Nebeští hrdinové. Ke slavným českým bombarďákům patřili dvakrát popálený letec i mistr útěků
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
O československých bombarďácích u RAF se mluví méně než o stíhačích.
Českoslovenští bombarďáci měli za války skvělou pověst.
Dostávali řády i od britského krále Jiřího VI.
Za války jich 250 zemřelo nebo bylo pohřešováno nad Atlantikem.
Mnoho z nich trpělo po Únoru 48 komunistickou perzekucí.
Před 85 lety provedla svůj první nálet 311. československá bombardovací peruť. Hrdinové z Hitlerem okupované země ničili pod hlavičkou britské RAF nacistické lodě, ponorky a nepřátelská letadla, statečností ohromili i krále Jiřího VI. Dnes jsou přitom pozapomenutí. O jejich osudech, slávě, tragédiích i hanebné poválečné perzekuci od komunistů vypráví pro CNN Prima NEWS historik Jiří Rajlich, odborník na letecké dějiny.
Když přijde řeč na československé letce u RAF, bavíme se zpravidla o stíhačích, o bombarďácích tolik ne. Proč vlastně?
Marná sláva – pro určitou část publika jsou stíhači atraktivnější. Byli to většinou mladí, pohlední chlapci, a to jejich válečné létání a souboje působí takříkajíc fotogeničtěji. U bombardovací peruti šlo místo individualismu o souhru celé posádky. Vždyť Wellington, na kterém ze začátku létala 311. peruť, potřeboval šest lidí. Později Čechoslováci létali na čtyřmotorových Liberátorech, kde přibyli ještě další palubní střelci a radiotelegrafisté, radarový operátor.
Činnost bombardovacího letectva byla na jedné straně méně nápadná, na druhé velice únavná. Nálety na Německo trvaly až osm hodin. A když Čechoslováci přešli na hlídkové lety nad Atlantikem, kde se snažili hledat a ničit ponorky, zabralo to někdy dokonce až šestnáct hodin v kuse. Muselo to být šíleně náročné na psychiku i na udržení pozornosti.
Čtěte také
Jakou pověst si za války vydobyli českoslovenští bombarďáci?
Znamenitou. Třeba na přelomu let 1942-43 byla 311. československá bombardovací peruť hodnocena jako vůbec nejlepší jednotka tzv. Coastal Command, tedy Velitelství pobřežního letectva. Příslušníci ryze suchozemského národa, kteří se i na jihočeské rybníky dívali jako na pořádný kus vody, se tedy stali opravdovými mořskými vlky. Svědčí to o tom, že se dokázali adaptovat na velice rozmanité úkoly, o nichž se jim za první republiky ani nesnilo.
Wellingtony 311. perutě Zdroj: Se svolením Jiřího Rajlicha
Kdy třeba prokázali svou statečnost?
Mnohokrát! Například pilota Rudolfa Haeringa za ni ocenil i samotný král Jiří VI. Haering se vyznamenal 5. července 1941 při nočním náletu na Německo. Jeho Wellington byl napaden německým nočním stíhačem a hořel, Ruda Haering s nasazením vlastního života vzniklý požár uhasil. Byl za to oceněn záslužnou leteckou medailí DFM, velice zřídka udělovaným vyznamenáním. DFM za celou válku dostalo jen patnáct československých letců z 2,5 tisíc v RAF. Třistajedenáctka, pokud jde o udělená britská i československá vyznamenání, byla jinak nejdekorovanější jednotkou ze všech čtyř našich leteckých perutí v Británii.
Čtěte také
Co patřilo k jejím největším úspěchům?
Velkým úspěchem bylo zničení každé ponorky. V důsledku to totiž znamenalo, že nebylo potopeno několik spojeneckých transportních lodí s válečným materiálem a vojáky. Osobně však považuji za největší jednorázový úspěch 311. peruti potopení německé ozbrojené obchodní lodi Alsterufer, což se bohužel málo připomíná. Došlo k tomu po vánočních svátcích 1943, kdy osádka československého Liberátoru Oldřicha Doležala tuhle loď v Atlantiku zničila dvěma přesnými zásahy.
