Rok 2025 rozhodně nebude ekonomickým zázrakem, přiznává upřímně v novoročním rozhovoru pro CNN Prima NEWS předseda Národní rozpočtové rady Mojmír Hampl. Česko podle něj musí s obavou sledovat vývoj v Německu a být připraveno na to, že bude hůř. Evropa po roce 2019 podle něj ztratila výsady, které jí umožňovaly bohatnout – levné energie, bezpečnost i globalizaci. Politické elity přitom v řešení krizí selhávají.
Je něco, za co byste tuto vládu za tři roky pochválil?
Nejsem tu od toho, abych dával známky vládě. Jsem auditor, který říká něco o hospodaření. Za nás v této souvislosti platí, že hospodaření se za této vlády zlepšilo, nicméně ne dost.
I přes kritiku státního rozpočtu na rok 2025, nejste na ministra financí Zbyňka Stanjuru moc mírný?
Osobně si myslím, že když se Zbyňka Stanjury zeptáte, tak vám řekne opak, že jsme na něj nespravedlivě přísní. Je to vždy o tom, že auditovaný to bere velmi úkorně a nám je to více méně jedno. Role naší instituce, která je placená z peněz daňových poplatníků, je dbát na principy zdravého hospodaření. Monitorovat je, vymáhat je, mluvit o nich.
Budete stejně přísný i pokud se příští ministryní financí stane Alena Schillerová?
Jsme nastaveni tak, že a priori je pro nás akceptovatelnější vždy ten, který se chce k těm principům dostat než ten, který je chce rozmontovat a nechce pravidla respektovat vůbec. Kdyby kdokoliv nechtěl respektovat pravidla rozpočtové odpovědnosti, tak s námi bude určitě v konfliktu.
Platy do čtyř let jako v Německu? Neumím si představit takový výhled
Co nás z hlediska ekonomiky čeká v roce 2025?
Sestavování rozpočtu na roky 2026 a 2027, a to bude mnohem komplikovanější než sestavování toho letošního.
V čem?
V tom, že potřeba konsolidačního úsilí nekončí. Zároveň nebude pokračovat daň z neočekávatelných zisků, všechny výnosy z povolenek už by měly být účelově vázány v modernizačním fondu, takže ani část z nich nebude běžným příjmem státního rozpočtu. Nově máme automatické valorizace u obrany, školství nebo zdravotnictví, které tam nebyly a automaticky táhnou mandatorní výdaje nahoru. Shodou okolností pro automatické valorizace vždy hlasuje celá Sněmovna. Vedeme tady debaty o platech politiků na celostátní úrovni, ale to, že od roku 2024 máme automatickou valorizaci platů všech 60 tisíc komunálních politiků, už nikdo neřeší.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Přibývá dlužníků, kteří obcházejí systém
Budeme mít mnohem více povinných výdajů.
Ano a pokud ekonomika nepojede úplně dobře, tak nebude generovat kerosin do motoru, který to bude schopen financovat, ale zároveň tam stále bude tlak na to, aby se strukturální deficit stále zmenšoval. Bude to vyžadovat mnohem víc úsilí, zejména pak v roce 2027 a 2028.
Pojďme se podívat na ekonomickou situaci nás obyčejných Čechů. Jak se budeme mít v roce 2025?
Podle všech prognóz, které máme, ať už z léta nebo z podzimu, to vypadá, že určitě lépe než v časech velké inflace. Můžeme očekávat podobný rok jako byl ten uplynulý. Mohl by být trochu lepší, ale tempa růstu, která očekávají ministerstvo financí, ČNB, Evropská komise nebo Měnový fond, jsou kolem dvou procent HDP. Oproti těm špatným časům vám to může připadat hodně, ale oproti těm časům, kdy jsme rychle bohatli, to žádný zázrak není.
Jak nás ovlivní vývoj v Evropě?
Ten bude zcela zásadní. Dost sleduji okolní země a pohled třeba na Německo je opravdu velmi nepříjemný. Německá ekonomika je dva roky v recesi, téměř se tam hroutí politický systém. To, že tam ekonomika nejede, způsobuje problémy ve Francii, kde nejsou schopní mít ani funkční rozpočet ani vládu. Pro nás je celkem dobré, že jsme schopní malinko růst, i pokud je Německo v recesi.
