Skončí Netanjahu ve vězení? Ve volbách ho může porazit generál, který v Gaze přišel o tři blízké
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
- Netanjahu bojuje ve volbách i o svou svobodu
- Generál Eisenkot jako hlavní vyzyvatel premiéra
- Hrozí po volbách v zemi další politický pat?
- Může Netanjahu skončit za mřížemi?
Benjamin Netanjahu bude hrát v nadcházejících izraelských volbách nejen o křeslo premiéra, ale i o to, aby neskončil za mřížemi. Ani po řadě přehmatů ovšem není vůbec jisté, že se blíží jeho velká porážka. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS to říká politolog Marek Čejka, uznávaný expert na Blízký východ.
Přinesou nadcházející volby v Izraeli konec Netanjahuovy vlády?
Že jeho éra končí? To už se přece říkalo mnohokrát. Netanjahu má neskutečnou vůli politicky přežít za každou cenu. Před volbami se šance jeho i soupeřů zdají být dost vyrovnané, takže to klidně může skončit politickým patem. Jazýčkem na vahách budou arabské strany.
Volby v Izraeli
Parlamentní volby, ve kterých se volí 120 členů 26. Knesetu, se v Izraeli konají 27. října 2026. Hlavním příběhem je další osud Benjamina Netanjahua, který byl premiérem v letech 1996-99, 2009-21, 2022-dosud
Články k Izraeli:
Dělat z teroristů oběti je absurdní. Ministerstvo vzpomnělo na krvavý útok Hamásu v Izraeli
Tři roky od masakru nevinných: Pomsta Izraele byla drtivá. Jak to změnilo Blízký východ?
Netanjahu na půdě OSN: Kdo viní Izrael z genocidy, měl by se stydět. Třeba starosta New Yorku
Írán zkoušel zabít mého syna, tvrdí Netanjahu. Izraelský premiér to označil za „neuvěřitelné“
Mír v Gaze v nedohlednu. Netanjahu odmítl americký plán, nepomohl ani slib odzbrojení Hamásu
Oba bloky se přitom zaklínají, že s nimi do koalice nepůjdou. Podobná situace tu už jednou byla, při krátkodobé vládě Naftaliho Bennetta a Jaira Lapida v letech 2021–22. Teď každopádně hrozí, že jakmile by se nepodařilo sestavit vládu, Netanjahu může pokračovat v čele kabinetu až do dalších předčasných voleb. Něco takového už v minulosti udělal, své volební období si takto třikrát prodlužoval i za covidu. Bohužel – izraelský politický systém zkrátka má své trhliny, které Netanjahu umí využívat ke svému politickému přežití.
ČTĚTE TAKÉ: Izrael cílí na děti a páchá genocidu, tvrdí zpráva OSN. Tel Aviv se ohrazuje: Pomlouvačná lež
Jak lze číst to, že se neúspěšně snažil nepřipustit arabské strany k volbám?
Nemají ho v lásce. V arabských městech poslední dobou velice klesla míra bezpečnosti. Stát do nich málo investoval, rozmohl se tam zločin. Netanjahuova vláda je za to ve velkém kritizována: investuje prý do Západního břehu, milicí, vyzbrojování osadníků, na izraelské Araby naopak kašle. Cítí se druhořadí. Bude pochopitelně záležet, kolik z nich přijde volit. Třeba bude řada z nich znechucená a ani nebudou mít zájem se na tamní politice podílet. Volební komise, jejíž složení je hodně stranické, se každopádně o nepřipuštění arabských stran k volbám opravdu pokusila. Nejvyšší soud původní zákaz znemožnil, takže platí, co jsem již řekl: pokud někomu půjde o sestavení koalice, bude je potřebovat.
Dovedu si představit, že k vyřešení situace mohou přispět z opozice – že budou hlasovat pro menšinovou vládu. Důvod je jasný: velká vůle zbavit se Netanjahua. Bude to ale znamenat stabilní vládu? Nepřinese to brzy další triumfální návrat Netanjahua nebo jeho dalšího klonu?
Čtěte také
Podle snahy zakázat arabské strany to spíš vypadá, že má obavy, protože takhle blízko k politickému konci ještě nebyl.
