Karel IV., Švejk, Gott, Jágr, ale také Saturnin. Stejnojmenný humoristický román Zdeňka Jirotky (1911–2003) patří k českým fenoménům, v národních anketách se stal Knihou století i Knihou mého srdce. A ačkoli je Saturnin nemyslitelný bez Vltavy, málo se ví, že Jirotka byl křtěn slezskou řekou Ostravicí. Vyrůstal v Ostravě a k pražským kavárnám a lufťáckému životu přičichl až kolem třicítky. Smrt ho zastihla v úctyhodném věku 92 let, zemřel 12. dubna 2003.
Saturnin ve všech podobách. Češi milují Jirotkovu knihu, její filmovou podobu s Ondřejem Havelkou, Oldřichem Víznerem, Lucií Zedníčkovou či Milanem Lasicou, ale i početné divadelní dramatizace. V Národním divadle v Brně se Saturnin v režii Jakuba Nvoty úspěšně hraje již osmý rok. A nejbližší představení v sobotu 15. dubna je beznadějně vyprodané, kapacita divadelního sálu je přitom 547 míst.
Saturnin je zázrak
„Saturnin je zázrak,“ nechal se slyšet dramaturg Martin Sládeček, když adaptaci románu uvedl na první brněnskou scénu. Nemýlil se, inscenace se stala kasovním trhákem. A knižní podoba Saturnina leží na pultech knihkupectví i jednaosmdesát let po prvním vydání, což bylo v temném válečném roce 1942. Zdeněk Jirotka románek nasáklý lufťáckým životem za Prahou začal psát o rok dříve, prozaikem se však stal jaksi z nouze.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Kvůli skandálu je v nemilosti, Harrymu a Meghan je vděčná. Rebelující vévodkyně vydala knihu
Vlastně to byl napřed voják, teprve potom spisovatel. Od roku 1933 Zdeněk Jirotka sloužil jako profesionál v Československé armádě (v Košicích, Banské Bystrici, Olomouci, Vyškově a Brně), a kdyby republiku v roce 1939 neokupovali němečtí nacisté, asi by lampasákem zůstal do důchodu. Demobilizovaný muž ale musel hledal novou obživu, tak si vzpomněl na dětství strávené v Ostravě, kde jeho otec psával svižné divadelní i kabaretní skeče a reklamní texty. Jirotka tvůrčí talent zdědil, tak to zkusil v redakci Lidových novin a uspěl. Mnohem větší sukces mu ale přineslo jeho večerní psaní, když si doma vymyslel džentlmenského sluhu Saturnina.
Spisovatel Zdeněk Jirotka v roce 1991 Zdroj: Profimedia.cz
Spisovatel Zdeněk Jirotka v roce 1991 Zdroj: Profimedia.cz
Laskavá kniha z temných časů heydrichiády
Román prý vznikal hlavně v koupelně, v jediné místnosti, kde měl autor potřebný klid. „Na knize začal pracovat za protektorátu, kdy bylo nařízeno mít v oknech zatemnění. Aby na to nemusel pořád myslet, přestěhoval se do koupelny, kde žádná okna nebyla. Psací stroj postavil na židli a tvořil,“ vzpomínala svého času Jirotkova dcera Hana. Předlohy k románovým postavám přitom autor hledal hlavně v rodině: „Třeba teta Kateřina má mnoho vlastností, které měla tatínkova matka Žofie.“
Nová etapa teroru. Heydrich převzal funkci protektora na sv. Václava, hned nařídil popravy
Kalendář se zrovna překlopil na neděli 28. září 1941. A v Praze i v celém protektorátu začala nová etapa nacistického teroru. „Dnes dopoledne se ujal svého úřadu SS-Obergruppenführer generál Heydrich, zastupující říšského protektora a pověřený výkonem jeho funkce,“ uvedla na sv. Václava tisková agentura ČTK. „Během pouhých 24 hodin Heydrich eliminoval tři generály odboje, Josefa Bílého a Huga Vojtu nechal popravit ještě 28. září,“ říká historik Jan B. Uhlíř.
Musela to být doslova „schíza“, vždyť Jirotka dílo psal během první heydrichiády v roce 1941. A vydal ho o rok později, když Heydrich podlehl atentátu a teror vůči Čechům se ještě vystupňoval. V životu nebezpečné éře, kdy nikdo neměl jistotu, že ho gestapo za hodinu neodvede rovnou na popraviště v Kobylisích. Přesto spisovatel dokázal posílit ducha čtenářů jemným anglickým humorem, kde smrt nemá místo. Třeba doktor Vlach ze Saturnina jako by nevěřil, že jeho pacienti mohou někdy umřít. A takto promlouval k letitému dědečkovi: „Já si to představuji tak, že tiše zhasnete obklopen svými příbuznými, z nich každý bude do vás něčím tvrdým mlátit, protože vy byste jinak vůbec neumřel.“
Realita byla jiná, okupační režim denně vynášel nové rozsudky nad skutečnými a v mnoha případech i nad domnělými odbojáři. Smrt byla všudypřítomná, recenze Saturnina ve válečných Lidových novinách ovšem knihu nenápadně doporučovala jako relaxaci: „Saturnin je lehoučká, půvabná a veselá kniha. Nechce víc než osvěžovat smíchem.“
Hledání rodného domu
Rodný dům Zdeňka Jirotky hledám v Bohumínské ulici v ostravské čtvrti Slezská. V někdejším samostatném městě, ve kterém místní horníci v roce 1922 založili legendární fotbalový tým SK Slezská, dnešní Baník Ostrava. A je proto dost pravděpodobné, že na fotbalové mače přicházel ve dvacátých letech i Zdeněk Jirotka, napřed asi s otcem, později se spolužáky.
