S Růžičkou u hokeje: Bum, bum, bum a tečeme s Francií. Na olympiádě je to tempíčko
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Vladimír Růžička byl zvyklý trénovat na olympiádě, teď vede Ústí ve třetí nejvyšší lize.
S Kanadou čekal hodně rychlý hokej, problémy s Francií byly překvapením.
V rozhovoru popisuje, co trenér na tak velké akci zmůže.
Růžička vzpomíná na Ivana Hlinku. Podle něj by se asi divil.
V trenérském kumbále ústeckého zimáku nenaladíme televizi, nefunguje tu wifina, čas pátečního zápasu mezi Českem a Francií navíc trochu koliduje s tréninkem místních hokejistů, které teď Vladimír Růžička vede. Nic z toho nás nezastaví. S naganským šampionem, který jako trenér dovedl reprezentaci k titulu mistrů světa 2005 a 2010, zhlédneme druhé olympijské utkání Pastrňákovy party alespoň na mobilu. Vznikne z toho neobyčejný rozhovor, při němž se bavíme i o tancování nebo o Metoději Jílkovi, který v Miláně právě vyhrál zlato.
Jsou zápasy a zápasy.
Já přijel k Labi kvůli tomu, který se 900 kilometrů od Střekova hraje pod pěti spojenými kruhy – česká esa se v něm snaží po čtvrtečním debaklu od Kanady zlepšit reputaci smáznutím Francie.
Čtěte také
Podívat se na něj s Vladimírem Růžičkou vypadalo jako dobrý nápad, sám trenér souhlasil: „Jasně, doražte.“
Ale marná sláva; momentálně má v hlavě spíš utkání, které jej čeká v sobotu. Nepůjde v něm o olympijské medaile, nebude vysílán po celé planetě, sakra důležité přesto bude – Růžičkovo Ústí hraje ve třetí nejvyšší lize proti Kadani. Poslední proti předposlednímu, mezi nimi tři body rozdílu. Pokud to Ústečáci nezvládnou, už to pro ně bude zlé. Pro ně i pro Růžičku, který byl přitom dříve zvyklý spíš na ty olympijské bitvy.
Čtěte také
A tak zatímco v kumbálku kousek od ledové plochy neúspěšně ladíme televizi, hned mě napadá, jak to naše povídání načít.
Pane Růžičko, co vím, tak Ivan Hlinka si před zápasy dával panáčka vodky na kuráž. Dáváte si ho taky?
Já na to moc nejsem. Ale jo – Ivan si vždycky něco dal, to je fakt. On si málokdo dokáže představit tlak, který musí trenéři snášet.
Před Kanadou i před Kadaní.
Když jsou výsledky, tak je všechno super. Když se ale hraje hov…, nejde to, všichni jdou jako první kritizovat trenéra. Pamatuju, jak jsme byli v roce 2009 s nároďákem na mistrovství světa ve Švýcarsku. Vypadli jsme už ve čtvrtfinále. A jak jsme pak v Praze přijížděli autobusem ke Sportovní hale, venku jsme viděli houf novinářů. Asistent Ondra Weissmann se ke mně jenom přitočil: „Hm, tak to ti nezávidím…“ Jak jsem vylezl z autobusu, všichni novináři se na mě hned sesypali.
Vzpomínky na divné mistrovství
Asi jsem byl jedním z nich. Ale poslyšte, tu televizi už nenaladíme, nepustíme si ten hokej aspoň na mobilu?
Můžeme. Vytáhnu si brejle.
Brejle? Vy?
Čtěte také
A pak se to stane, udělám chybu. První, ne poslední. Mám před sebou Růžičku s brýlemi, to je unikátní věc, a nevyfotím ho. Druhá chyba následuje vzápětí – snažím se kvůli hokejovému přímému přenosu vytvořit si na mobilu hotspot, chce to ale po mně heslo. A to si nepamatuju. Situaci zachraňuje Růžička, když zápas naladí na svém telefonu.'
Podívejte, už hrajou. Teď začali.
Čtěte také
No jo. Skončili jsme ale u toho MS 2009. Z něj si nejvíc pamatuju, jak Maďaři skoro porazili Slováky.
To je fakt. (smích) Ono to bylo celkově divný mistrovství. Hráči nám tam přijížděli z Ameriky postupně, mimo jiné i Eli.
Patrik Eliáš.