Do hlavy mu nevidíme. Kdybych měl věštit, jak to celé dopadne, odhadnu, že opozice ve volbách získá o dvě, o tři křesla víc. Takže pak skutečně rozhodne, jak kdo přistoupí k arabským stranám. Pravdou je, že Izrael se nachází ve specifické politické situaci. Mnoho lidí je na Netanjahua naštvaných kvůli brutálnímu útoku Hamásu ze 7. října 2023. Z jeho strany předtím docházelo k využívání Hamásu v politické hře „rozděl a panuj“ proti vzniku palestinského státu. Svolil k tomu, aby nedlouho před 7. říjnem šly z Kataru přes Izrael do Gazy obrovské finanční prostředky. Minimálně část z nich byla pak využita k teroristickým operacím.
Politolog Marek Čejka dlouho žil v Jeruzalémě. Zdroj: Se svolením Marka Čejky
Netanjahuovi se vyčítá i to, že nedbal na varování před hrozícím útokem, které dostal přes Spojené arabské emiráty i z dalších zdrojů. Veřejně se proti němu vymezili též příbuzní unesených a zabitých ze 7. října. Podle nich kvůli svému politickému prospěchu úmyslně prodlužoval konflikt, prosazoval vojenskou, destruktivní cestu, aniž by včas řešil situaci Izraelců odvlečených do Gazy.
To mu muselo ubrat strašně moc politických bodů, ne?
Jistě to sehraje významnou roli. Uvědomme si ale realitu dneška – lidé vedle sebe žijí v různých paralelních světech, obrázek si vytváří mimo jiné podle sociálních sítí. Izraelská společnost je uvnitř mimořádně rozdělená. Dovedu si tedy představit, že nemalá část podporující Netanjahua bude tvrdit: „Ano, chyby se staly. Ale náš velký politický vůdce je jediný, kdo má šanci porazit Hamás a Írán.“ Ve skutečnosti je opak pravdou. Netanjahu vyřešil máloco, naopak Izrael zatáhnul do několika dosud nevyřešených konfliktů. Podívejme se na Írán, Hizballáh, Húsíe, irácké milice… Řeknu to naplno: Netanjahu dlouhodobě zatahuje Izrael svými nerealistickými utopickými hrami, kterými se snaží proměnit politicko-bezpečnostní architekturu Blízkého východu, do obrovského nebezpečí a nestability.
Čtěte také
Eisenkot může být ještě brutálnější než Netanjahu
Kdo bude ve volbách patřit k jeho největším soupeřům?
Především Gadi Eisenkot. Generál, kterému při operaci v Gaze zemřeli syn a dva synovci.
Gadi Eisenkot Zdroj: ČTK, Profimedia.cz
O koho jde?
Je to s trochou nadsázky „Netanjahu v bledě modrém“. Eisenkot na rozdíl od Netanjahua prošel výraznou vojenskou kariérou, vysokými armádními posty. Do politiky vstoupil relativně nedávno. I jeho strana Jašar! je relativně nový fenomén. Eisenkot proslul jako velice tvrdý generál, autor tzv. doktríny Dahíja, pojmenované po čtvrti v jižním Bejrútu. Izraelci ji v roce 2006 vybombardovali, protože se tam mělo nacházet zázemí Hizballáhu. A v tom spočívá i podstata strategie: masivně zničit civilní infrastrukturu, aby hnutí typu Hamás nebo Hizballáh ztratila podporu obyvatelstva, aby byl na tamní politické vedení vytvořen značný tlak. Z hlediska toho, jak funguje třeba právě Libanon, mi Eisenkotova doktrína přijde velmi iluzorní.
Takže pokud Eisenkot ve volbách vyhraje, nebude to žádná soft verze Netanjahua?
Může dojít ke snaze o nápravu největších škod na izraelském PR. O nápravu vztahů s Evropou. Co se ale týká Palestinců, Gazy, může to být pod Eisenkotem klidně ještě brutálnější.
Opravdu?
Umím si to představit. I když – něco je předvolební rétorika, něco se pak bude reálně dít. V minulosti se premiérem stal i Ariel Šaron, muž s mimořádně brutální pověstí, obviněný z napomáhání válečným zločinům. A jakmile se pak postavil do čela kabinetu, choval se v konečném důsledku nakonec mnohem umírněněji. Dokonce až tak, že se proti němu postavili radikálně pravicoví osadníci skrze velmi neočekávanou evakuaci osad v Gaze. Něco podobného může teoreticky předvést i Eisenkot.