V Evropě se nahromadila rizika na tu špatnou stranu a my jsme malá otevřená ekonomika a bezprostředně se nás to týká. To, co tvrdí někteří politici, že zajistí skvělý růst české ekonomiky bez ohledu na to, co se děje v okolí, je iluze. Zdá se, že platí, že bude pokračovat mírné zlepšování, ale na juchání to není a určitě nikdo ze seriózních ekonomů vám neřekne, že příští rok nás čeká ekonomický zázrak. S tím nepočítejte.
Když jsme u zázraků a u Německa, tak pan premiér nám usilovně od konce loňského roku slibuje, že za čtyři roky dosáhneme na německé platy. Je to vůbec reálné?
Stali jsme se v tomto naprosto normální zemí z hlediska kvality předvolební debaty. Zde platí zlaté Bismarckovo pravidlo, že vůbec nejvíc se lže před volbami, za války a po lovu. Už dávno jsem se ve vyspělých demokraciích naučil brát předvolební debatu s rezervou a řadu výroků nebrat vážně.
Je vůbec možné, abychom se k německým platům někdy v budoucnu dostali?
Pořád se k nim blížíme, akorát že pomaleji a nižším tempem, než jsme si mysleli před 20 lety. Velmi intenzivně probíhalo do covidu, od té doby se zadýcháváme a auto moc nejede, škytá.
Co by se muselo stát, aby se to do čtyř let podařilo?
To je úplně stejné jako když se mě zeptáte, jestli se mají politické sliby brát doslova nebo vážně. Neumím si představit takový výhled, který by tohle uměl, stejně jako si to neumím představit u řady jiných politických slibů.
Dobrá, takže nevěříte tomu, že by se to do čtyř let mohlo podařit?
V tomto kvantitativním vyjádření by se asi muselo Německo úplně zhroutit a pak zase nevím, kdo by byl tahounem růstu. Nevím, jestli to spíš není tak, že je někde někdo rád, že se o tom mluví. Slyšel jsem spoustu předvolebních slibů, u kterých mám stejný pocit – viz druhý penzijní pilíř, který bude úplně dobrovolný, a ze kterého se budou platit dálnice, jádro a následně i důchody.
To prosazuje hnutí ANO, a především Karel Havlíček.
V této podobě je to úplný nonsens.
Může vůbec stát výši platů ovlivnit? Není to na soukromých firmách, na zaměstnavatelích?
Ano, to je ta podstatná otázka. Stát vytváří základní podmínky, ale tahounem růstu je soukromý sektor. Rozebíral jsem to ve své knize Pro Čechy je nebe nízko. Češi mají stále představu, že žijeme ve vrchnostenském systému, kde vrchnost je buď hodná nebo špatná a buď zařídí, že se budeme mít dobře nebo ne. Vrchnostenský způsob uvažování o ekonomice je absolutně zničující v řadě zemí Evropy. V Americe to tolik nefunguje, tam je to víc o tom, že si to musíme udělat sami. Představa, že ze všech sejmu odpovědnost tím, že ji předám vrchnosti, je podle mě v úplném rozporu s tím, jak můžeme zajistit dlouhodobou prosperitu země. Akorát vám to říká, že nemusím dělat nic a zodpovědnost je na jiných.
Naťukl jste vaši knihu Pro Čechy je nebe nízko. Od jejího vydání uplynulo pět let. Tak zlepšilo se podle vás uvažování Čechů. Umíme chtít víc nebo je pro nás nebe stále nízko?
Myslím, že bohužel trochu ano. Abych navázal na to, o čem jsme se bavili, tak v čem se rozhodně nízko nedržíme, jsou právě ty politické sliby. Tam je to velká změna kvality a kvantity.
Jedno z hlavních témat voleb roku 2025 bude bydlení. Objevují se různé nápady na řešení, to hlavní, co tato vláda vyprodukovala, je program tzv. dostupného bydlení. Zabývali jste se jím i na úrovni NERV. Je to za vás rozumná cesta?