Proč to bylo tak významné?
Šlo o plavidlo, kterému se podařilo prolomit námořní spojeneckou blokádu, doplulo skoro až k francouzským břehům. Z Japonska a Dálného Východu směřovalo do Německa s nákladem strategicky důležitých surovin, například wolframu, bez kterého neuděláte pořádné průrazné střelivo, na palubě bylo i velké množství cínu a kaučuku. Tohle všechno Němcům strašně scházelo. Vezměte si, že wolframu tam bylo 344 tun, což by pokrylo německou spotřebu skoro na rok. To už byla fakt významná rána celé hitlerovské válečné mašinérii.
Bomba pro nacisty Zdroj: Se svolením Jiřího Rajlicha
250 mrtvých či pohřešovaných nad Atlantikem
K vůbec prvnímu náletu 311. peruti došlo přesně před 85 lety, kdy se Čechoslováci zúčastnili útoku na bruselské seřaďovací nádraží. Byla i tohle úspěšná akce?
Z propagačního hlediska docela určitě, psaly o ni všechny britské noviny: „Máme první spojeneckou bombardovací peruť, která jde s námi proti Němcům!“ Například polské bombardovací perutě se tou dobou teprve formovaly, bojovou premiéru měly o něco později. Je však třeba si upřímně říct, že nálet na Brusel byl na druhé straně uspěchaný, protože třistajedenáctka udeřila pouhých 42 dnů po svém založení. Nebyla dostatečně vycvičená. Ani hmotné důsledky náletu nebyly velké. Jak byli českoslovenští bombardéři nezkušení, tak jeden z Wellingtonů letěl nad Belgií příliš nízko a Němci si jej palbou vodili jak na provázku. Měli to jednoduché: osádka totiž s otevřením pumovnice nezhasla světlo, takže byli pro nepřítele krásně vidět...
Čtěte také
Průšvih?
Nebyl bych na ně tak přísný. A nejen kvůli nedostatečnému výcviku. Potýkali se s problémy, které se z dnešního pohledu zdají až neskutečné. Vezměte si třeba, jak těžké tehdy bylo vůbec zasáhnout určený cíl. Navigační prostředky byly velmi primitivní. Když velitel Bomber Command, maršál Harris, vydal po válce své paměti, vyjádřil průkopníkům z let 1940-42 velké uznání. Navzdory nepříznivým okolnostem dosáhli pozoruhodných výsledků. A – což je nutno připomenout – utrpěli při tom velké ztráty.
Jak nebezpečné bylo sednout si do bombardéru?
Bombardovací velitelství mělo největší ztráty ze všech složek RAF. Každý čtvrtý letec z bombardérů buď zahynul, nebo skončil v zajateckém táboře. Konkrétně 311. československá bombardovací peruť měla 250 mrtvých či pohřešovaných nad Atlantikem, k tomu 34 zajatých. Z toho vyplývá, že sednout si do bombardéru vyžadovalo obrovskou odvahu. Tyhle stroje létaly v noci na velice vzdálené cíle, nad nepřátelským územím na ně čekaly špatné počasí a protivzdušná obrana. Každou chvílí se také mohli objevit noční stíhači.
Členové 311. perutě nastupují do letadla Wellington. Zdroj: profimedia.cz
Byly bombardéry proti nim ve velké nevýhodě?
Nepochybně. Někdo by mohl namítnout, že Wellington měl dvě střelecké věže; jednu vpředu, druhou vzadu. Jenže palba příliš úspěšná nebyla. Věže byly totiž vyzbrojeny kulomety puškové ráže, což nestačilo. Posádce to možná dodávalo určité sebejistoty, výsledky vzájemných střetnutí však mluvily za vše. Německý noční stíhač se obvykle vynořil neočekávaně, často zespodu, kde Wellington nebyl bráněn. A hlavně – byl vyzbrojen kanóny ráže 20 mm, mohl zahájit palbu na daleko větší vzdálenost. Válečná praxe paradoxně ukázala, že nejmenší ztráty ze všech bombardovacích typů měly na britské straně dvoumotorové letouny De Havilland Mosquito. A ty neměly vůbec žádnou střeleckou výzbroj, nesly jen pumy. Byly však natolik rychlé, že dokázaly uniknout i nočnímu stíhači.
