Mirai: Z naší nové desky není cítit kalkul. Mercedesy nemám, doma mi chybí ženský element

Jak začal den Miraie Navrátila?
Tak, že jsem šel o patro níž na stavbu, protože rekonstruuji byt a měli jsme kontrolní den, takže tam na mě naběhli lidé ze společenství vlastníků jednotek a dávali mi rady, co bych mohl udělat líp. Já nejsem technicky založený člověk, takže je to pro mě španělská vesnice.

Ale takhle asi nevypadá váš standardní den...
Poslední dobou ano. Ale jinak mi přijde, že nemám úplně standardní den. Někdy se zabývám muzikou, takže mám období pár týdnů až měsíců v roce, kdy prostě píšu. Někdy dělám jeden rozhovor za druhým – většinou to je spojené s nějakým důležitým momentem na cestě kapely, jako třeba teď vydávání naší čtvrté desky. A někdy jenom jedu koncerty. Je to strašně pestré, což je na jednu stranu fajn, ale někdy mi v tom chybí řád.

Říkáte, že vám chybí nějaký řád, ale mně jste vždycky přišel jako perfekcionista. Jak to tedy je?
Nevím. Můžu vám ukázat jak svoje auto – jaký tam mám bordel – taky svůj byt, kdy většinou přijdu ve 4 ráno domů z koncertu, hodím tam tašku s věcmi, sako, boty, pak ráno vstanu, jdu někam do telky nebo do rádia a doma se zkrátka neohřeju. Takže se věci jen kupí v předsíni a chybí tam vlastně trošku ženský element. V tomhle tedy systematik a pedant rozhodně nejsem. Japonci, kteří v Kataru na mistrovství světa ve fotbale pobíhali s pytlíky a uklízeli po sobě i po ostatních? Tak v tomhle ohledu jsem se nepomamil.

Každý hrajeme nějaké role – ať už při tomto rozhovoru, při koncertech, na různých společenských událostech. Jaký je Mirai Navrátil, když zhasne ta poslední z lamp?
Myslím, že je rozdíl mezi námi a třeba herci. Já jsem na pódiu sám za sebe, když dělám tenhle rozhovor, jsem sám za sebe. Samozřejmě se bavím jinak tady s vámi, než když jedeme v dodávce s kamarády, kde máme i moravský dialekt a mluvíme po našemu, často přisprostle a je to prostě sranda. Ale jinak si nemyslím, že potřebuju hrát role a přepínat se z Miraie A do Miraie B.

I přesto, že jsou kolem veřejně známých osobností stovky, tisíce lidí denně, cítí mnohdy tito umělci deprese, osamělost, únavu. Mimo jiné proto, že těžko rozlišit, kdo z nich chce jen těžit. Máte to tak i vy?
Měl jsem někdy trošku propady, ale naštěstí netrpím na panické ataky nebo jako spousta lidí na deprese. Období covidu na mě dolehlo, to jsem byl pochmurno melancholický, ale naštěstí mám kolem sebe veselé lidi a je to fajn, že se vzájemně nabíjíme. (...) Pomáhá mi s tím taky sport, chodit na hory a dostat se z toho kolotoče. Dýchací cvičení a otužování, zkrátka s tím jde pracovat. Ve většině případů to navíc nebude úplná tragédie, protože člověk si podle mě často tu tragédii tvoří sám. Já to dělám taky. Teď působím jako nějaký psychoporadce, což nejsem. Já potřebuju taky pomoct. Slyšel jsem teď ale nějakého kouče, který říkal: Zkuste každý den dělat jednu věc jinak, než jste udělali včera. Aspoň jednu.

A děláte?
Třeba jsem vzal telefon místo do pravé ruky do té levé a scrolloval jsem levou. (smích)

Pojďme k vaší nové desce Tomodachi, která vychází 12. dubna. Proč takový název?
V překladu to znamená kamarádi. S kapelou jsme spolu 10 let. Naše přátelství je pěkné a nevnímám to jako samozřejmost. Nepotřebujeme jezdit na koncerty jednotlivě limuzínou, každý pochopil svou roli v kapele a za ty roky se spousta věcí vyjasnila. Teď navíc plánujeme Mirai Summer Fest.

Vlastní festival kapely Mirai?
Série 18 nebo 19 našich koncertů všude po republice. Jde o akci, kterou vymýšlíme od A do Z, a bude tam jak akustický, tak velký večerní koncert. Přes den budeme pobíhat po areálu a dělat různé aktivity s lidmi – třeba míchání drinků. Bude tam autogramiáda, pro mladé třeba playstationy, DJ konzole, u kterých budeme my. Bude tam jakési Mirai muzeum, kde vystavíme naše nejhorší vysvědčení, první kytaru, Slavíka, Anděla. Bude to zkrátka osobní, dokonce jsme omezili kapacitu, takže místo 20 tisíc lidí tam budou tři tisíce. Je to naše dítko a myšlenka je být blízko k lidem, aby to bylo kontaktnější než standardní festival. V budoucnu budeme hrát i ty, ale letos hrajeme vlastně jenom tohle.