Čtěte také
Pokud by vyhrál, asi by na rozdíl od Netanjahua zřídil vyšetřovací komisi k událostem 7. října.
To se skutečně dá očekávat. A Bibi dobře ví, že to pro něj může být nebezpečné. Mohlo by to ukončit jeho politickou kariéru. Ba co víc: klidně pak směrem k němu může dojít i k trestně-právním úkonům.
Jinak řečeno: v těchto volbách hraje i o to, aby neskončil ve vězení.
Jistě. Musíme však brát v potaz, že v izraelském právním systému platí institut tzv. dohody o vině a trestu. Mluvilo se o tom už v krátkém období 2021–22, kdy Netanjahu nebyl premiérem. Jde zhruba o toto: pokud uzná spáchání trestných činů, bude to na jedné straně znamenat zákaz jakékoli další politické činnosti, na druhé jeho očištění.
Marek Čejka (51)
Docent politologie, právník, odborník na Blízký východ
Absolvoval roční stáž na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě.
Publikuje na blogu blizky-vychod.blogspot.com, vydává Blízkovýchodní podcast
Autor knih Izrael a Palestina, Encyklopedie blízkovýchodního terorismu, Judaismus a politika v Izraeli, Dějiny moderního Izraele, Rabíni naší doby, Korán, meč a volební urna.
V listopadu vychází jeho další kniha Od Teheránu po Vatikán: Náboženství, politika a násilí v globalizovaném světě.
Posunout situaci může jen generál Golan.
Najdeme i nějakou další osobnost, která by mohla Netanjahuovi konkurovat?
Už jsme zmínili bývalého premiéra Bennetta, představitele soft náboženského sionismu, dříve Netanjahuova pobočníka. Nebo Lapida, sekularistu a liberála, který se posunul hodně doprava. Vedle nich je ve hře ještě generál Jair Golan, který má také pověst hrdiny. Jeho vojenská jednotka byla 7. října jako jedna z prvních v místě masakru, Netanjahu i tohle poněkud bizarně obrací proti němu: „Jak to, že se generál o tomhle útoku dozvěděl dřív než já?“ Rozjíždějí se strašné konspirace, podílí se na nich i premiérova žena Sára. Jisté je jedno: nikdo z trojky Bennett, Lapid, Golan nemá v prognózách tak vysoké šance jako Eisenkot.
A kdyby ve volbách přece překvapili, mohl by někdo z těch tří řešit situaci v Gaze umírněněji?
To si neumím představit. Nejotevřenější k mírnějším řešením byl generál Golan, během volební kampaně se ale zase poměrně ostře postavil proti zmíněným arabským stranám.
Marek Čejka při jedné ze svých cest po Blízkém východu. Zdroj: Archiv Marka Čejky
Neomezíme-li to jen na Gazu, nýbrž na celý region, najdete před volbami kandidáta, který by mohl zklidnit třaskavou situaci na Blízkém východě?
Za mě je jediným, kdo je schopen to někam posunout, generál Golan. Ale pravděpodobnost, že bude premiérem, není příliš velká. Pokud nezůstane u moci Netanjahu, bude premiérem pravděpodobně Eisenkot. A pak už půjde nanejvýš o to, zda se změní v nového Jicchaka Rabina. Osobně to neočekávám. Spíš při takovém vývoji přijdou nanejvýš dílčí změny, snahy normalizovat vztahy se Západem, hlavně s Evropou. Dojde ale zřejmě též na prohlubování izraelsko-palestinského konfliktu, brutální vojenské politiky v Gaze. Na Západním břehu se možná vystupňuje nátlak na extremistické osadníky, s celkovou osadnickou politikou to ale ve výsledku neudělá nejspíš nic.
Čtěte také
Z toho, co říkáte, mi jako nejpravděpodobnější výsledek izraelských voleb opravdu přijde pat.
