Rozhovor s režisérkou, která přežila genocidu v Kambodži
Režisérka Roshane Saidnattarová, která přežila kambodžskou genocidu, o ní natočila unikátní dokument. V rozhovoru Petra Horkého pro Prima ZOOM Neznámá Země přiznala, že po hrůzných zážitcích měla chuť se pomstít. Nakonec si ale vybrala správnější cestu a pomocí kamery se snaží šířit pravdu o masakrech.
„V každé zemi na světě, když zavedete diktaturu, tak se lidé bojí, a proto zdánlivě poslouchají, ale jen, aby přežili. Vůbec to neznamená, že chtějí podporovat, co se děje. Komunisté i dnes dále pokračují a snaží se zavést diktaturu, i když už méně tvrdě,“ začíná své vyprávění filmařka Saidnattarová.
Umělkyně zažila éru Pol Pota, bývalého kambodžského premiéra a vůdce Rudých Khmerů v letech 1976–1979. „Kambodžané to nepřijali a to byl důvod, proč vznikla vražedná pole. Všichni lidé byli zabiti na vražedných polích, protože se odmítli připojit k celé té hrůze. Mezi nimi byla jen malá skupina lidí, kteří se přidali k diktátorům,“ vysvětluje tehdejší poměry v zemi.
Když už se někdo přidal na jejich stranu, stal se velmi radikálním. „Komunisté chtěli přebudovat svět rokem nula, což znamená zničit vše a donutit lidi, aby byli nulami. Bez minulosti, bez civilizace nebo kultury a bez myšlení a pocitů,“ říká v rozhovoru Petra Horkého pro Prima ZOOM Neznámá Země.
Všechno lidské bylo tehdy zakázané. „Spoustu věcí můžete řídit rozumem, ale jako člověk nemůžete ovládat své city a lásku. Hodně lidí bylo zabito, protože se milovali,“ líčí Saidnattarová s tím, že podobnou zkušenost má i její strýc.
Zakázaná byla i láska
Se svou touhou se jí svěřil, protože mu byla blízká. „Miloval jednu ženu, nedokázal to ovládnout. Nesměli se ale stýkat, tak se na ni chodil jen dívat. Později byl zatčen, protože ho někdo udal, že se do té ženy zamiloval. Je to hrozné, ale chci o tom mluvit, protože při životě vás neudrží nic, když nemáte lásku,“ vysvětluje.
I jí pomohla k přežití „vražedného pole“ láska. „Bylo to pro lásku k mé matce. Jako děti jsme se nestarali o materiální věci, o nic. Věděla jsem jen, že když budu mrtvá, tak bude moje matka hodně trpět, a tak jsem se držela pro lásku k ní, aby jí ze mě nebylo smutno,“ přibližuje. Aby přežila, musela skrývat skutečnou identitu. „Lidi z univerzit zabili. Vzdělaní lidé totiž dokázali rozpoznat, že to, co se děje, není dobré,“ ví dobře. I ona totiž tehdy studoval.
Také její strýc udělal vše pro to, aby utajil, kým byl. „Byl studentem práv, bylo mu 22 let, učil angličtinu a karate. Před dobou Rudých Khmérů měl hodně žáků a na jeho hodiny chodilo spoustu lidí. Byl velmi silný člověk a když ho zatkli, šel s nimi. Mohl se bránit jako karatista a mohl je klidně zabít, ale kdyby to udělal, znamenalo by to, že by celá rodina byla zabita. Bez odporu přijal, aby ho zabili, a tím zachránil rodinu,“ popisuje.
Usvědčila Samphana
Poté, co krutosti genocidy Saidnattarová přežila, rozhodla se udělat rozhovor s jednou z tváří Rudých Khmérů. Kieuh Samphan byl tehdy prezidentem. „Trvalo mi věčnost, než jsem za ním zvládla přijet bez obvinění, abych byla v jeho domě. Natáčela jsem s ní rozhovor asi dva týdny, nedovolil mi klást mu otázky,“ popisuje jejich setkání.
I tehdy skryla vlastní identitu, aby se s ní bavil. „Když jsem se stala filmařkou, uvědomila jsem si, že moje kamera je zbraň, jak se dostat k pravdě. Věděla jsem, že se mu pomstím,“ přiznává Saidnattarová. Když ji Samphan přijal, chtěl ale vytvořit pomocí její kamery svůj příběh.
„Nepochopil však jednu věc, že kamera patří mně a já rozhoduji. (…) Když jste před katem, jako člověk máte myšlenku, že ho zabijete, ale jako člověk, který není zločinec, nemyslíte jen na pomstu ale i na to, co bude potom,“ míní s tím, že kdyby to udělala, jeho krev by měla na rukou. „Rozhodla jsem se proto pro nejlepší řešení, a to říct a šířit ji,“ dodala.