Bohužel, rodiště Saturninova stvořitele již neexistuje, domek stával v takzvaném Zámostí a tahle stará čtvrť prakticky celá zmizela. S pátráním mi pomáhá novinářka Marie Stypková a literární historik Martin Tomášek. Právě oni nakonec zjistili číslo popisné domu, v němž Jirotka 7. ledna 1911 spatřil svět: Zámostí číslo 18.
„Na základě srovnání situace na mapách jsme nakonec mohli konstatovat, že se Jirotkův rodný dům nacházel na dnešním náměstí Jurije Gagarina v místech, kde stojí dům číslo popisné 279/9,“ vysvětluje Tomášek. Dům je dokonce od roku 2016 ozdoben nenápadnou pamětní deskou z dílny sochaře Jana Snébergera. „Pracoval jsem se symbolem vody a část textu na desce se symbolicky odráží v řece. Je tam i hausbót, jenž hraje v Saturninovi podstatnou roli. Deska má horizontální formát, který vychází z hladiny Ostravice,“ popisuje Šnéberger své dílo pro CNN Prima NEWS.
Poslední zbytky starého Zámostí ve Slezské čili Polské Ostravě, kde vyrůstal Zdeněk Jirotka. Zdroj: Ivan Motýl
Poslední zbytky starého Zámostí ve Slezské čili Polské Ostravě, kde vyrůstal Zdeněk Jirotka. Zdroj: Ivan Motýl
Koupelna, Vltava anebo Ostravice?
Z dob Jirotkova dětství a dospívání zůstaly na Zámostí jen fragmenty, pořád tu najdeme třeba část elektrárny z roku 1895, kapličku a secesní radnici z roku 1913. Ze Zámostí je ovšem náměstí Julije Gagarina. A možná je to něčím symbolické, Saturnin se dotkl hvězdné slávy, alespoň na českém literárním nebi.
Jirotka po válce dával k lepšímu, že v Saturninovi je tolik vody právě proto, že knihu napsal v koupelně. Jindy ale odkazoval na svoje okouzlení Vltavou a také připomínal, že v Ostravě vyrůstal přímo na nábřeží řeky Ostravice. A řeka se bývalým Zámostím pořád žene k Baltu. Za Jirotky to bývala průmyslová stoka, v roce 2023 v ní opět žijí ryby, vodáci ji brázdí na kánoích a na březích Ostravice se pořádají i četné pikniky.
Vynálezce peep show
A jak se Jirotkovi ocitli v Ostravě? Otce Ladislava (narozen 1871) přivábily do metropole uhlí a železa dělnické peníze, které hutníci a horníci uměli pěkně rozkutálet. Do té doby kočoval s divadlem především po Čechách a zároveň se živil štukatérstvím. V Ostravě ochotničil v sále U Herlingrů na Polské Ostravě (dnes Slezské Ostravě), kde poznal i budoucí ženu – o osmnáct let mladší Žofii Šumíkovou.
Ladislava Jirotku by ovšem jen divadlo neuživilo, spíš mu vylepšovalo měsíční rozpočet. Od roku 1899 proto na Žofinské ulici otevřel i štukatérský závod a v dubnu 1901 úřadům ohlásil provozování takzvaného „návěstního a plakátovacího ústavu“.
Vlastně to byla prosperující reklamní agentura, stejně jako Jirotkovo panoramatické představení (Panorama GEA), které si zamilovali havíři. Šlo o kruhovou místnost, do níž se nahlíželo třiceti kukátky a divák se nechával unášet exotickými diapozitivy s prostorovým dojmem. Kromě velbloudů v Orientu byl údajně nejpopulárnější program s fotografiemi aktů, který se jmenoval Krásy ženského těla. Upřímně řečeno, Jirotkův otec vymyslel první peep show v českých zemích.
Herečka Jana Synková jako teta Kateřina ve filmu Saturnin Zdroj: prodimedia.cz
Herečka Jana Synková jako teta Kateřina ve filmu Saturnin Zdroj: prodimedia.cz
Jak třaskavé kuličky ukončily studia
Na Jirotkovu manželku toho asi bylo příliš. A v době, kdy už jejich syn Zdeněk studoval gymnázium v Matiční ulici, požádala o rozvod. Student rozchod rodičů nesl těžce a stával se z něho stále větší ostravský chachar. Jednoho dne na kantorský stupínek položil třaskavé kuličky a kýchací prášek, to bylo v kvintě. A třaskavé zvuky tehdy ukončily i jeho studium.