Je to jeden z pravděpodobných scénářů. Přičemž pokud to skončí tak, že nebude sestavena vláda, byla by to pochopitelně velká výhra pro Netanjahua. Posun by to mohlo znamenat pouze v případě patu, který se podaří vyřešit konstruktivnějším přístupem k arabským stranám. Tak jako tak záleží na každém poslaneckém křesle. Když vítěz získá ze sto dvaceti křesel alespoň pětašedesát, může to už znamenat určitou stabilitu. Jinak se vláda pravděpodobně velice rychle rozpadne.
Netanjahu s Trumpem manipuloval
Netanjahuovi nedávno vyjádřil podporu i americký prezident Donald Trump. Když to samé před volbami udělal v případě Viktora Orbána, moc to nepomohlo. Bude to mít nějaký efekt v Izraeli?
V samotném Izraeli spíš ne. Vztah mezi nimi je každopádně zajímavý. Zamysleme se předně nad tím, kdo se dnes může považovat za Trumpova blízkého. Melania? Elon Musk? U Trumpa to je den ode dne jiné; asi jak se zrovna vyspí. A podobně to může mít i s Netanjahuem. Trump je v mnoha ohledech velmi jednostranně proizraelský, Netanjahuovi dával často zelenou. Neplatilo to však úplně ve všem. Trump si zřejmě – i když pozdě – uvědomil, že se nechal Netanjahuem zmanipulovat a zatáhnout USA do konfliktu s Íránem, který se proměnil ve vleklou, opotřebovávací válku.
Mám dojem, že Netanjahu by určitě nějakým způsobem rád pokračoval ve společných útocích s Američany, Trumpovi se do toho ale před midterms volbami nechce. Dobře ví, jak neblaze to rezonuje v americké společnosti. Trumpův vztah je tedy na první pohled jednostranně proizraelský, v určitých ohledech je však i poněkud rezervovaný.
Čtěte také
Cosi důležitého Trumpa s Netanjahuem spojuje: oběma je jim k osmdesáti.
Na různých místech světa jsme svědky éry gerontokracie. Netanjahu je nejdéle sloužícím premiérem v historii Izraele, dohromady pobyl ve funkci už přes 18 let. Dlouhé setrvání u moci přitom obyčejně člověka korumpuje; a to může být sebeetičtější politik (což není Netanjahuův případ).
Pěstuje se v Izraeli Netanjahuův kult osobnosti?
Netanjahua na plakátu samozřejmě sem tam uvidíte, osobně ale za problematický považuji spíš určitý nepotismus. Dost často se ve veřejném prostoru objevovaly výroky jednoho z Netanjahuových synů, který výrazně držel otcovu politickou linii. Trošku to někdy navozovalo pocit, že má být protlačen do politické funkce.
I sám Netanjahu ostatně zkraje profitoval z osudu původně daleko slavnějšího bratra Joniho, který byl hrdinou vojenské operace v Entebbe, kde při snaze osvobodit rukojmí přišel o život. Jeho legenda bývala obrovská; sám mám v Izraeli kamarády, které po něm rodiče pojmenovali Joni. Netanjahu na tom svého času hodně stavěl. Stejně jako na svém otci, který byl pro změnu slavným historikem, navázaným na radikálnější pravici. Formy nepotismu tedy v Izraeli najdeme.
Ledacos můžeme vysledovat i u Netanjahuovy ženy Sáry, která se vyznačuje různými výstřelky – v průběhu času měla skandály s objednáváním drahého jídla na účet státu, s hrubým chováním k zaměstnancům, s obtěžováním svědků v korupčním procesu svého manžela. I tohle trochu zapadá do orientálního stylu politiky.
Tohle by bylo ještě před deseti lety nemyslitelné
Jak Izraelci snášejí, že byl na jejich premiéra v Haagu vydán mezinárodní zatykač?
V izraelské bublině se velmi uplatňuje pohled, který tam obecně platí i směrem k Evropě a k institucím OSN. Haagští soudci bývají stejně jako mnozí další cizinci v debatách označováni za antiizraelské, případně přímo antisemitské. Izraelci se uzavírají do svých sociálních bublin a postojů, posilují si představu, že je celý svět nenávidí. Takový postoj je dlouhodobě podporován i státní propagandou. Samotný význam termínu „antisemitismus“ se tak bohužel vytrácí.
