Projeli odjezdové návěstidlo v poloze stůj. To je citace ze zprávy zvláštní vládní komise, která vyšetřovala nejtragičtější železniční neštěstí v české historii. Srážku dvou osobních vlaků u Stéblové na trati Pardubice – Hradec Králové, která si vyžádala 118 obětí. K nehodě došlo v podvečer 14. listopadu 1960, komunistický režim však událost spíše tutlal. Návěstidlo v poloze stůj projel i řidič vlaku u stanice Uhersko 27. prosince 1909, tragédie si vyžádala 12 obětí. „Měl jsem šajbu na frei, proto jsem jel bez starosti skrz,“ zapřísahal se tehdy jen lehce zraněný strojvůdce. Náraz vlaku EC 108 Comenius do zříceného mostu ve Studénce 8. srpna 2008 nepřežilo osm cestujících.
Aktuální železniční tragédie v Indii upomíná i na cestující, kteří kvůli tragickým nehodám vlaků nedojeli do cíle na českých železnicích. „Kdo ví, kolik tam zůstalo mrtvých,“ přemítal 8. srpna 2008 zákazník Českých drah Jiří Kalus, který právě přežil náraz vlaku do spadlého mostu ve Studénce. Vyzpovídal jsem ho jen chvíli po nehodě. U hromady šrotu, ve kterou se proměnily přední vozy a lokomotiva mezinárodního rychlíku Comenius. Vlak mířil z Krakova do Prahy.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Tragickou srážku vlaků v Indii způsobilo selhání signalizačního systému. Zemřelo téměř 300 lidí
Jiří Kalus cestoval osudnou soupravou na koncert metalové kapely Iron Maiden do Prahy. Zůstal nezraněn. „Znova jsem se narodil,“ oznámil mi radostně. Těch obětí ve Studénce bylo nakonec osm. Na vině nebyl strojvůdce, na trať spadl rozestavěný most. Zabíjel český šlendrián.
První železniční nehoda v Česku
První železniční nehoda v českých zemích přišla hned při slavnostním otevření první parostrojní železnice v českých zemích. V červenci 1839, když byl spuštěn provoz na železniční trati z Vídně přes Břeclav do Brna. Cesta do Brna proběhla bez problémů a čtyři soupravy vlaků vítaly podél trati tisícihlavé davy. Nazpět už se jelo s menší slávou, konvoj navíc havaroval. V pořadí třetí souprava nezvládla u Vranovic zabrzdit před stojícím druhým vlakem, který měl problémy při doplňování vody.
Zraněno bylo několik vysoce postavených cestujících této slavnostní jízdy. Někteří měli mít i vážná zranění, nezemřel však nikdo. Dějiny železnice v českých zemích začaly nehodou, takže se dalo předpokládat, že se odehrají i další.
Příšerný sraz supajícího netvora
Ze stovek nehod na české dráze vybíráme například tu z 25. prosince 1909 ve stanici Uhersko, 16 kilometrů východně od Chocně. „Katastrofální srážka vlaků na trati státní dráhy Praha–Brno–Vídeň ve stanici Uhersko,“ tak zněl hlavní titulek pražského deníku Právo lidu v pondělí 27. prosince. Líčení nehody tehdy noviny věnovaly tři celé strany a k citovanému titulku byly připojeny následující výmluvné podtitulky: Srážka rychlovlaku s vlakem nákladním – Dvanáct osob usmrceno – Úředník a výhybkář zmizeli – Úředník zatčen – Strojvůdce rychlíku zachráněn.
Sled tragických událostí na Boží hod vánoční byl podle dobových novin zhruba následující. Pravidelný rychlík do Vídně vyjel z Prahy ráno v 7 hodin a 20 minut a dvě hodiny poté projížděl v plné rychlosti malou staničkou Uhersko mezi Pardubicemi a Chocní. Návěstidlo před stanicí bylo údajně v poloze „trať volná“, avšak ve stanici stál na stejné koleji nákladní vlak mířící do Prahy.
„Katastrofální srážka byla neodvratná. Rychlostí blesku blížilo se ohromné neštěstí, nesouc na svých hrozných perutích zkázu a smrt. Jediný okamžik a nastal příšerný sraz supajícího netvora, který plnou parou letěl vstříc děsnému neštěstí. Bylo právě 9 hodin a 31 minut,“ barvitě líčily noviny.
