Rozhovor s Janem Steinsdörferem z Chinaski
Už ve dvanácti letech měl jasno, že jeho životem bude hudba. Rodinné kořeny, láska ke starým swingovým big bandům a nezdolná touha dokázat svým spolužákům, že být outsiderem není vždycky na škodu, ho dovedly k úspěšné kariéře. Pianista, skladatel a člen kapely Chinaski Jan Steinsdörfer vypráví v rozhovoru na CNN Prima NEWS o svých hudebních začátcích, výzvách spojených s kapelou i o spolupráci na populární show Zrádci.
Pocházíš z hudební rodiny? Nebo jak jsi se dostal k hudbě a ke hraní na klavír?
Pocházím z rodiny, která hudbu provozovala, ale ne na profesionální úrovni. U nás doma k ní měli všichni vztah, speciálně děda byl barový pianista, starý swingař, a to mě hodně ovlivnilo. V dětství jsem totiž u prarodičů trávil hodně času, procházel jsem tam desky Glena Millera a Dukea Ellingtona, zkrátka starých big bandů. Hodně jsem je poslouchal, a ač to moji vrstevníci moc nechápali, mě to nějakým způsobem nadchlo a ovlivnilo.
ČTĚTE TAKÉ: Chinaski si zahráli na neandrtálce. Nový klip natočili v režii Marhoula a Čvančarové
V nějakých rozhovorech jsi říkal, že jsi už ve 12 letech měl jasno, že chceš být hudebníkem. Od té doby jsi skutečně nezvažoval žádnou jinou cestu?
Vlastně nezvažoval a naštěstí moje hudební směřování nikdy nemělo nějaký velký propad, abych musel přemýšlet nad něčím jiným. A kdybych měl dělat něco jiného, tak vlastně vůbec nevím, co by to bylo. Moji kamarádi třeba za covidu taxikařili nebo rozváželi rohlíky, takže něco podobného bych asi dělat mohl, ale mou velkou výhodou je, že mě strašně baví objevovat různá zákoutí hudby, ať už žánry či postupy práce, psaní not pro symfonický orchestr nebo produkování hip hopových beatů. Tenhle velký rozptyl mi hodně pomáhá v tom, že práce mám pořád dost a nemusím hledat jiné alternativy.
Tvé kroky potom směřovaly na Konzervatoř Jaroslava Ježka v Praze. Bylo ti nějakých patnáct let, nebáli se rodiče tě pustit do Prahy?
Strašně se báli. Moji rodiče jsou rozvedení, vyrůstal jsem jen s maminkou, která se samozřejmě hodně bála. Vidím to teď u svých dětí, že vlastně nevím, jestli bych je v patnácti pustil do Prahy. Ale ona byla trochu přesvědčena okolím, protože jsem asi v dětství vykazoval nějaké známky talentu. A to okolí, ať už to byl můj učitel piana nebo různí lidé, co se motali kolem hudby v Západočeském kraji, ji trochu přinutilo, aby mě tam pustila.
Naštěstí, protože patnáctý a devatenáctý rok je klíčový v hudebním vývoji, člověk není tolik rozptýlený ničím kolem. Já jsem v tu dobu na rozdíl od mých spolužáků třeba ani nepil. Opravdu jsem čtyři roky jen seděl u piana a kdybych je neměl a chodil někam na gympl, už to nedoženu.
Obavy tedy nebyly na místě, skutečně jsi byl zapálený jen do hudby?
No, obavy samozřejmě byly na místě, když jsem viděl, do čeho jsem přišel. Na konzervatoři byli starší žáci – v ročníku se mnou byli i pětadvacetiletí kluci a vedle Ježkárny fungovala hospoda, kam se pravidelně chodilo i s učiteli. Ale já jsem se tomu ještě nějaká léta úspěšně vyhýbal.
Byl jsem outsider a všem jsem chtěl dokázat, že to zvládnu.
V tu dobu jsi začal hrát v kapele Zbyňka Drdy...
On je totiž také z Karlových Varů a chodil do hudebky s mým kamarádem, bubeníkem Oliverem Lipenským. A ve chvíli, kdy vyhrál třetí českou SuperStar, sestavil kapelu a my jsme byli tak nějak první na ráně. Bylo to takové moje první přičuchnutí k pop music v době, kdy jsem se učil psát jazzové big bandy a cvičil jazzové věci.
Ale já jsem k tomu vždycky trochu inklinovat. Vrátím se ještě k tomu, co mě motivovalo být muzikantem. Šlo jednak o to, že mi nikdo moc nevěřil, byl jsem outsider a všem jsem chtěl dokázat, že to zvládnu. A za druhé vždycky, když jsem se díval na nějaké přenosy populární hudby a byly třeba na playback, nebo ty kapely nehrály moc dobře, jsem si říkal: „Vždyť pop jde dělat líp.“ A pak jsem na Slavících viděl, jak se všichni plácají po zádech, jsou kámoši a chtěl se dostat mezi ně a dělat pop lépe. Takže příchod ke Zbyňkovi pramení z pocitů v mém dětství.