Čtěte také
Je pravda, že za Netanjahua izraelská prestiž ve světě značně poklesla, země je velmi kritizována za brutální postup vůči Gaze.
Na ztrátě izraelské reputace se vedle Bibiho hodně podílejí i jeho političtí spojenci: izraelská nábožensky radikální pravice, část izraelských osadníků na Západním břehu. Izraelské osady jsou tam postaveny v přímém protikladu s mezinárodním právem, tedy se smlouvami, které země v průběhu času podepsala. Obyvatelstvo bylo na okupovaná území přesouváno systematicky, v rozporu s ženevskými a haagskými konvencemi.
Radikální pravice je mimořádně agresivním segmentem osadníků, navázaným na Netanjahuovy koaliční partnery – na ministra národní bezpečnosti Bena Gvira, ministra financí Becalela Smotriče a některá další vládní jména. Patří k nejradikálnějším složkám izraelské politiky. Říkají si „kahanisté“, vycházejí z učení amerického rabína Meira Kahaneho, který na přelomu 70. a 80. let přicestoval do Izraele a založil tu pobočku svého radikálního hnutí. Stvořil rovněž politickou stranu Kach, která byla záhy pro svůj rasismus a extremismus zakázána.
Faktem je, že tato politická síla se postupem času normalizovala, izraelská politická scéna se totiž postupně přesunula mimořádně doprava. Něco, co by bylo ještě před deseti lety nemyslitelné, je dnes součástí politického mainstreamu. I nejradikálnější segment osadníků, velmi často mladí lidé, proto dnes spoléhá na beztrestnost. Armádní zásahy proti nim jsou nedostačující. Někdy je armáda dokonce podporuje.
Zmíněný Netanjahuův ministr Ben Gvir jednou řekl, že obyvatelé Gazy ani nejsou lidé. Jak Izraelci reagují na podobně dehumanizující výroky, nepřijdou jim navzdory hrůzám 7. října už přece jen za hranou?
Zase se vraťme k tomu, že izraelská společnost má opravdu spoustu segmentů. Je ale pravda, že velká část z nich osud Palestinců vytlačuje do pozadí. Třeba o nich ani neuvažují takto brutálně, jsou ale pro ně minimálně zdrojem problémů. Svůj a palestinský osud nemají za souměřitelný. Jistě – mezi Izraelci jsou i rasisté, přičemž kontroverzní výroky tohoto typu se občas objeví i u tzv. umírněnějších politiků. Bohužel je to součástí širšího společenského posunu k radikální pravici.
Čtěte také
Jak ale říkám – v Izraeli je velmi těžké něco zobecňovat. Spory uvnitř Izraele se nezřídka nedají interpretovat jen na základě politického dění, souvisí například i s teologií. I mezi jednotlivými náboženskými skupinami vidíme obrovské rozdíly, u osadníků třeba také najdeme odlišné interpretace judaismu než u ultraortodoxních „charedim“; tyto dvě skupiny mezi sebou často vůbec nemají dobré vztahy. Někteří z „charedim“ jsou například dosti pragmatičtí – spoléhají na to, že jim politická moc získaná v prostředí sekulárního státu pomůže posunout Izrael více k náboženskému modelu dodržování pravidel Tóry. Když už jsme u „charedim“ – pro volby je velkým tématem i jejich nechuť k odvodům do armády.
Z toho je poznat, že výsledek izraelských voleb mohou ovlivnit i faktory, které ze středu Evropy nevidíme.
Anebo je nedokážeme správně odhadnout. V uplynulých týdnech se například dost mluvilo o další možné eskalaci konfliktu s Íránem. I takové teorie jsem zaslechl: že Netanjahu podnikne útok na Írán, aby tím oddálil volby. Jenže na něco takového už je podle mého příliš pozdě. Trumpovi se do toho teď před midterms nebude chtít. A Netanjahu do toho sám nejspíš nepůjde.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Trapas, vysmívají se studenti policii ve Francii. Tajné „boží heslo“ je symbolem protestů
Lukáš Hron je aktuálně redaktorem zpravodajského webu CNN Prima NEWS. V médiích začal pracovat v roce 2000. Postupně prošel redakcemi Nedělních novin, Večerníku Praha, Zemských novin, MF Dnes a Deníku Sport. (Lukas.Hron@iprima.cz)
