Když mi Chinaski zavolali, skákal jsem radostí, říká Pavlík. Jak to mají v kapele s alkoholem?

Bubeník kapely Chinaski Lukáš Pavlík v rozhovoru pro CNN Prima NEWS

Rozhovor s Lukášem Pavlíkem z Chinaski

Když něco chcete, musíte po tom toužit, říká bubeník kapely Chinaski Lukáš Pavlík. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS promluvil o svých hudebních začátcích, lásce k hudbě i seznámení s manželkou Lucií Černíkovou.

Tvůj tatínek byl muzikant. Byl to právě on, díky komu ses začal věnovat hudbě?
Ano, můj otec hrál na baskytaru a na kytaru. Byl to on, kdo mi dal základy bicích nástrojů a seznámil mě s mým prvním učitelem Jiřím Homolou, ke kterému jsem začal chodit do Základní umělecké školy Vladimíra Ambroze. Ale nutno říct, že k hudbě mě vedla i moje máma, která je hodně senzibilní a hraje na piano. Právě ona se mnou jezdila odmalička na každý koncert a točila mě na videokameru. Já jsem si to potom přehrával a učil se z toho hrát, protože když člověk vidí své chyby, tak má na co navazovat. Navíc i můj dědeček hrál na saxofon a na klarinet, takže po něm jsem zdědil nějaké nástroje a zároveň taky hudební vzdělání. Vlastně celá rodina mě v hudbě podporovala.

ČTĚTE TAKÉ: I když jsme spolu nemluvili, na pódiu nám to vždycky fungovalo, říká Táborský z Chinaski

A proč ses nakonec rozhodl pro bicí?
S tímto nástrojem jsem se seznámil na základní škole – asi v šesté třídě nám pořídili novou bicí soupravu. A můj učitel na hudební výchovu Petr Knotek zahrál takový ten klasický přechod a já v tu chvíli věděl, že to je můj nástroj. Naježily se mi chlupy a věděl jsem, že je to, na co jsem čekal celý život.

Ty ses potom dostal na konzervatoř do Brna a během studia jsi jezdil hrát i do zahraničí, například do Japonska. Jak k tomu došlo?
V Brně na konzervatoři jsme měli jak bicí soupravu, tak zároveň i melodické bicí nástroje a byla povinnost hrát také v orchestru. Což mě bavilo, hráli jsme spoustu maturitních plesů. A oni si mě pak vybrali do jednoho evropského orchestru, který absolvoval turné v Japonsku. Takže já s jedním parťákem jsme tam jeli, připojili se k dalším německým a polským spoluhráčům a vyletěli takhle za hranice.

Měli jste možnost se tam porozhlédnout?
Měli jsme tam průvodkyni, mohli jsme nahlédnout do opravdu starobylého Japonska, do tradičních vesniček, vzali nás na opravdu krásná místa. Zároveň tehdy jsem to ještě nedokázal tolik ocenit. Pamatuji si například, že hned první uvítací jídlo bylo sushi. Já měl velký hlad, ale nějak jsem si to nedokázal vychutnat. Projeli jsme tam několik sálů, včetně toho největšího v Asii – Suntory Hall, kde jsme turné zakončili. Podívat se tam a nasát atmosféru, je opravdu zážitek.

Jaké je japonské publikum?
Nesmírně vděčné. Víte, oni mají velkou citlivost v sobě a spoustu věcí chtějí mít perfektní. Takže dokážou ocenit, když někdo něco umí, a skutečně to byl zážitek na celý život.

Poté, co jsi absolvoval v Brně, jsi se přesunul do Prahy. Byla to velká změna?
Když jsem přešel z Brna do Prahy, měl jsem hodně času na muziku. Spoustu předmětů jsem měl totiž uznaných už z brněnské konzervatoře. A náhoda tomu chtěla, že jsem tehdy začal hrát v pražských klubech jazzovou muziku. Jednoho dne za mnou přišel Ondřej Kabrna, profesor z Ježkovy konzervatoře, a zeptal se mě, co dělám večer. Já řekl, že nic, a v tu chvíli už nebylo cesty zpět. Pět let jsem objížděl pražské kluby, hrál s různými umělci. V podstatě už to byly takové jazzové jamy, a na tom jsem se hodně naučil. Hudba je totiž jako řeč, a kolik umíte řečí, tolikrát jste člověkem. Takže kolik já umím těch různých stylů, tolikrát se dokážu dorozumět.

S tím souvisí i další otázka, byl jsi i v Goya Music?
Goya Music byl v podstatě osudový moment v mém životě, protože tam jsem poznal svoji ženu, Lucii Černíkovou. Pamatuji si ten moment, kdy jsem vcházel na nějakou zkoušku s hudebním orchestrem a z toho divadla vycházela nějaká hvězda. No a ona to byla Lucinka. V ten moment se mi srdce rozbušilo, ale říkal jsem si, že nikdy nemůžu ničeho takového dosáhnout. To bylo krásné období.