Přesně tak. No a vidíte – rok po tom Švýcarsku jsme v Kolíně nad Rýnem vyhráli titul.
Čtěte také
Tam to přitom taky dlouho vypadalo spíš na blamáž. Tím jsme zase u toho trenérského tlaku.
Je strašně zajímavé, jak jiné je trénovat v lize, na mistrovství světa, na olympiádě. Vždycky si vzpomenu na olympiádu 2010 ve Vancouveru. S kým jsme to tenkrát hráli první zápas? Už nevím. Hráli jsme asi dvanáct minut, a mně to přišlo jak tři minuty. Tak strašně rychlý to bylo. Pořádný tempíčko! Když se hraje svižně, je to jiné nejenom pro hráče, i pro trenéra.
Mluvíme, mluvíme, před námi se zatím hraje. Chytá Vladař, první šance se rýsuje před Kašem. Pořád 0:0.
Čtěte také
Ještě s tím trenérským tlakem – legendární fotbalový trenér Václav Ježek si od něj prý ulevoval tím, že po zápase sednul do auta a jel z Prahy do Chebu a zpět.
Vážně? Já to mám jinak. Na olympiádě jsme si většinou po hokeji sedli s Ondrou Weissmannem a pustili si zápas znova na videu.
ANKETA S VLADIMÍREM RŮŽIČKOU:
Takže jste se po odehrání utkání díval do dvou do noci znovu na ten samý zápas?
A ráno zas. A pak ještě jednou s kluky, abychom to spolu rozebrali. Hodí se to. Chci to mít rozpitvané. Sice na hokej koukáte zblízka ze střídačky, hodně vám toho ale může utéct; třeba s kluky zrovna něco řešíte. Takže to chcete vidět znovu, pořádně. Sledujete, jak jste dostal góly. Jak se to vyvinulo. Ono je hezký, že člověk na střídačce vidí, kdo nám ho dal, kdo mu nahrál. Jenže ono to třeba začalo už mnohem dřív, někde jinde. O deset vteřin před tím. Takže si to pětkrát, desetkrát vrátíte, abyste tu situaci našel. Když to hráč vidí, něco si k tomu od vás vyslechne, příště se vyvaruje udělat stejnou chybu znova.
Čtěte také
Anebo ne.
A to je pak blbý. Řeknete mu: „Dávej to obráncům rychle.“ Jenže on to místo toho třikrát zadrbe, vy z toho třeba ještě dostanete gól. To pak většinou končí tím, že ho nechám sedět.
V Miláně se kupí šance českého týmu, jednu z nich promarňuje Hertl.
Aj, škoda… Tady to měl dát spíš na lapačku než na vyrážečku. Ale ono to od televize vždycky vypadá hrozně lehce, v rychlosti je to jiné.
Čtěte také
Jeden z Francouzů je vyloučen. A padá první gól: Nečas využívá přesilovku po Pastrňákově nahrávce.
Podívejte – Nečas! A já se vás přitom chtěl zeptat, jestli bylo rozumné nechat ho hrát s Pastrňákem v jedné lajně.
Tak začínali s Kanadou. Tohle bylo ale z přesilovky, ne? Při hře pět na pět už podle mě dohromady nejsou, trenéři je rozhodili.
Co udělat s McDavidem a MacKinnonem
Kouč Rulík z nich a z Hertla vytvořil proti Kanadě superlajnu. Udělal byste to stejně, nebo máte radši, když se nejkvalitnější hráči rozprostřou do několika formací?
Radši to rozprostřu. Během zápasu do toho můžete jako trenér sáhnout, spíš si ale myslím, že je vždycky lepší mít lajny vyrovnanější. Kanada taky nasadila McDavida a MacKinnona do různých řad. Přitom by bylo lákavé je mít spolu.
Čtěte také
Co jste vůbec říkal na Kanadu v prvním zápase?
To byl hezkej průvánek. Bylo to strašně rychlý. Ze začátku zápasu bylo vidět, že z nás měli trošku obavy. Šli do nás jak blázni. McDavid do toho vlítnul, MacKinnon to mydlil. První třetina se nám povedla, měli jsme ale jenom jednu šanci. A Kämpfič Binningtonovu ruku prostě nepřehodil. Blbý bylo, že všechny odražené puky měli Kanaďani. Nevyhráli jsme ani pořádnej souboj. Třeba jejich beci hráli výborně, měli skvělou rozehrávku. Když viděli volný prostor, hned do něj vjeli. Pohybovali se jak útočníci. Nebo jak nám dali ten první gól…
Vezme do ruky papír a fixku, začne kreslit. Než to dodělá, Kempný v reálu zvyšuje ranou z dálky na 2:0.
