Vzdělávací systém se jí hnusil, tak šla do armády. Ruskou raketu sestřelila učitelka ze školky
Ve válce na Ukrajině bojují také ženy. Jednou z nich je i bývalá učitelka v mateřské školce Natálie Hrabarčuková. Té se loni v listopadu podařilo během její první mise sestřelit ruskou raketu. V rozhovoru pro deník Ukrajinská pravda nyní popsala, proč do armády vstoupila a jak je těžké protiletadlové střely ovládat.
Na Ukrajině se nepříteli nepostavili jen profesionální vojáci. Přidalo se k nim i nespočet civilistů. Jsou mezi nimi nejen řidiči, lékaři, manažeři, inženýři, účetní nebo stavební dělníci, ale také bývalá učitelka v mateřské školce Natalija Hrabarčuková, která sestřelila ruskou raketu.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Ukradené děti dál míří do „táborů smrti ukrajinské identity“. Byl to i cíl invaze, píše ISW
Dne 17. listopadu 2024 provedlo Rusko rozsáhlý letecký útok na Ukrajinu, přičemž nasadilo 90 bezpilotních letounů a 120 raket různých typů. Ukrajinským silám protivzdušné obrany se podařilo zničit 140 cílů. Jeden z nich, řízenou střelu Kh-101, sestřelila Natalija Hrabarčuková, protiletadlová střelkyně raketové jednotky 1. haličské a volyňské radiotechnické brigády velitelství letectva Západ.
Její počin je zachycený na videu. Natalija stojí na střeše budovy s přenosným protivzdušným systémem Igla (MANPADS) na rameni. O několik vteřin později se střela řítí k obloze a za ní se táhne dráha bílého kouře. Pak se ozve výbuch. „Máš to! Natašo, máš to!“ radovaly se další ženy. Byla to přitom její první bojová mise.
Pracovat s protivzdušným systémem ale není nic jednoduchého. Důležité je hlavně přesné načasování. Podle Hrabarčukové je ale nejtěžší přehodit systém přes rameno. Váží totiž 18 kilogramů. „Jednou v zimě trvalo ohrožení raketami asi devět hodin. Byla zima a vánice. Vzpomínám si, že jsem musela zvednout raketu a neměla jsem na to sílu,“ popsala Hrabarčuková jednu ze svých misí pro deník Ukrajinska pravda.
Čtěte také
Naučit se systém ovládat nebylo prý nic jednoduchého. „Bylo pro mě opravdu těžké se to všechno naučit. Večer šli všichni v kasárnách spát a já jsem seděla a učila se, abych pochopila, jak střela funguje,“ sdělila s tím, že na zbrani je například potřeba nastavit správný režim podle toho, zda cíl letí směrem k vám, nebo ho střela bude muset dohnat.
Vadil jí zatuchlý sovětský vzdělávací systém
Učením dětí v mateřské škole v odlehlé vesnici strávila Hrabarčuková téměř deset let. Do práce musela cestovat téměř dvě hodiny. To nejdůležitější, co ji děti naučily, bylo prý být šťastná. Vzdělávací systém si ale nezamilovala. „Viděla jsem nešťastné děti. V našich státních mateřských školách máme stále ten zatuchlý a zastaralý sovětský vzdělávací systém. Většinou se tam všechno řídí podle šablony: každý den musí být naplánovaný minutu po minutě. A když děti nemají na výběr, jsou nešťastné,“ říká Natalija.
Dodala, že když se učitel rozhodne zrušit výuku a nechá děti si hrát, může být potrestán. „Pokud je v rozvrhu nějaká hodina, tak se musí uskutečnit a hotovo. A když se postavíte proti systému, tak vás vystrnadí,“ sdělila.
Čtěte také
Do armády vstoupila i kvůli penězům
Práce učitelky ale Nataliju neuživila. Každé letní prázdniny proto jezdila do Polska na sezónní práce, které jí umožňovaly splácet nashromážděné dluhy. Přiznala, že nikdy v životě nebyla se svou dcerou na dovolené.
Když začala uvažovat o změně zaměstnání, její bratranec, kariérní důstojník, jí navrhl, aby zvážila službu v armádě. Bylo to ještě před ruskou invazí v plném rozsahu a armáda byla rozhodně lépe placená. Díky svému bratranci si ale dobře uvědomovala i druhou stránku vojenské kariéry. „Jeho žena ho skoro neviděla. Jel na frontu jako velitel čety a jeho ženu odváželi do nemocnice, aby porodila jejich první dceru. Vzpomínám si na bolest v jeho očích. Nebyl u toho, když se jeho děti narodily, nebyl u toho, aby je viděl vyrůstat,“ popsala.
O práci v armádě ale přemýšlela již když studovala. „To není pro ženy,“ řekli jí tehdy rodiče. Když se k myšlence sloužit po letech vrátila, řekli jí totéž. Jenže tentokrát je Natalija neposlechla. Potýkala se ale se stejnými problémy, jako její bratranec. „Jediné, co jsem ztratila, byl čas s rodinou. Když jsem ale sestřelila tu raketu, možná jsem někomu zachránila život. Jsem tam, kde mám být. To mi stačí,“ popsala.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Záběry surových bojů v troskách Torecku. Ukrajinci postříleli zaskočené okupanty
vaclav.cerny@iprima.cz
