Před dvěma lety Adrianě Krnáčové diagnostikovali rakovinu prsu. Bývalá primátorka Prahy se tehdy rozhodla přehodnotit svůj život. Kromě náročné léčby se však musela smířit i s další ránou osudu. Po ablaci prsu ji totiž opustil partner. Teď už má Krnáčová vše úspěšně za sebou a rozhodla se pomáhat těm, kteří si prošli něčím podobným. Napsala příručku, která má onkologickým pacientkám pomoci těžkou životní situaci zvládnout.
Ve své nové knize píšete: „Kdybych v roce 2014 odmítla kandidaturu, nejspíš bych v roce 2020 nebojovala s rakovinou“. Nejsou to příliš silná slova?
Byla jsem zdravá a každý rok chodila na mamografické vyšetření. Kvůli práci jsem ale byla stále unavená. Když denně spíte pět až šest hodin, máte celodenní zápřah – a většinou stresový, tak to není úplně jednoduché. Pak, když jsem onemocněla, jsem si začala číst o tom, co mohlo být tím spouštěčem. Byl to právě stres. Proto si myslím, že kdybych nekandidovala, neonemocněla bych. Můj život by se vyvíjel jinak. Určitě ne v takovém stresu.
Nelitujete zpětně svého rozhodnutí?
Nelituji. V daném okamžiku se umíme rozhodovat tak, jak nejlépe umíme. A ani já se tehdy neuměla rozhodnout lépe. Musela jsem počítat s důsledky. Člověk se musí smířit s tím, že to tak je. Už se to stalo a je to minulost.
Rakovinu vám diagnostikovali před dvěma lety. Co pro vás bylo nejtěžší?
Sdělit to rodině. Děti mi tehdy řekly, že to mám za to, že jsem byla čtyři roky v té pozici (primátorky) a dennodenně zažívala stres, který je neúprosný.
Změnila vás nemoc v něčem?
Ve všem. Myslím si, že jsem začala být všímavější vůči lidem. Vnímám jejich energii a dokážu lépe vytřídit lidi. Blbě se to říká, ale vybírám si, s kým chci mít co dočinění a s kým se nechci ani bavit. Nedělá mi problém říct jim to do očí. To jsem dřív neuměla. Víc se také věnuji sobě, své spokojenosti a rodině. Hlavně mám spoustu přátel, které musím servisovat. Denně absolvuji 50 telefonátů jenom s kamarády. To mě hrozně nabíjí.
V politice jste často musela řešit různé krize. Nepomohly vám zkušenosti se zvládáním stresových situací i v boji s rakovinou?
Zvládat stresové situace, které nebyly moje, mi nedělalo nikdy problém. Ale tohle byla úplně jiná situace. Byla to moje hraniční krize a přežití. S tím jsem nebyla konfrontována takřka nikdy. A když jsem onemocněla, začala jsem uvažovat o tom, proč právě já, co je ta příčina a jaký v tom všem má podíl psychika. Mluvila jsem se spoustou doktorů a četla si pacientské příběhy. Jediné, co jsem nedělala, je, že jsem nehledala, co mi je. To jsem absolutně vynechala a nechala na mé doktorce. Měla jsem k ní absolutní důvěru. I když to nebylo vždy jednoduché.
Historicky první primátorka Prahy Adriana Krnáčová.
Máte za sebou chemoterapii i ozařování. Jak se s tím vaše tělo popasovalo?
Měla jsem brutální léčbu. Zhubla jsem a byla jen kost a kůže. Také mi natekl celý obličej a měla jsem hlavu jako Fantomas. Byla jsem bez vlasů a řas. Ošklivá jako noc. A pak se mi za pár týdnů vyhřezla taková „radost“, že mi slezly i nehty. A do toho jsem měla tu chemoterapii, která mě sežírala. Byla jsem strašně unavená. Udělat čtyři kroky pro mě byl nadlidský výkon. Byla jsem totálně zdevastovaná, protože jsem vypadala hrozně. A proti tomu nic nebylo, jen utlumovací léky. Přesto jsem si říkala, že musím vydržet.
Během léčby přišla další rána. Poté, co vám lékaři odstranili prso, vás opustil přítel...
Nebylo to jednoduché a nechápala jsem proč. Na druhou stranu jsem ale tušila, že jeho osobnostní nastavení bylo odlišné od mého. Ačkoliv to byl silný muž, tu sílu jenom hrál. Byl to člověk, který nechtěl mít kolem sebe pokažené věci. Kdyby se pokazila tiskárna, tak by ji nenechal opravit, ale vyhodil.