Člověk si může říct, že koncepty už tady byly v podstatě všechny a nové počiny jsou jakousi vykrádačkou dřívějších umělců, skladeb, žánrů. Osočil vás někdy někdo z toho, že jste je vykradli?
Stala se nám jedna kauza s korejskou kapelou BTS (Bangtan Boys). Oni mají docela militantní a věrnou skupinu fanoušků, která si říká BTS Army. A my, když vydávali jednu písničku, tak tam byl v prvních čtyřech vteřinách stejný refrén jako u nich. Já si říkám: No to si děláš p*del, to je fakt jedna ku jedné. A oni už do nás šli. A když se armáda fanoušků, která má základy v Ázerbájdžánu, Argentině a Brazílii, rozhodne, že začne napadat vaše sociální sítě, tak to se dějí věci. Nakonec to ale vyšumělo. My měli čisté svědomí a došli jsme k závěru, že je skvělé, že boyband, na kterém pracují určitě největší producenti světa, točí to v těch nejlepších studiích a mají ty nejlepší songwritery, dal do kupy něco podobného jako my s kytarou na Ladronce.

Přijdete si jako konzumní produkt?
Nějaká část lidí nás tak vnímá. Nějaká méně – když jsme teď hráli v Žilině, přišel mi feedback od jedné slečny, která tam byla se svojí mámou, a obě říkaly, že nikdy neviděly tak dobrý koncert. I přesto, že byly třeba i na Linkin Park. To bylo skvělé. Já z toho slova konzumní ale cítím, že je ta věc nahraditelná a existuje na ni x různých ekvivalentů. Anebo je to dělané jen za účelem zisku. Myslím, že třeba z naší nové desky je cítit, že to není kalkul. Že jsme se s kapelou dostali do fáze, kdy tam nemusí být prvoplánové hity, je v tom snad cítit svoboda a z feedbacků mám pocit, že se celkem líbí kritikům, což se v minulosti moc nedělo. Tím pádem mám obavu, jestli to bude dostatečně úspěšné u široké veřejnosti.

Děláte hudbu pro peníze?
Určitě. Nikdy to nebude velké, když z toho lidi neucítí autenticitu a lásku k hudbě. Naše cesta začala někde v garáži, kdy mě rodiče vedli k tomu, ať mám normální školu, tak jsem studoval práva, pak chvilku pracoval a muziku bral jako koníček. Ale ačkoli to nebyl plán, trávil jsem s tím tak moc času, až se nějakým záhadným způsobem stalo, že mě to dneska živí. (...) V právu se řeší problémy jiných, existenční problémy. V hudbě je naopak prostor pro dobrou náladu a v těch dvou prostředích pro mě byla volba jasná – že jsem chtěl směřovat právě k muzice.

Za co ty peníze utrácíte?
Mám rád staré kytary. Teď utrácím za rekonstrukci bytu. Za lítaní utrácím asi dost peněz, trošku cestování, ale nekupuju si extrémně drahé hadry nebo auta.

Takže nemáte v garáži dva mercedesy...
Ne. Teď mám elektrického Renaulta. (smích)

Máte z něčeho strach? Třeba že ty peníze dojdou a sláva pomine?
Že to, co naplňuje nás jako kapelu, už nebude naplňovat i lidi. To je určitě jeden rozměr strachu. Pak doufám, že se mi nepřestane točit vrtule u letadla, které zrovna pilotuju, ale to by neměla být panika. Spíš respekt, takový akurátní stresíček. Pak nemám moc rád hmyz. A mám strach ze smrti blízkých a přátel.

Co vy a drogy? Přeberte si ten termín obšírněji...
Kávu nepiju. Čokoládu nemusím. Drogy, co teď frčí, taky neberu. Ani jsem je nikdy neměl. Trošku jsme hulili trávu za mlada, ale to už taky nedělám. Mám rád gin tonic, to se umím teda vylepšit. Jsme taková moravská kapela – drinky máme rádi, ale jinak... Stejně si myslím, že tam směřovala ta otázka.

Otázka směřovala do vaší mysli, zkrátka co vás napadne jako první. Raději mi řekněte, na co byste se Miraie zeptal, kdybyste seděl na mém místě.
To je děsivá otázka! Zeptal bych se ho: Kdy konečně budeš mít děti, Mirai?

Kdy konečně budete mít děti, Mirai?
Já doufám, že brzy!

Co Mirai Navrátil bytostně nenávidí? Jaké mají s kapelou plány nejen na léto, ale i příští rok? A věděli jste, že mu nevyšla olympiáda? Odpovědi nejen na tyto otázky se dozvíte v celém rozhovoru s umělcem, který si můžete poslechnout ve výše přiloženém videu.