Zmínil jsi, že jsi byl outsider. Někde jsi říkal, že spolužáci, kteří se ti tehdy vysmívali, si teď píšou o volňásky. Je to velké zadostiučinění?
Je to úplně super! Ale nutné říct, že jsem jim v tom samozřejmě trochu pomáhal – nechodil jsem moc ven, nosil dlouhé mastné vlasy, nebyl jsem oblečený podle poslední módy, plus jsem doma poslouchal jazz a hrál na piano.
Ale je strašně příjemné, když se to potom otočí. A kluci, kteří tehdy chodili po škole kouřit cigára, teď říkají, že se ti povedlo to, čemu jsi věřil od útlého dětství.
Spolupracoval jsi snad s každým z české scény. Mohu zmínit Karla Gotta, Ewu Farnou, Tomáše Kluse, Vladimíra Mišíka, Pokáče, Lenny, Sofiana, Graye 256, Miraie, Vesnu. Je toho zkrátka hrozně moc. Je ještě někdo, s kým ti spolupráce chybí a stál bys o ni?
Mě by asi bavilo, ale těch interpretů není moc, dělat víc třeba hip hopové věci. Má to hodně blízko k jazzu, tímto směrem jde celá jazzová newyorská scéna. A jak mám blízko k elektronice a popu, tak mě tohle spojení hodně baví.
Minulý rok jsem hostoval na Metronome festivalu se Sofianem, a to mě strašně nabíjelo. Takovou energii by mne bavilo i do budoucna rozvíjet víc.
Hodně jsem stál o to, aby na koncertech zazněl Můj svět, který mám moc rád. Michal ale řekl, že ho hrát nechce a nepřemluvili jsme ho.
Když se bavíme o různých žánrech, uvažuješ i nad změnou hudebního směřování kapely Chinaski?
Když jsem se dostal do kapely, tak lidé, kteří mě doporučili, chtěli, abych ji nějakým způsobem oživil. Vlastně jsem s tím prvních pár let hodně bojoval, protože jsem na Chinaski vyrostl a měl jsem je hrozně rád. A ono je hrozně těžké implementovat své hudební já, dupnout na pilu a udělat fakt velkou změnu. Protože kapela nejsou jenom interpreti, ale stojí na zažitých písničkách. Když se podívám na setlist koncertů v O2 Areně, Hradci Králové i Brně, které nás čekají, pocházejí dvě třetiny písniček z dob, kdy jsem v Chinaski ještě nebyl. Takže je skutečně těžké přijít a říct: „Uděláme něco s rapovým featem.“ Nehledě na to, že ne všechno se ke kapele hodí a je skutečně těžké najít kompromis mezi tím, co jsem jen já a co jsou Chinaski.
Máš nějakou písničku, kterou jsi chtěl na ty koncerty vyloženě prosadit?
Každý z kapely je autorem nějakých písniček a je trochu nebezpečné prosazovat si ty své. Zařekl jsem se, že to dělat nebudu. Ale hodně jsem stál o to, aby zazněl Můj svět, který mám moc rád. Michal ale řekl, že ho hrát nechce a nepřemluvili jsme ho.
Nemůžu tu nezmínit show Zrádci. Ta je teď velmi populární na televizních obrazovkách a režisér Markus Krug s Vojtěchem Kotkem v podcastech často zmiňují, že jsi se na ní podílel. Můžeš popsat, co tvoje práce obnášela?
Dlouho jsem vlastně nevěděl, co Zrádci jsou, jen občas jsem někde vídal billboardy. Myslím, že když běžel druhý díl, viděl jsem podcast, v němž kluci vysvětlovali, o co jde. A ten den jsem měl zmeškaný hovor od Markuse, který mě požádal, jestli bych neudělal pro Zrádce nějakou hudbu.
Oni už měli ten pořad osazený nějakou existující hudbou, ale na tu musíte získat licenci. A když se to nepodaří a nejde o nějaký zásadní moment, vymění se za podobnou. Ale tady šlo zrovna o dva konce epizod, u nichž hudba seděla „jako prdel na hrnec“, takže na ni byli strašně fixovaní a potřebovali něco v tom duchu. Oslovili mě a tracky, které mi Markus poslal, byly fakt neuvěřitelně zprodukované. Bylo pro mě velkou výzvou vyrovnat se tomu zvuku, navíc za velmi krátkou dobu. Ověsil jsem hudbou konec páté a sedmé epizody. S Markusem je skvělá spolupráce, jeho standard kvality je vysoký a jsem moc rád, že mi tuhle nabídku dal.
Celý rozhovor s hudebníkem Janem Steinsdörferem, ve kterém promluvil o spolupráci s Ewou Farnou, chystaných koncertech Chinaski i zdolaných životních metách, si můžete pustit ve videu v úvodu článku.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Když mi Chinaski zavolali, skákal jsem radostí, říká Pavlík. Jak to mají v kapele s alkoholem?