Čtěte také
Jak velkou hrozbou bylo pro bombardéry ostřelování tzv. flaky, německými protiletadlovými kanóny?
Velkou a zásadní. Pro bombardéry to bylo něco jako sázka do loterie. I stíhači se jde nějak bránit – úhybnými manévry, palbou. Proti německému flaku se však nešlo bránit vůbec nijak. Snad jen měněním výšky. Bylo třeba vidět, že němečtí protiletadloví dělostřelci jsou špatně zastřílení. Že granáty vybuchují v určité výšce. Tak se tomu pilot snažil vyhnout manévrem dolů, nahoru, do strany. Také se říkalo, že bylo dobré vlétnout tam, kde už něco vybuchlo. Že s určitou dávkou pravděpodobnosti to na stejném místě znovu neudeří. Jenže spoléhat se na to nedalo. Šlo o hru, kterou by nepojistila žádná pojišťovna na světě.
Wellington sestřelený v roce 1943 nad Nizozemskem. Zdroj: ČTK, profimedia.cz
Pomsta Němcům za ukradená letadla
Jen pár týdnů po Bruselu, 23.-24. září, se československé posádky zúčastnily i náletů na samotný Berlín. Dá se odhadnout, co tehdy mužům ze země okupované Hitlerem létalo hlavou?
Byla to jistě obrovská pocta. A nesmírné zadostiučinění. Šlo o velký nálet, mezi ostatními britskými stroji letěly i tři československé Wellingtony. Největší satisfakcí to zřejmě bylo pro wing commandera Karla Mareše, velitele 311. peruti, podplukovníka československého letectva s krycím jménem Toman. V březnu 1939 musel okupantům předávat československá letadla na letišti v Letňanech. Stroje ukazoval i hlavnímu zbrojmistru německé Luftwaffe generálovi Ernstu Udetovi. A teď si představte, že 23. září Mareš letí za „berany“ Wellingtonu bombardovat v Berlíně budovu německého říšského ministerstva letectví, tedy Udetovu úřadovnu. To pro něj muselo být nesmírné zadostiučinění…
Čtěte také
Jak dopadl tenhle nálet?
Relativně úspěšně, na druhé straně právě při něm 311. peruť utrpěla první ztrátu. Wellington nadporučíka Karla Trojáčka byl už nad cílem pravděpodobně zasažen německým flakem, ubývalo mu palivo. S klesajícím tlakem oleje se snažil doletět do Anglie, nevyšlo mu to. Musel nouzově přistát na území okupovaného Nizozemska. Všichni přežili, ve dvou skupinách se dali na útěk, okupačními orgány byli však po několika dnech dopadeni. Radiotelegrafista Karel Kunka v obavě ze špatného zacházení v německém zajetí raději spáchal sebevraždu, zastřelil se signální pistolí. Muselo to být velice drastické. Opravdové peklo ale zažilo i mnoho dalších českých bombarďáků.
Kdo třeba?
Napadá mě František Truhlář, který byl přímo ztělesněním utrpení československých letců za druhé světové války. Do Pantheonu leteckých dějin se vstupovalo vynikajícími úspěchy, sestřelenými letadly, potopenými loděmi. Pro Truhláře byl ale vstup do Pantheonu poznamenán především vlastním utrpením. Byl původně leteckým pozorovatelem, jelikož ale panoval nedostatek palubních střelců, tak přešel na tuto pozici. V říjnu 1940 se s letadlem vracel z nočního náletu na Německo, kvůli špatnému počasí na britském území havaroval. Z šestičlenné posádky zahynuli všichni až na Truhláře, který vyvázl se strašlivými popáleninami. Nebylo zřejmé, jestli přežije. Absolvoval desítky plastických operací, vrátil se zpátky do boje.