Takže v tu dobu jsi zažíval velkou zamilovanost, ale taky jsi začal být více vidět –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ hrál jsi s Alešem Brichtou, Ewou Farnou nebo s Čechomorem...
Ano, v tu dobu jsem začal hrát s Alešem Brichtou, naší rockovou legendou. To mi bylo 19 let a objeli jsme všechno, co šlo. Bylo to fakt super nabušené období. Aleš byl ve skvělé formě a s kluky mi dali úžasnou rockovou školu. Ale já jsem cítil, že nemůžu zůstat jenom na jednom místě, že se potřebuju rozvíjet. Následoval David Kraus se svou kapelou. To mě bavilo, to bylo hodně takové funky. S Ewou Farnou jsem procestoval celé Polsko a byla to úžasná zkušenost, protože Ewa je fenomenální zpěvačka. No a potom následoval Kamil Střihavka a později i Čechomor.

Byla to už nějaká příprava na Chinaski a další velkou etapu?
Je pravdou, že jsme se vídávali na společných koncertech, Čechomor i Chinaski. Kolikrát jsme hráli po sobě, takže jsme si povídali v zákulisí. Chinaski v tu dobu vydali album Rockfield, já jsem si ho poslechl a říkám si: „Ty jo, ten zvuk je fakt super, je tam dravost, energie, hitovost.“ Takže už jsem po tom začal toužit. Když něco chcete, musíte začít toužit, to je nejdůležitější věc, klíč k úspěchu.

Pamatuješ si, kdy ta nabídka od Chinasek přišla?
To jsem byl zrovna ve studiu, myslím, že jsem pracoval na albu Vlasty Horvátha a v tu chvíli mi zavolal tehdejší manažer Chinaski Ladislav a řekl mi: „Lukáši, já jsem tady s Michalem Malátným, zdravíme tě. Chceme, abys s námi hrál.“ No a já v tu chvíli samozřejmě vyskočil nadšením do vzduchu.

A když jsi nastoupil do kapely Chinaski, měla už nějakou ustálenou fanouškovskou základnu. Nebál ses, jak tě přijme?
Dost často se mě na to lidi ptali a já rovnou říkal, že ne. Upřímně jsem nechápal, proč bych měl mít nějakou obavu, protože já hudbu beru jako radost. A když jdu na pódium, říkám si, aby to vše hrálo a fungovalo. A když to tak je od prvních tónů, mám úsměv na tváři a jsem šťastný. Takže já skutečně nikdy nepomyslel na to, že by to měla být nějaká těžká úloha jít do Chinaski. Samozřejmě jsem to nebral na lehkou váhu – připravoval jsem se, cvičil ještě předtím, než jsme šli společně do zkušebny a snažil jsem se, abych ty songy uměl perfektně, aby mi nemohli říct: „Hele, to se nám nelíbí, prostě s námi hrát nebudeš.“ Navíc spoustu těch písniček jsem znal odmalička, protože už od nějakých 12 let Chinaski poslouchám. Byl jsem jejich fanoušek a když mi bylo 15 let, šel jsem se svou první holkou na jejich koncert a už tehdy jsem si představoval, že s nimi hraju. A říkal si: „Je to dobrý, ale já bych tomu dal větší šťávu.“

S kapelou teď máte před sebou dva koncerty v O2 aréně a příští léto vás čekají dva open air koncerty v Hradci Králové a Brně. Jsou právě koncerty to, co si s kapelou nejvíce užíváš? 
Jasně. Koncerty jsou něco jako jídlo. Potřebujete je. Když dlouho nehrajeme, tak myslím, že to každému z nás chybí. Spojuje nás to – láska k hudbě, radost z živého hraní. To vzrušení, ten adrenalin získáváte pouze při koncertech. Když vylezete na podium, je dobrá atmosféra a lidi tleskají, tak vás to nabije neskutečnou energií. My po tom koncertě většinou s kapelou ještě zůstáváme v šatně, hrajeme na kytary a skládáme nové písně.

Žádné bujaré oslavy s alkoholem?
My máme domluvu, že před koncertem se nepije. Nikdo nechce být ve stavu, aby neodehrál koncert. No a po koncertě si už otevřeme nějaké dobré červené víno, někdo si dá pivo. Jde o uvolněnou atmosféru...

Celý rozhovor s Lukášem Pavlíkem si můžete poslechnout ve výše přiloženém videu.

MOHLO VÁM UNIKNOUT: Jandová promluvila o radikálním zákroku. Mám genetickou vadu jako Angelina Jolie, prozradila

Tagy:
výročí muzikál bubeník Ewa Farna rozhovor rodina hudba koncert kultura Lucie Černíková Čechomor Chinaski Lukáš Pavlík