Když se dívám na mladší generace a kolegy, které mám kolem sebe, tak vás to možná překvapí, ale nejsou to fanoušci sdílení. I mladí po škole chtějí model, který znají z domova, chtějí vlastnit. V drtivé většině usilují o to být součástí těch 80 procent české populace, která může říkat, že jsou vlastníci. Představa, že tuto kulturní věc, která je u nás silná, začne někdo vrchnostensky sociálně inženýrsky měnit ze Sněmovny, tomu se celkem usmívám. Češi se budou modelu vlastnického bydlení držet do té doby, dokud nebudou donuceni k jiným variantám z ekonomických důvodů. Trend, který v posledních pěti letech sledujeme, je, že řada mladších lidí se vrací po několika letech v Praze do svých rodných měst.
Mně by stále přišlo správnější bavit se o tom, aby nabídka bytů byla co nejvíce dostupná, a ne pořád říkat, že poptávka je velká, ceny jsou vysoké, tak pojďme vymyslet program dostupného bydlení.
Takže program dostupného bydlení za vás není dobrá cesta?
Program vlády byl v součtu o cca 7 miliard korun, ale má někdo proporce? Za měsíc se u nás poskytnou hypotéky za cca 20 miliard korun. Bavíme se tak o podpoře bydlení, která kvantitativně řeší bydlení běžně odfinancovatelné tak za 10 dní.
Chtěli jsme jako NERV otevřít debatu o stavebním řízení a územním rozhodování a o tom, kolik je tam stále bariér pro to, aby bylo vydáno stavební povolení rychleji. Reforma stavebního řízení, kterou tato vláda připravila, stavební řízení nezrychlí dost, není to ta potřebná revoluční změna. Očekával bych, že se mnohem více budeme bavit o tomhle, a ne o tom, že za 7 miliard za mnoho let vzniknou nějaké projekty. Tahounem trhu vždy byly soukromé firmy a představa, že stát nebo obce budou úspěšným nebo dokonce lepším developerem, než jsou soukromé firmy, je směšná. Nevěřím tomu ani na 12 vteřin.
Dostali jsme se k tématu mladých lidí, mladých rodin, bydlení. Poslední průzkumy ukazují, že mladí Češi nechtějí zakládat rodiny z důvodu ekonomické nejistoty. Jak to jako ekonom vidíte? Je to objektivní strach?
Podívám se na celosvětové srovnání a dojdu k závěru, že naprosto nejvyšší míry plodnosti na světě mají země, které nemají vůbec žádnou sociální politiku, jako je Nigérie nebo Egypt. Dokonce třeba Jižní Korea má nižší míru plodnosti než řádově chudší Severní Korea. Pak se podíváme na ty nejbohatší ekonomiky světa, jako je Německo, Švýcarsko nebo Itálie, které se dokonce snaží o proaktivní rodinnou politiku, a přesto mají mnohem nižší čísla než my. Závěr z toho je takový, že je to mnohem více kulturní věc než cokoliv jiného. A představa řady lidí, že stávající generaci rodiček, kterých je objektivně málo, zalije penězi a zítra se plodnost dramaticky zvrátí, je mimo.
Takže prorodinná opatření nemají smysl?
Je to fajn, ale určitě to nemůže změnit fundament té věci. Tedy, že máme málo rodiček, protože máme slabé ročníky. Křivka se vychýlí ve chvíli, kdy mají děti silnější ročníky – u nás se často říká Husákovy děti, ale to je v celé Evropě.
Nicméně obecně křivka pozvolna klesá. Děsí vás to jako ekonoma?
Musím říct, že v historii vlastně nemáme žádnou zkušenost s tím, že by velká část vyspělého světa zažila takovýto postupný proces stárnutí a vymírání. Není to ale jen v Evropě, mluvil jsem o Jižní Koreji, kde je nejnižší míra plodnosti vůbec a žádný demograf nechápe, co se děje. Máme ale i příklady ekonomik, kde demografický problém není zdaleka tak velký, například USA. Řešení je se zaprvé spontánní, plodnost je trochu vyšší a zadruhé migrací. Vidíte, že ta populace neustále expanduje a stále se zvětšuje. Řešíme v Evropě zároveň dva problémy – ubývá nás a nechceme žádnou migraci. Je to největší paradox evropské debaty, který si ani nepřipouštíme.
Jak je to s vaší aktivní účastí v politice. Chce se vám do ní?
Odpovídám na to vždy, že přeci ještě není v Česku tak zle. Mám v radě svůj mandát do roku 2028, který hodlám dokončit. Zároveň dodávám, že z řady míst dostávám nabídky a pokud mě nebo nás jako Národní rozpočtovou radu pozvou strany na nějaký svůj think-tank, tak jdeme a rádi tam vystoupíme.