Dejme slovo i samotnému Jirotkovi, který na studentská léta rád vzpomínal: „Po absolvování školy obecné zdokonaloval jsem se ve vědách exaktních na reálce v Moravské Ostravě. S politováním musím konstatovat, že se tato škola sama připravila o možnost, že na ní bude jednou pamětní deska s mým jménem. Z její páté třídy, nebo jak se tehdy říkalo kvinty, jsem byl vyloučen pro atentát na pana katechetu. K tomu nekalému účelu jsem použil třaskavých kuliček a kýchavého prášku. Překvapilo mě tehdy, že pan katecheta odmítl zemřít pro věc církve mučednickou smrtí, o jejíchž půvabech nám často zaníceně vyprávěl. Snad se musil vzdát této lákavé možnosti z důvodu velmi pádného: měl ještě odpoledne vyučování.“
V roce 1928 odchází Jirotka za otcem, jenž se po rozvodu odstěhoval do Hradce Králové. Tam se napřed učil na zedníka a poté se v roce 1933 rozhodl pro dráhu vojáka z povolání. O jeho další profesní kariéře už byla řeč, životní zlom nastal vydáním Saturnina v roce 1942. Po úspěchu románu mohl dokonce v Lidových novinách podat výpověď.
Kniha mého srdce i Kniha století
Od smrti autora Švejka uplynulo 100 let. Pravnuk Martin mu na hrob nosí pivo místo květin
Spisovatel Jaroslav Hašek zemřel 3. ledna 1923 v Lipnici nad Sázavou. Sto let poté v místním hostinci U České koruny čepuje pivo Haškův 44letý pravnuk Martin. „Tuhle jsem vařil třicet karlovarských knedlíků, ale až nad šiškami jsem si všiml, že mi do těsta spadl prsten. Musel jsem si půjčit detektor kovů,“ chrlí spisovatelův pravnuk jednu historku za druhou. A všechny by obstály ve Švejkovi. Martin Hašek pradědův román miluje.
Humoristický příběh napsaný za světové války se s noblesou přehoupl až do jednadvacátého století. A pořád baví a zůstává čtenářsky oblíbený pro každou další generaci. V roce 2009 Saturnin vyhrál národní čtenářskou anketu Kniha mého srdce a stal se tak českou knihou 20. století. Úspěch se zopakoval, když literní soutěž Magnesia Litera oslavovala stoleté výročí republiky vyhlášením klání Kniha století. Za nejlepší dílo napsané v letech 1918 až 2018 sice odborná porota vybrala román Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války z pera Jaroslava Haška, ale ve veřejném hlasování s přehledem zvítězil Jirotkův Saturnin.
Švejk versus Saturnin. K přemítání nad oběma díly jsem vyzval třeba spisovatele Jaroslava Rudiše: „Pro mě je Švejk velmi temná groteska, která vypovídá nejen o lidské blbosti, ale také o nacionalismu a válce. Je to vtipná, zároveň ale hodně temná a krutá kniha. Pro mě stojí Hašek hned vedle Kafky. Saturnina jsem samozřejmě také s chutí četl. Je to dobré, lehké četní, ale něco úplně jiného než Švejk.“
Režisér Radovan Lipus polaritu mezi Švejkem a Saturninem vidí jako typický příklad „českého národa dvojího lidu“. Je to prý něco podobného jako uměle budovaný rozpor mezi kavárnou a pivnicí, na kterém se podílel třeba i prezident Miloš Zeman. „Je to i jiné vnímání humoru a práce s jazykem, pánům Haškovi i Jirotkovi ale převeliké díky za obě literární figury. Nepochybně se v mentální české krajině spíše často potkávají, než aby se neznaly či minuly,“ přemítá Lipus.
Muž jednoho díla
Zbývá dodat pár vět o spisovatelově poválečném osudu. Až do sovětské okupace v roce 1968 se živil jako autor rozhlasových a televizních pořadů a jistou dobu byl zástupcem šéfredaktora humoristického časopisu Dikobraz. Jeho dílo z té doby ale čtenářsky nepřežilo, třeba knihu Profesor biologie na žebříku z roku 1965 doslova propadla.
Normalizace pak literáta umlčela, prožil ji ale s klidem spokojeného penzisty a po roce 1989 už se o návrat do literatury nepokoušel. Zdeněk Jirotka tak patří mezi autory, kterým literární historie říká „muž jediné knihy“. Ale když jde o nesmrtelné dílo, jakým se stal Saturnin, tak není čeho litovat. Jirotka nelitoval, a až do smrti v požehnaném věku 92 let rád vyprávěl, jak v pražské koupelně stvořil jeden z nejslavnějších českých románů. Zemřel 12. dubna 2003.
