 sfáral jako novinář právě na Doubravě, v hloubce asi 730 metrů začala hořet důlní lokomotiva. Mohl to být velký pr*ser, ale podařilo se ji včas uhasit. V hlubinách šachty nikdo neví, kdy se to tragicky zvrtne…
Těla uvězněná v Dole Doubrava po výbuchu z 12. února 1949 se z útrob šachty vyvézt podařilo, i když až v dubnu roku 1950. „Přístroje neměli nasazené, byli bez známek popálenin, ale měli rozdrcené lebky. Výbuchem byli zjevně překvapeni za chůze a smrt nastala mechanickým působením vzdušné rázové vlny okamžitě,“ zjistili záchranáři, když se dostali na místo výbuchu.
Tady je několik jmen obětí z února 1949, která jsou vytesána do žulové desky na doubravském hřbitově: „František Bijok, Jan Bilík, František Bystroň, Rudolf Dzuman, František Fojtík, Josef Chajura, Arnošt Jasník…“
Jak oznamovala smrt havířským vdovám
V bytě Libuše Salomonovičové v ostravské Porubě svítí obrazovka počítače a badatelka zkoumá další matriky zemřelých v digitálním archivu. „Dělám to i z úcty k těm havířům, kterým jsem pohlédla do tváře, když už byli po smrti,“ vypráví. Než získala místo historičky v muzeu, musela nějaký čas pracovat jako vedoucí sociálního odboru na ostravském Dole Rudý říjen, pod který patřila i šachta Petr Cingr.
„Když po nějakém smrťáku vyvezli zabitého ze šachty a chlapi ho umyli v hornických koupelnách, tak jsem se vždycky šla podívat, v jakém stavu je tělo. Čekala mě totiž návštěva vdovy nebo rodičů oběti, a když byl havíř hodně zmasakrovaný, tak jsem se rodině snažila rozmluvit, aby mrtvého chtěli vidět. Protože by z toho měli další šok,“ vypráví 88letá badatelka, která se sociální práci v OKD věnovala v šedesátých letech.
Roztříštění lebky, pád do šachty, zasypání uhlím. Těžba černého uhlí, která po 250 letech skončila letos na konci ledna, si vyžádala tisíce mrtvých, přesné číslo zatím nikdo nezná. Na snímku badatelka Libuše Salomonovičová. Zdroj: Ivan Motýl
A stálo to vůbec za to?
Hornictví. Práce, která zabila nejméně tři tisíce horníků, ale možná těch obětí bylo i pět nebo šest tisíc. Měla taková dřina vůbec smysl? Stálo to za to?
„Z lidského hlediska to za to určitě nestálo,“ přemítá nad množstvím padlých v boji o černé zlato někdejší horník Ladislav Vrchovský. Už v šedesátých letech se do hornictví přihlásil dobrovolně, to byl ještě na základní škole. Valašský klučina tehdy uvěřil slibům náborářů z OKD, že hornické učiliště je nejlepší školou na světě. V listopadu 1989 pak Vrchovský patřil k vůdcům stávkujících havířů v revíru a později o své zkušenosti napsal i román Z podzemí ke slunci.
„Z hlediska průmyslového pokroku ta těžba samozřejmě dávala obrovský smysl,“ dodá po chvíli. Jenže za okamžik ten přínos zase zpochybní. „Bylo to za cenu obrovských lidských ztrát.“
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Už žádné černé zlato. Na Karvinsku zavírá poslední důl, přímo na šachtě vyrostl úřad práce
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