Jak špatně by muselo tedy být?
Třeba to uvidíme, ale i z hlediska fiskální politiky bych vše udělal rád tak, aby nic tak špatného nenastalo. Určitě to teď není něco, co by bylo předmětem debaty.
Cítíte v sobě nějaké nenaplněné ambice v tomto směru?
Možná to budete považovat trochu za drzé, ale mě ta stávající expertní práce, která má nějaký obsah, baví a zároveň si nemyslím, že nemáme vliv na politiku. Myslím, že ho máme, a dokonce se podařilo naplnit jeden z cílů, které jsem si stanovil při příchodu do NRR, udělat z Rady instituci, která bude neopominutelná pro diskusi o veřejných financích a bude muset být brána vážně.
Co očekáváte od vlády v posledním roce vládnutí?
V první řadě očekávám od ekonomiky, že bude schopná udržet nějaké aspoň trochu rozumné tempo růstu vzhledem k daným okolnostem. Očekávám, že bude ekonomikou stabilnější, než jsou ty okolní. Kdybychom to zachovali, tak je to dobré našlápnutí k tomu, co nás čeká, a to je řada věcí, které si v Evropě pořád lidé neuvědomují. Po roce 2019 jsme přišli o tři výsady posledních dekád - levné energie, levný bezpečnostní deštník i o míru globalizace, protože se svět začal zavírat. Všechny tyto věci, které nám umožňovaly bohatnout, jsme po roce 2019 začali ztrácet.
Politická elita v řadě zemí EU selhává v tom velkém obrázku a nenabízí vůbec žádné zamyšlení nad řadou klíčových otázek
Takže se jako společnost máme připravit na to, že bude hůř?
Ano, bude hůř. Do nástupu covidu jsme měli v EU jednu jedinou prioritu, a to je dekarbonizace. A stále ji držíme přesto, že se objevilo strašně moc jiných drahých priorit. Nejsme nachystaní na to, že budeme muset prioritizovat a výdaje alokovat jinak.
Je problém v tom, že nám politická reprezentace neumí tyto problémy otevřít a cyklíme se v detailech, protože nám je servírují politici, jelikož to je to, co běžný občan dokáže pochopit?
Přesně, protože si stále myslíme, že se můžeme soustředit jen na detail. Myslím si, že už dávno ne a kdybych měl říct, co mě znervózňuje, tak je to to, že v Česku vůbec nevedeme vážnou debatu o tom, jakou jako absolutně otevřená ekonomika budeme chtít obchodní politiku po EU. To by měla být absolutní priorita. To, že jsme nebyli schopní formulovat jasnou pozici k tomu, zda mají být zavedena cla na čínská elektroauta, že toho vůbec nebyla politická elita schopná, je to, kde zírám. To by mi přišlo, že je ta skoro nejzásadnější věc. Týká se to 10 procent HDP a my jsme v té době vedli debatu o tom, jestli má mít plat paní prezidentová.
Selhává naše politická elita v řešení těchto klíčových otázek?
Politická elita v řadě zemí EU selhává v tom velkém obrázku a nenabízí vůbec žádné zamyšlení nad řadou klíčových otázek. A kdybych měl právě dát příklad, kde je pro Čechy nebe nízko, tak je to toto. Jestli je nějaký okamžik začít znovu řešit podstatné věci, tak je to teď. Čekat na to, že Němci to nějak vyřeší za nás, je absolutně alibistické a pokrytecké a utopit se v tom, že budeme řešit drobné detaily našeho přerozdělování, by mi přišlo jako, že politika ztrácí polovinu svého smyslu.
Mám často pocit, že lidé o tom nechtějí přemýšlet, ekonomika je pro ně složité téma, přestávají mít chuť dávat věci do kontextu a jen čekají, co jim politici naservírují.
Pokud to tak skutečně je, tak to bude končit čím dál větším zadlužováním, protože nejpřirozenější a nejprimitivnější reakcí politické elity na to bude, že si půjčí peníze z budoucna, aby udrželi stávající hodnotu blahobytu.
Taky u nás tato myšlenka ve volbách vyhrává.
Naštěstí pořád ne tak moc jako jinde. To je naše naděje.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Jaká témata budou rozhodovat ve volbách?