Hezky! Pěkně to zazvonilo. Tomu brankáři tam nějaký Francouz přejel, vůbec to pak neviděl. Od vyrážečky to šlo podle mě do tyčky... Kde jsme to skončili?
Čtěte také
U Kanady.
Jo. Asi jsme všichni jsme počítali s tím, že to bude takhle rychlé. Stačilo se loni dívat na Turnaj čtyř. Kanada je strašně silná. A my moc neměli z čeho dát gól. Překvapilo mě, jak jsme pak byli pasivní. Jasně, otevřít to proti Kanadě by byla sebevražda. Ale mohli jsme zkusit je nějak dostat pod tlak. Chyby dělají i světoví hráči. Škoda, například kluci z první lajny si nevytvořili pořádnou šanci.
Třeba jim nepomohlo zařazení pomalejšího Hertla.
Hertlík má ale zase tah do brány. A když tam nebude on, tak mi řekněte, jakého centra byste vybral…
Čtěte také
Nevím.
Těžko říct. Na olympiádě není čas něco zkoušet.
Končí první třetina, Češi vedou 2:0. Zdá se, že se nemůže nic stát. A rychlobruslař Metoděj Jílek rozjíždí svůj zlatý závod na 10 tisíc metrů.
Ten Jílek je výbornej, ten taky udělá medaili. Metoděj… Podívejte na to se mnou, kolik mu ještě zbývá kol? Vede zatím nějakej Kanaďan. S Jílkem to ale vypadá dobře. Líbilo se mi, jak byl minule ze stříbra zklamanej. Chce zlato. Nic jinýho.
Čtěte také
Je podle vašeho gusta.
Přesně tak. Já toho klučinu přitom před olympiádou vůbec neznal. A vidíte… Bude první! A možná ještě udělá olympijskej rekord. Už jenom 1400 metrů! Dvě kola. Jeď, Metoději, jeď! Cíl! Skvěle! Ještě někdo pojede, nebo už to má jistý?
Místo odpovědi zakašlu.
Vy jste nastydlej, co? Nebo cigárko, že jo? Kouříte?
Nekouřím. To mi spíš zaskočilo z té Jílkovy jízdy.
Hm, jedou ještě dva. Tak do toho, Metoději! To zvládneš.
A zvládne. Zatímco se v hokejové hale pomalu rozjíždí druhá třetina, Jílek se stává olympijským šampionem.
Dobře, mladej!
Čtěte také
Růžička mezitím odchází na trénink s ústeckými hokejisty. Když se potom vrátí, překvapeně zjistí, jak nečekané drama se odehrálo v zápase s Francouzi. Za pět a půl minuty senzačně obrátili skóre, vedli 3:2. Pastrňák a spol. nakonec blamáž přece jen zažehnali, několika brankami zase upravili výsledek ve svůj prospěch.
Ale to drama! Jak se to, proboha, mohlo stát?
Víte, jak to chodí. Hokej je rychlá, nevyzpytatelná hra. Bum, bum, bum, najednou tečete i s Francouzi, ani nevíte, jak se to přihodilo. Když jsem viděl první třetinu, fakt by mě nenapadlo, že by nám byli schopní dát tři góly. Po prohře s Kanadou je důležité utkání s Francouzi zvládnout.
Jak poskládat úspěšný tým
S Kanadou jsme to před vaším odchodem na trénink nedopověděli.
To pro nás bylo těžké měřítko. Od první chvíle do toho šlapala. Zdálo se mi, že měli pořád kotouč na hokejce, jim prostě neodskočil puk. V náš prospěch je, že hrajeme další zápas už druhý den. Pokud ho teda nezmastíme… Na prohru 0:5 s Kanadou se každopádně musí zapomenout. To už nikdo nevrátí.
Čtěte také
Třeba bývalý hokejista Radek Duda tvrdí, že utkání s Kanadou ukázalo, jak hráči působící v Evropě nestíhají. Že měli být nominováni jiní, mladší.