Dne 19.listopadu 1917 se v Lomnici nad Popelkou narodil “nebeský jezdec” František Truhlář,který přežil dvě těžké havárie při návratech z bojových letů. Při obou utrpěl těžké popáleniny,ale vždy se s pomocí lékařů dokázal vrátit do služby. https://t.co/Z2yGBDmiNG pic.twitter.com/Q4WYevk31t
— Petra S 🇮🇱🇨🇿 (@Petula3112) November 19, 2018
Bylo mu umožněno, aby se přecvičil na stíhacího pilota, smůla ho však provázela i nadále. 11. června 1944 se již jako příslušník 312. československé stíhací perutě vracel z ochrany invazního předmostí nad Normandií, cestou jej zastihlo špatné počasí. A v Anglii při pokusu o přistání s ubývajícími zbytky paliva opět těžce havaroval. Jeho Spitfire shořel, Truhlář byl znovu těžce popálen. Zase následovalo nekonečné, bolestné martyrium v anglických nemocnicích. A přesto se zotavil natolik, aby se po válce vrátil v Československu zpátky do služby, létal jako pilot první letecké divize v Praze-Kbelích. Bohužel – v prosinci 1946 smrtelně havaroval při nezvládnuté letecké exhibici ve svém rodišti v Lomnici nad Popelkou.
Letadlo Liberator, zde v amerických barvách Zdroj: ČTK, profimedia.cz
Svým způsobem ho, minimálně kvůli prožitému utrpení, také můžeme počítat k obětem té strašné války.
Těch 250 padlých nebo navždy nezvěstných z 311. perutě je i bez Františka Truhláře obrovské číslo. Vlastně jde o polovinu veškerých ztrát československého letectva na Západě. Bylo to samozřejmě dáno jak náročností úkolů, tak tím, že v jedné posádce bylo šest až osm lidí. I počet 34 zajatých příslušníků 311. bombardovací perutě je mezi ostatními nejvyšší. Pro československého letce přitom pobyt v zajetí představoval krajní riziko. Nacistická justice upírala československým vojákům a letcům práva válečných zajatců, protože byli příslušníky Říše. Tresty, které jim hrozily, byly skutečně drakonické.
Britská uniforma, v nichž byli zajati, je naštěstí obvykle dostatečně chránila. V německém zajetí tak přišel o život jen jeden československý letec, a to z důvodu, že patřil k padesáti tzv. saganským uprchlíkům. Byl to nadporučík Arnošt Valenta, jinak intelektuál v uniformě. Byl zajat v únoru 1941, patřil k nejaktivnějším útěkářům a budovatelům podzemních tunelů v zajateckém táboře Stalag Luft III, v Saganu, dnešním Polsku. Po dopadení byl nacisty chladnokrevně zavražděn. Po válce se to řešilo i při Norimberském procesu, vinicí byli většinou exemplárně potrestáni.
Čtěte také
Šest nocí v ledovém moři
Osudy zajatých vojáků se od sebe dost lišily. Neobyčejný příběh byl třeba i za Aloisem Šiškou, který před tím přežil skoro týden v ledových mořských vlnách.
Alois Šiška byl kapitán Wellingtonu, kterého v prosinci 1941 sestřelili nad Německem. Nouzově přistál v Severním moři. Ze šesti mužů hned na místě zahynul zadní střelec Skalický, který se pravděpodobně utopil. Zbylých pět mužů se dostalo do záchranného člunu a čekalo na záchranu, která však nepřišla. Čekali pět dnů a šest nocí v člunu, v ledovém moři. Postupně zemřeli druhý pilot Tománek a navigátor Mohr, zbylí tři se už odevzdali osudu, příboj je ovšem nakonec v hrozném stavu vyplavil na nizozemském pobřeží.
