Rozhovor s Františkem Táborským z kapely Chinaski
I přesto, že jsme spolu v kapele třeba pár let nemluvili, na koncertě to vždycky fungovalo, řekl v rozhovoru pro CNN Prima NEWS František Táborský ze skupiny Chinaski, která na konci roku slaví 30 let na scéně. Jak vzpomíná na své hudební začátky a chtěl někdy z kapely odejít?
Část dětství jste strávil v Belgii, pak jste se vrátil do Prahy, zde jste vystudoval práva, hodně jste sportoval a do toho ještě dělal hudbu. Jak jste se nakonec dostal k té hudbě? A kdy jste si poprvé řekl, že tohle je něco, co chcete dělat do konce života?
No, to je dobrá otázka, protože ani sám nevím. My jsme v rodině neměli žádné hudebníky, ani u nás nikdo nehrál na žádný nástroj. Ale asi to bylo někdy v 15 letech, kdy kamarád vzal do ruky kytaru a začal hrát u táboráku. V tu chvíli jsem si řekl, že by to mohlo být fajn.
Ale vlastně nevím, hudbu jsem měl vždycky rád. Popravdě jsem ale nikdy neplánoval, že budu hudebník, spíš jsem chtěl být fotbalista, hokejista nebo něco takového.
ČTĚTE TAKÉ: Sebevražda, která budí pochyby. Zakladatel Olympiku propadl hazardu, našli ho ve sklepě
A pak jste se tedy nějakou náhodou dostal do kapely Tupá kudla?
Ta vznikla spontánně na gymnáziu na nějaké hodině ve škole. Vůbec jsme neuměli hrát, jenom jsme zkoušeli dávat dohromady nějaké písničky. Potom jsme jednou hráli v Ohrazenicích před kapelou Starý hadry, což byli původní Chinaski, to byl nějaký rok 1994, a tam jsem kluky poprvé viděl, oni viděli poprvé mě, pak jsme se ještě tak dva roky různě potkávali a občas spolu hráli, až jsem v té kapele zakotvil.
Ve vašem životopisném filmu říkáte, že když jste je poprvé slyšel, už jste si říkal, že to je ta kapela, se kterou chcete hrát…
Jo, jo. Já jsem nějak tušil, že Tupá kudla není úplně ono, i když bych samozřejmě chtěl. A Chinaski se mi už tenkrát strašně líbili. No a přesně jsem si řekl: „Tak v téhle kapele bych chtěl hrát“. Ale neměl jsem odvahu je nějak oslovit, protože oni měli svého kytaristu. A tak nakonec po dvou letech oni oslovili mě a já měl strašnou radost.
Takže jste neváhal ani chvilku, když za vámi přišli?
No, chvilku jsem dělal Zagorku, ale hned jsem věděl, že s nimi budu hrát.
V kapele Chinaski jste už nějakých 28 let. Za tu dobu jste prošli vrcholy i pády, což je patrné i z vašeho filmu (Chinaski: Každej ví kulový, pozn. red.). Ale mě by zajímalo, proč si myslíte, že Chinaski stále drží, že se „nepropadli“, jak zpíváte v jedné písničce.
To kdybychom věděli. Jsme tedy samozřejmě rádi, že jsme se nikdy nerozpadli, i když těch krizí bylo nespočet. Ono je to strašně jednoduché se rozpadnout. Ale u nás vždycky převážila ta touha pokračovat dál i přes všechny ty problémy. I přesto, že jsme spolu třeba pár let třeba nemluvili, tak vždycky na tom koncertě to nějak fungovalo, a to nás nabíjelo.
Jednou jste někde říkal, že jste se třeba s Michalem Malátným nebavili dva roky, že jste se ani nepozdravili…
Spíš on mě nepozdravil. Já se s ním bavit chtěl…
A jak se v tom dalo fungovat takovou dobu?
No, blbě. Ale byli i jiní lidé v kapele, tak jsem se bavil s nimi. Navíc se to tak různě přelévalo. Ale samozřejmě není příjemné, když člověk, se kterým jste v kapele, ani neodpoví na pozdrav. Ale nějak se to spravilo.
Takže ty chvíle, kdy jste byl na pódiu a cítil jste podporu fanoušků, byly ty, kvůli kterým jste si říkal, že stojí za to to „přetrpět“?
No, vlastně trošku ano, protože když jste na pódiu a funguje to, stejně tak i tvorbě písniček a lidi si vaše písničky zpívají, tak vás to prostě nakopne a přetrpíte i tyhle věci. Ale samozřejmě, kdyby kapela úspěšná nebyla, tak bychom asi vůbec neměli důvod spolu zůstávat. Ale tohle nám šlo a toho jsme se vždycky drželi.
Chinaski hodně změnili také styl – začali jste jako punk a postupně se zaměřili spíše na pop. Vždycky jste souhlasil s těmito změnami?
Já jo, já jsem to vždycky cítil víc do popu. A dá se říct, že je to i normální vývoj – většinou každá mladá kapela, nebo aspoň já to tak vnímám, z naší generace hrála zpočátku punk, protože to je nejjednodušší a každý to zvládne, ale postupně se vyvíjí.
Někdo začne hrát jiný styl – my jsme tíhli k popu, ale byly samozřejmě třenice v kapele ohledně směřování. Někdo do popu moc nechtěl, pak jsme měli ty dechaře, s kterými jsme to furt řešili... No a teď nás je pět, máme takové klasické rozložení – tedy dvě kytary, basa, klávesy a bicí – a to si myslím, že nám vyhovuje.
A měl jste někdy den, kdy jste si řekl: „Tak za tohle mi to nestojí, už mě to nebaví, chtěl bych skončit“?
Jo, těch dnů bylo víc. Vím, že jsem i jednou přišel za manažerem – bylo to v pátek, když jsme odjížděli na koncert a řekl jsem mu, že mu to chci říct jako prvnímu – že teď odjedu víkend a v neděli z kapely odcházím. Ale myslím, že jsem tím spíš volal o pomoc a chtěl jsem, aby mi řekl, že ne. A to mi řekl s tím, ať si to rozmyslím. No a v neděli jsme zase přijeli jako velcí kamarádi a samozřejmě jsem tam zůstal.
V kapele jste špatné chvíle měli asi docela často, ale zajímají mě i ty vrcholy. Na co vy nejraději vzpomínáte? Jsou to například společné cesty?
Ano, ještě před covidem jsme hodně cestovali. Byli jsme třikrát hrát v Austrálii. Byli jsme na Novém Zélandu hrát a točili jsme tam i některé desky. V USA jsme byli asi šestkrát, do Londýna jezdíme pravidelně. A ty cesty tu kapelu většinou stmelily. Takže to bylo hezké, nikdy jsem nečekal, že se takhle nacestuju.
Ale to nejhezčí je opravdu to, když jste na koncertě, na pódiu a je tam hodně lidí a vy vidíte, že se ti lidé baví a zpívají vaše písničky – to je ta největší odměna.
Čemu se František Táborský věnuje ve volném čase? Co by dělal, kdyby nehrál v kapele? A v čem by chtěl, aby Chinaski byli jako Rolling Stones? Odpovědi nejen na tyto otázky se dozvíte v celém rozhovoru, který si můžete poslechnout ve videu výše.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Nejsme sezónní záležitost, říká Garand po 20 letech na scéně. Dřív to byl chaos, teď má „šuplíky“