V NHL mimo Klapky, Chytila a Kulicha nemáme zas tolik dalších hráčů. Trenéři vsadili na zkušené, máme druhé nejstarší mužstvo. A je fakt, že mně možná trochu chybí víc hokejistů, co se nezaleknou kontaktní hry. Kteří jsou ochotní do někoho vlítnout. Taky mě trochu překvapilo, že nevzali Jiříčka. Celé je to každopádně věc trenérů. A já Radima Rulíka uznávám, dřív jsme spolu trénovali.
Co na tak krátkém turnaji trenér reálně ovlivní? Může vůbec s hráči stihnout něco nacvičit?
Když tam přijedete dva dny před turnajem, není moc co nacvičovat. Rozhodne sama kvalita hráčů. Strčíte je k sobě a oni si to už při hře umí sami vyhodnotit. Na vás je odhadnout, komu to s kým může jít. Postupem času se to snažíte vypilovat. Akorát že těch zápasů k vypilování moc není. (smích)
Čtěte také
Zápas končí 6:3 pro Česko, pátek třináctého je ve výsledku úspěšným dnem nejen pro Jílka, ale i pro hokejisty.
A máme to! Důležité je, že to kluci nakonec zvládli. Ve třetí třetině si to už v klidu pohlídali. Je dobré, že to před Švýcary uhráli alespoň takhle. Jednoduché to rozhodně nebylo.
Na Ústí už padá únorový soumrak, ještě se chvíli bavíme o sobotním šlágru proti Kadani. Nebo o tom, že právě odsud pocházejí dva naganští šampioni – Milan Hejduk s Janem Čalounem. Nedá mi to, musím otevřít ještě jedno téma.
Špičkový hokej mi chybí
Poslyšte, působíte teď ve třetí nejvyšší lize, vyprávíme si tady přitom o olympiádách a mistrovstvích světa, na kterých jste vedl národní tým. Když se díváte na Pastrňáka a spol., nechybí vám špičkový hokej?
Jasně, že chybí. Určitě. Celej život, od pěti let, dělám hokej. Bude mi třiašedesát, a sice jsem se v chemičce vyučil elektromechanikem, ale nic jinýho než hokej neumím.
Čtěte také
Jako elektromechanik byste se neuživil?
To je právě ono. Ne.
Kdy se to zlomilo? Kdy jste přestal dostávat nabídky na špičkové trenérské štace?
Poslední roky jsem většinou šel k mužstvům během rozehrané sezony. A to je těžší. Vzal jsem třeba angažmá ve Slovanu Bratislava, protože jsem chtěl zkusit něco jiného. Na místě jsem ale zjistil, že nemám žádného centra. To jsem nepochopil. Takový top tým! Na středního útočníka jsem musel přeučovat křídla!
Slovanem to neskončilo.
Neskončilo. Loni jsem byl v Mostě, teď jsem v Ústí. Tady to už není úplně profihokej. Snažím se s kluky pracovat, oni ale chodí do práce, do školy. Někteří za to peníze dostanou, jiní ne. Když je někdy večer vidím unavené po zaměstnání, po deseti minutách na ledě radši naplánovaný program upravím. Je to… jiné. To víte, že se mi stejská. Že bych zase jednou chtěl trénovat něco „top“…
Čtěte také
Nemáte obavu, že jste v mnohých očích pomalu vypadnul ze škatulky „úspěšný kouč“?
Může to tak bejt. U trenérů to tak funguje. Když dlouhodobě pracujete v jednom klubu, hráče si pipláte, všechno vám ladí, sedí. Jenže ani to nebývá ideální – než do téhle fáze dojdete, taky můžete procházet sériemi neúspěchů. A pak záleží na důvěře, kterou v klubu máte. I ve Slavii jsme měli období, kdy to nešlo. Měli s námi ale trpělivost. A vyklubal se z toho titul. Už je to doba… Vždyť já s trénováním začínal někdy kolem roku 2000!
Legendární Václav Nedomanský mi nedávno v rozhovoru říkal, že mu v současném českém hokeji chybí moudré osobnosti typu Luďka Bukače. Souhlasíte?
Nejsou. A nebudou. Myslím ti chytří, co dají hokeji něco navíc. Ono je hezký, že máte všude mládí. Potřebujete ale i zkušenost. Když jsem skončil s hraním a začínal jsem trénovat, byl jsem obrovsky vděčný, že jsem se mohl učit od Ondry Weissmanna, který byl trenérem už osm let. A že jsem se měl co učit! To není tak, že jako hráč skončíte, a je z vás okamžitě prvotřídní trenér. Každý by měl začínat od žáků. Já šel taky trénovat 6., 7. třídu.