Nejhůř na tom byl Šiška, kterému v zajatecké nemocnici chtěli rovnou amputovat nohy. Byl na tom špatně i se srdcem, tak od toho nakonec upustili. Trmácel se pak po všech zajateckých lazaretech a nemocnicích, s velkým štěstím se dočkal osvobození americkou armádou. Následky šestidenního utrpení na moři si potom nesl až do smrti. Byl to vynikající muž, velmi skromný. Pokud bude mít někdo touhu seznámit se s jeho příběhem, měl by sáhnout po Šiškových memoárech nazvaných KX-B neodpovídá. Jak napsal Ludvík Aškenazy v předmluvě: Jde o raport, který je třeba vyslechnout v pozoru.
Alois Šiška (vpravo) v letech po pádu komunismu. Zdroj: profimedia.cz, ČTK
Zajatcem byl i Vilém Bufka. Toho prý v nemocnici navštívil německý pilot, který jej sestřelil.
Ano. Vilém Bufka byl také zajímavou osobností. Jeho Wellington sestřelil 22. června 1941 německý noční stíhač Egmont Princz zur Lippe-Weissenfeld. Z šestičlenné posádky se Bufka zachránil jediný, těžce zraněný padl do německého zajetí. A německý pilot, mimochodem velmi úspěšné letecké eso, jej skutečně v námořním lazaretu v Heiloo v okupovaném Nizozemsku navštívil. Podle Bufky šlo o velmi korektní setkání. Dá se to pochopit – Němec nebyl příslušníkem nacistického bezpečnostního aparátu, nebyl gestapák. Asi si všiml, že na cedulce nad Bufkovou postelí není zrovna anglické jméno, přesto vyjádřil profesionální respekt. V letecké komunitě byl prokazován oboustranně.
Ke 311. peruti patřil i olympionik
Zajímavé osudy neměli pouze řadoví příslušníci 311. perutí, ale i její velitelé. Třeba už ten první, ten musel být také zachráněn z moře, jako Šiška.
Jen to bylo za odlišných okolností. Karel Mareš už byl na bojové létání starý, velení po něm přebíral mladší důstojník, štábní kapitán Josef Schejbal. Mareš byl místo toho převelen k československé vojenské misi do SSSR. Cestoval tam v konvoji severní cestou, velice nehostinným a nebezpečným prostředím. A ano – po torpédovém útoku strávil poměrně dlouhou dobu v ledové vodě. Nakonec byl zachráněn, po mnoha strázních se dostal do Moskvy a později do Kujbyševa k československé vojenské misi tehdejšího plukovníka Heliodora Píky. Píka byl za pár let popraven komunisty a veselý osud nečekal ani na Mareše. I on se stal v 50. letech obětí čistek; pronásledovala jej StB, dožil v zapomnění na Sedlčansku.
Karel Mareš patřil v SSSR k nejbližším spolupracovníkům generála Heliodora Píky (vpravo). Zdroj: ČTK
Komunistický puč výrazně poznamenal i životy dalších velitelů 311. perutě.
Bezesporu. Josef Schejbal, který se mimochodem coby moderní pětibojař zúčastnil olympiády v Amsterdamu 1928, se po válce stal velvyslancem v Nizozemsku. A po Únoru 48 zůstal v exilu, zemřel jako majitel benzinové pumpy někde na Aljašce. Do ciziny kvůli komunistům odešel i v pořadí čtvrtý velitel třistajedenáctky Josef Šnajdr, který se stal důležitým představitelem exilových spolků. I Josef Šejbl, který byl po jednom souboji nad Atlantikem těžce zraněn a dostal vyznamenání DFC, dožil v zahraničí, konkrétně v Torontu.
