Život herce Milana Neděly, který se do paměti televizních diváků nezapomenutelně zapsal díky roli nenasytného vojenského sluhy Balouna ve filmu Poslušně hlásím či scénkám s komikem Felixem Holzmannem, rozhodně nebyl veselý. Zažil ponížení i velmi kruté stáří.
Slibně rozjetou kariéru herce Milana Neděly, který uměl bravurně ztvárnit role komické i vážné, nemilosrdně utnuli komunisté. Poté, co v roce 1968 podepsal jeden ze dvou nejvýznamnějších dokumentů pražského jara, výzvu Dva tisíce slov, měl načas s divadlem i filmem utrum. Zavděk tak musel vzít prací v rozhlase. Na protest proti okupaci tehdejšího Československo si nechal narůst knír, který už pak nikdy neoholil.
ČTĚTE TAKÉ: Smrt Jiřího Schelingera dodnes obestírá tajemství. Být tam, nezemřel by, vyčítá si Ringo Čech
Na svůj osud ale nežehral. Rád vzpomínal na to dobré, co prožil. Například na natáčení filmu Poslušně hlásím, kde ztvárnil postavu Balouna. „Bylo mi třiadvacet a měl jsem zahrát padesátiletého chlapa. Bylo to absurdní, ale nakonec to snad vyšlo dobře. Problém byl ve dvou scénách. Jednou jsem se měl hladově vrhnout na prejt. Jenže se to točilo v létě, bylo horko a ten prejt příšerně smrděl, lezly po něm mouchy, byl v rozkladu. Naštěstí mi po chvíli dali nějakou jinou hmotu, která se pochoutce alespoň vzdáleně podobala. Zato když jsem měl jíst ze staniolu paštiku, užíval jsem si každé soustíčko. Voněla náramně. Pak se ale záběr opakoval jednou, podruhé, potřetí, a to už mi lezla krkem, nosem i ušima. Roky jsem nemohl paštiku ani vidět. Když mi potom ukazovali záběry, málem jsem omdlel. Ve filmu použili jen moment, jak vylizuji prázdný staniol,“ svěřil se Neděla v knize Rozpomínky.
Robustní herec veselé povahy se celý život potýkal s vážnými zdravotními problémy. Poprvé se u něj objevily už v patnácti letech, kdy si v autobusu po cestě ze zájezdu spálil nohu o topení. Lékaři ovšem nezjistili zásadní věc: že trpí cukrovkou.
Po kouskách přicházel o nohu
Rozjely se mu cévní problémy, úraz se nehojil a nemoc propukla naplno. Zdravotní komplikace nebraly konce. Prodělal skoro dvacet operací, dvě žloutenky a rakovinu tlustého střeva. V invalidním důchodu skončil už v osmačtyřiceti letech. Poslední dva roky navíc žil s amputovanou nohou. Brali mu ji prst po prstu, pak ji uřízli pod kolenem. Za tři dny se ale naučil chodit o berlích na protéze.
Obrovskou oporou mu byla manželka Marie, která si ve svých padesáti letech obětavě udělala řidičský průkaz, aby ho mohla vozit po nemocnicích. Po vleklých zdravotních komplikacích spojených s cukrovkou a rakovinou prohrál statečný boj 14. dubna 1997. Bylo mu třiašedesát. V těchto dnech si připomínáme jeho nedožité 89. narozeniny.