Že mě opustil partner, bych přirovnala ke stavu, kdy už ležíte na zemi, máte za sebou čtyři rány a pak přijde kladivo, které vás dorazí.
Byli jste spolu tři roky. Nečekala jste, že se může vůči vám takhle zachovat?
Měla jsem ho za člověka, na kterého jsem se mohla nejvíc spolehnout. Vždy se ke mně choval hezky a zezačátku jsem v něm tu oporu měla, ale pak jsem se „pokazila“ a on to neustál. Byla jsem v šoku. Myslím si, že mě v životě už moc věcí nepřekvapí, ale on mě dokázal překvapit. Neodhadla jsem míru jeho povrchnosti v některých věcech.
Adriana Krnáčová v pořadu Interview (28. 4. 2021):
Byla pro vás větší rána opuštění partnera, nebo nemoc?
Největší rána pro mě byla ta nemoc. Že mě opustil partner, bych přirovnala ke stavu, kdy už ležíte na zemi, máte za sebou čtyři rány a pak přijde kladivo, které vás dorazí.
Zazlíváte mu to?
Zpočátku jsem mu to zazlívala, to je přirozené. Ale postupem času jsem si uvědomila, že kdybych s tím člověkem zůstala dál, čert ví, co by se ještě stalo a jak by se zachoval. Možná bych jen ztrácela čas. A právě čas je během léčby velmi důležitý. Není na co čekat. Bylo to třeba utnout. Přeji mu všechno dobré, aby měl šťastný, zdravý a úspěšný život.
Nahradil ho někdo?
Nahradila jsem si ho sama – sebou. Jsem naprosto šťastná tak, jak jsem. Nouzi o mužskou pozornost rozhodně nemám. Nepotřebuji vedle sebe žádného člověka. My sami jsme si nejcennější. Nikdo externí vás neudělá šťastným. Možná jen dočasně. Člověk se musí naučit být šťastný sám uvnitř sebe a pak může s někým sdílet čas. To jsem si uvědomila až poté, co jsem od něj dostala ránu.
Podobnou zkušeností si během léčby prochází spousta žen. V sedmi z deseti případů přítel nebo manžel opustí nemocnou ženu. Co byste jim poradila?
V první řadě se orientovat na sebe. Nic není důležitějšího než ona sama, ani ty děti, ačkoliv si to žena nikdy nemyslí. Pomáhá také mluvit o problému možná co nejčastěji s lidmi, kteří jsou kolem ní a drží ji. Každý den psát, co jí běží v mysli. I desetkrát za den. Dostanete tu negativní emoci ze sebe a neuskladňujete to v sobě.
Jsem takzvaný rekonvalescent a cítím se výborně.
Před pár dny jste pokřtila svou příručku 21 dní. V ní onkologickým pacientům radíte, jak nelehkou životní situaci překonat. Co vás k jejímu sepsání vedlo?
Ta životní zkušenost je tak brutální a ta cesta ven tak těžká, že když jsem nemoc zvládla, tak jsem si myslela, že to může pomoci ostatním ženám, které si prochází něčím podobným. Rozhodla jsem se, že budu pomáhat lidem, kteří mají problém. Že se stanu takzvaným onkokoučem, který pomáhá psychicky. Aby lidé věděli, na co se mají zaměřit, a neuvažovali v negativních vzorcích.
Bývalá primátorka Prahy Adriana Krnáčová pokřtila svou novou knihu 21 dní. Zdroj: Se svolením Jany Balharové
Jak jste na tom zdravotně teď?
Dobře. Jsem takzvaně vyléčená a po rekonstrukci prsu, to je taková náročnější záležitost. Už jsem dvanáct týdnů po velké operaci. Jsem takzvaný rekonvalescent a cítím se výborně.
Zníte tak, že se ve všem snažíte vidět to pozitivní. Dá se říct, že pro vás byla rakovina v něčem přínosná?
Není to nejlepší zkušenost a dokážu si představit i lepší a snadnější cesty, jak si má člověk uvědomit nějaké věci. Tohle byla drsná cesta a hlavně nemusí být vždycky korunovaná úspěchem. Nemusíte to přežít. O to silnější ale ta zkušenost je. Uvědomíte si, že máte jenom jeden život a ten je konečný. A není úplně jedno, jak trávíte čas a s kým. Co děláte a zda to, čemu se věnujete, máte rádi. Je důležité dělat věci, které nás baví a obklopovat se lidmi, které máme rádi. Nedělat práci jenom pro peníze a nazývat věci svými jmény.