Základny 311. československé bombardovací perutě
Honington, Suffolk (29. 7. 1940 - 16. 9. 1940)
East Wretham, Suffolk (16. 9. 1940 - 28. 4. 1942)
Aldergrove, Antrim (28. 4. 1942 - 10. 6. 1942)
Talbenny, Pembrokeshire (10. 6. 1942 - 26. 5. 1943)
Beaulieu, Hampshire (26. 5. 1943 - 23. 2. 1944)
Predannack, Cornwall (23. 2. 1944 - 9. 8. 1944)
Tain, Highlands (9. 8. 1944 - 4. 6. 1945)
V Austrálii zemřel i další velitel Vladimír Nedvěd, muž mimořádného osudu. Nedvěd byl zajímavý třeba tím, že když v prosinci 1940 jeho Wellington havaroval a stroj naložený pumami či střelivem vzplál, on za vybuchujících bomb sebeobětavě pomáhal vyprošťovat ostatní členy posádky. Byl za to jako první československý letec vyznamenán Řádem britského impéria. Když pak skončil u třistajedenáctky, válka ho zahnala až na Dálný východ, kde s Dakotami zásoboval britské jednotky operující za japonskými liniemi. I jeho útěk z komunistického Československa stojí za zmínku. V dubnu 48 se jím vedená skupina letců zmocnila letu z Prahy do Bratislavy, se strojem přistáli až někde u Mnichova.
To poslední velitel 311. perutě, Jan Kostohryz, zůstal v Československu i po puči. Také byl velmi ceněným letcem. Jeho jméno je spojeno především se dvěma velice úspěšnými ofenzivními výpady 311. peruti až k ostrovu Bornholm v Baltském moři, kde se zúčastnil útoku na výcvikový prostor německých ponorek. Po válce se ve vlasti stal velitelem bombardovacího pluku. Komunisti ho následně perzekuovali, přestože proti poúnorovému režimu nic nepodnikal.
Vladimír Nedvěd si v roce 2002 zblízka prohlédnul letoun L-159 Alca. Zdroj: ČTK, profimedia.cz
A přestože byl v KSČ.
Ano, což mu mimochodem mnozí z jeho spolubojovníků celkem právem vyčítali. Nakonec kriminálu stejně neušel, byl v rámci prefabrikovaného procesu zařazen do skupiny obviněných se svým příbuzným, který skutečně vyvíjel protikomunistickou odbojovou činnost. Prošel si Leopoldovem a lágry na Jáchymovsku, z vězení byl sice nakonec propuštěn, musel však vzít zavděk nekvalifikovanou prací topiče, ze zdravotních důvodů mu navíc byly amputovány obě nohy. S ním se osud skutečně nemazlil.
Na druhé straně – alespoň se dožil konce války, na rozdíl od jiných velitelů třistajedenáctky. Štábní kapitán Josef Ocelka zahynul už v červenci 1942, při zkušebním letu na dvoumotorovém letounu Beaufort na letišti Brize Norton. A štábní kapitán Jindřich Breitcetl padl v přímém boji 21. srpna 1943. O jeho osudu se dlouho nic bližšího nevědělo, nakonec jsme z německých materiálů zjistili, že byl sestřelen přesilou německých dálkových stíhaček Messerschmitt 110. Spolu s ním zůstalo v moři osm členů jeho posádky, jedním z nich byl i Vilém „Vilda“ Jakš. Úspěšný boxer, předobraz Vildy Jakuba z filmu Pěsti ve tmě.
Legendární boxer Vilda Jakš, předobraz pro film Pěsti ve tmě Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Zrovna na něj se díky filmu nezapomnělo. Na mnohé jeho kamarády z bombardérů však ano. Nemáte pocit, že jim něco dlužíme?
Mám. Myslím, že bychom o nich měli pořád mluvit a psát. Jak mi říkal jeden kněz: „Jméno musí být zachováno.“ Souhlasím. Pišme o konkrétních lidech, o konkrétních osudech. Osudy těch 2500 letců nebyly jak přes kopírák. Ještě dlouho bude o čem psát. Pokud k tomu budeme mít vůli…
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Chce se mi zvracet, napsal Zdechovský Konečné. Drony nad Polskem podle ní nemusely být ruské
Lukáš Hron je aktuálně redaktorem zpravodajského webu CNN Prima NEWS.