V troskách hledal jsem ženu
Následky srážky byly úděsné. „Některé vozy roztříštěny na padrť a z hromady trosek rychlíkových vozů ozývalo se děsivé volání zraněných a chrapot nešťastníků ku smrti pracujících.“ Po ukončení vyprošťovacích prací bylo napočítáno 12 obětí, mezi kterými byla třeba teprve čtrnáctiletá Emile Kantorová ze Smržovky.
Většina cestujících v rychlíku z Prahy do Vídně patřila k zámožným lidem. Do Vídně za starými přáteli mířil i pan Kolář s manželkou, kterého novináři vyzpovídali záhy po neštěstí: „Pojednou povstal strašlivý náraz a hrozný praskot. Byl jsem vyhozen z vozu na louku. Povstal jsem a hledal v troskách ženu, ta byla na druhé straně trati nalezena jako zohavená mrtvola.“
Strojvůdce expresu do Vídně jako zázrakem přežil, když ho náraz rovněž vyhodil z lokomotivy na louku. „Měl jsem šajbu na frei, proto jsem jel bez starosti skrz,“ zapřísahal se jen lehce zraněný strojvůdce, že návěst ukazovala volnou trať. Deník Právo lidu z neštěstí obvinil zastaralé státní dráhy, které šetří na personálu, a ten unaven dlouhými šichtami podává chybné výkony.
„Železnice nebyly nadarmo a bez oprávnění nazvány tepnou lidské společnosti. A jsou-li katastrofy podobné případu, o němž jednáme, nebezpečnými poruchami oběhu krve v ní, je na celé společnosti, aby volala po schopném lékaři. A není-li ve správě státních drah takových lidí, jsou-li tam jen neschopní byrokrati, musí ustoupiti a učiniti místo mužům, jakých železniční doprava potřebuje,“ navrhoval komentátor Práva lidu po tragické železniční nehodě z 25. prosince 1909. Selhala signalizace, podobně jako v pátek v Indii.
Páteční neštěstí je nejtragičtější vlakovou nehodou v Indii v tomto století. Zdroj: ČTK / Profimedia.cz
Nejtragičtější nehoda na českých železnicích
K dosud nejtragičtější železniční nehodě v českých zemích došlo 14. listopadu 1960 na trati mezi Stéblovou a Pardubicemi-Semtínem. Dobový komunistický tisk se ale událost snažil spíše ututlat, veřejnost nedostala téměř žádné informace. Ústřední stranický deník Rudé právo o tragédii informoval jen na několika řádcích: „Ve večerních hodinách dne 14. listopadu 1960 došlo ke srážce dvou osobních vlaků, při které přišlo o život 110 lidí a dalších 106 bylo zraněno.“
Více už se čtenář o obětech nedozvěděl, zato dostal informaci, že na místo nehody přijeli vedoucí Ústředního výboru Komunistické strany Československa soudruh Hruška a vedoucí tajemník Krajského výboru Komunistické strany Československa soudruh Pecha. Rudé právo následně nehodu krátce zmínilo už jen třikrát. V souvislosti s kondolencí obětem od sovětského vůdce Chruščova a v jedné větě také ve zprávě o zasedání parlamentu (Národního shromáždění), které uctilo tragicky zesnulé. Těch bylo nakonec 118, osm těžce zraněných postupně zemřelo v nemocnicích.
Vláda tehdy sestavila mimořádnou vyšetřovací komisi, která své výsledky sdělila veřejnosti 1. prosince 1960. To byla čtvrtá a vůbec poslední informace o největším železničním neštěstí v českých dějinách, kterou pustil komunistický tisk.
Hlavně nepoškodit pověst drah
„Strojvedoucí a vlakvedoucí vlaku hrubě porušili základní pravidla železniční dopravy, kterých měli dbát zvláště při husté mlze. Uvedli sami a neoprávněně vlak do pohybu bez rozkazu průvodčího k odjezdu, projeli odjezdové návěstidlo v poloze stůj a způsobili srážku, které na trati nebylo již možno zabrániti,“ uvedla vládní vyšetřovací komise.
„Média o případu nesměla podrobně informovat, aby nebyla poškozena pověst socialistického zřízení,“ uvedly České dráhy při výročí neštěstí v roce 2000, tedy už v demokratickém režimu. Dráhy také připomněly, že viníci nehody u Stéblové skončili ve vězení s několikaletými tresty. Ani tato informace za minulého režimu nesměla do novin. Příbuzní obětí podnes nosí květiny k pomníčku, který na místě neštěstí zřídila obec Stéblová v roce 2000. „Pro vzpomínku na železniční neštěstí,“ hlásají písmena vytesaná v žule.