Čtěte také
Trénovat děti, to je asi úplně jiná disciplína, co?
Mě to bavilo. Dneska je mládež jiná, pořád ale najdete šikovné kluky, se kterými se dá pracovat.
V jakém ohledu je mládež jiná?
Prostě se na ně musí jinak. Trenér v páté až osmé třídě je něco jako táta těch dětí. Musíte si je získat na svou stranu. Jestliže se vám to povede, pak vás berou, můžete i na ně vytvořit tlak, zvýšit hlas, sem tam udělat čerta. Jsou to samozřejmě pořád děti, takže musíte i „hladit“. Jinak byste je odradil. Za nás to bylo každopádně odlišné. Nás v bývalém režimu pérovali všude, byli jsme na to zvyklí. Když si mě v Litvínově pan Zíma vytáhnul o dva ročníky výš, byl jsem vykulenej, ale dělal jsem všechno, co po mně chtěl. Dneska je problém, že do tréninku zasahuje plno rodičů. Jsou velmi důležití – není sranda vozit děti v pět ráno na trénink, brát je na zápasy. Měli by si ale uvědomit jednu věc: vždycky je tam trenér, kterého by neměli nijak shazovat.
Čtěte také
To se děje často?
Mockrát. Dítě jede z tréninku domů a otci v autě ujede, že se mu na trenérovi něco nelíbí. Hned tím shodíte trenérovu autoritu, děti mu přestávají věřit. A ještě něco: rodiče nemůžou počítat s tím, že jim trenéři automaticky vychovají Jaromíra Jágra nebo Dominika Haška. Může se to stát. Ale spíš ne… Přitom mi připadá, že když dneska rodiče dávají dítě na hokej, jsou si jistí, že jim z něj za pár let vyroste nový Crosby. To nejde. Vytváří se šílený tlak na dítě, které své rodiče nechce zklamat. Rodiče si často tenhle svůj problematický přístup ani neuvědomují. Vidím to na naší osmileté dceři. Chodí na tancování, kam rodiče nemají vůbec přístup. To je tvrdé, pro malé děti snad až moc. Zase ale mají výhodu v tom, že jim do toho rodiče nezasahují.
Jak jste na tom s tancováním vy?
Já? Hrozně. (smích) Co chci ale říct: na tancování mají nějaká pravidla, tak malé kladu na srdce, že se podle nich musí chovat. Že musí poslouchat trenérku. Tak je to i ve sportu. Myslím, že obecně nám chybí jedna věc. Když dítě začne chodit na sport, musí ho mít na prvním místě. Jakmile ho tam nemá, sport může být jen vyplněním volného času. Na top úroveň to nebude. A já mám bohužel pocit, že tohle – že sport mají na prvním místě – u dnešních mladých moc není. Mají to tam třeba až na třetím. Což je málo.
Čtěte také
S tancováním to asi bude stejné.
Jasně. Se vším.
Dneska je to samý expert
Mimochodem – ten Nedomanský má i v 81 letech stále neuvěřitelný přehled o českém i světovém hokeji. Všichni znalci NHL z všelijakých podcastů a sociálních sítí by se měli co učit.
A to je další věc, co mi vadí.
Co?
V hokeji je to dneska samej podcast, to je teď naše cesta. Někdo ve Švédsku viděl dva tréninky a už se všude prezentuje jako hokejovej expert. Někdy jenom zírám. Kolikrát mě napadlo: tohle kdyby viděl Ivan Hlinka nebo Karel Gut!
Čtěte také
A co by na to řekl Hlinka?
Normálně by se zbláznil.
Často si na něj vzpomenete?
Jasně. Kdyby zažil, co se teď považuje za normální, vůbec by to nechápal. Jak všichni ti skuteční i samozvaní experti na sociálních sítích dokáží ovlivňovat hokej. Divná doba...
Hlinka říkal, že hokej není věda. Dnes už ale asi vědou trochu je, že?
Hraje se ale pořád na góly, ne?
Zatím.
Tak vidíte. Že jsme ten hokej s Francií ale prokecali, co?
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Vémola je dál na antibiotikách. Na turnaj Oktagonu v Ostravě musel „utéct“ z nemocnice
Lukáš Hron je aktuálně redaktorem zpravodajského webu CNN Prima NEWS.
