Legendě NHL v Izraeli létají nad hlavou rakety. Gretzkého nenáviděl, Jágra měl za spratka

Stan Fischler je takovou ikonou, že po něm v aréně New York Islanders pojmenovali novinářskou tribunu. O hokeji píše od 50. let, za pomoc s rozvojem této hry v USA dostal od NHL prestižní Lester Patrick Trophy. Člen síně slávy amerického hokeje a držitel sedmi cen Emmy strávil většinu života v New Yorku, po smrti své manželky Shirley se však v roce 2018 odstěhoval za synem do Izraele.

Jen pár kilometrů od libanonských hranic ho přesně před rokem zastihla zpráva o brutálním útoku Hamásu. Od té chvíle se neustále obává, zda některá z raket Íránu či Hizballáhu nerozmetá na kusy jeho dům i se všemi uvnitř.

ČTĚTE TAKÉ: Jágr s číslem jedenáct, finty táty Gudase a tým z Marsu. NHL poprvé přijela ještě za komunistů

„Naše malá země zažívá horor,“ říká přes Zoom ze svého domova v El Rom. „Za každou noc bez sirén ráno pohledím směrem k nebi a řeknu Todah Rabah. Díky, Bože.“

Jak se člověku žije u izraelsko-libanonských hranic? Míváte často strach?
Za poslední dobu jsme toho zažili opravdu hodně. Máte štěstí – zrovna teď naštěstí sirény nekvílí, po nebi neletí žádné rakety, tak snad náš rozhovor nic nepřeruší... S námi je to tak, že máme na dohled nejen libanonské, ale i syrské hranice. Přesto si můžeme gratulovat, že bydlíme zrovna v tomhle domě. Jiná blízká místa to totiž strašlivě odskákala. Asi deset minut jízdy po silnici leží drúzská vesnice Madždal Šams, kde bylo nedávno raketou Hizballáhu při fotbale zabito dvanáct dětí. To je prostě hrozné. Neomluvitelné. Nepochopitelné.

Jak se vás osobně dotkla rok trvající válka?
Už před rokem byli Hamásem zavražděni bratr mého nejlepšího přítele z našeho kibucu a dobrý kamarád mého syna. Počty obětí od té doby hrozně narostly, je to šílené. Svým způsobem ale tahle situace není pro Izrael ničím novým, nesmiřitelné nepřátele máme odjakživa. Musíme zkrátka zatnout zuby a nedat se.

Sirény jsou realitou, se kterou se musíte smířit. Jakmile zazní, spěchám do tzv. safe room, tedy do lépe zabezpečené místnosti, kterou máme v pokoji jedné z vnuček. Zrovna včera jsem tam spal. Mimochodem – má druhá vnučka hraje hokej, v obraně, jde jí to moc dobře. A říkám vám to proto, že se to naučila v příhraničním městečku Metula, asi 40 minut jízdy od nás, které bylo jedním útokem Hizballáhu v podstatě kompletně vymazáno z mapy. I to je odpověď na vaši otázku, jak se žije v Izraeli.

Je těžké se nezbláznit z toho, že na vás každou chvíli mohou padat bomby?
Hodně mi pomáhá, že je tu se mnou syn Simon a jeho žena Lilach. Mám tady rodinu, přátele. Když jsme nedávno slavili židovský svátek Roš ha-šana, zašli jsme si na večeři; člověk na ty hrůzy alespoň na chvíli zapomněl.

Víte, co je nejhorší? Že čelíme hned pěti velkým nepřátelům. Hamásu. Hizballáhu. Hútiům. Sýrii. A tomu vůbec nejděsivějšímu – Íránu. Když na nás teď Íránci poslali ty nekonečné spousty raket, bylo to děsivé. Armádě se sice podařilo velkou většinu z nich zneškodnit, v hlavě vám ale zůstává nepříjemné „co kdyby“. Co kdyby některá z nich proklouzla a spadla zrovna u nás? Jedna věc je jistá: Írán se nás snaží zabít… Víte, ve skutečnosti patří mezi naše největší nepřátele ještě něco.

Co?
Náš vlastní strach. I jemu je třeba se postavit. Když mi bylo deset let, americkým prezidentem byl Franklin Delano Roosevelt. Dodnes si pamatuji, co jednou řekl: „Nemáme se čeho bát. Jen strachu jako takového.“ Myslím, že je to velká pravda.

Jak ale se strachem bojovat?
Znám naštěstí několik fungujících způsobů. Mně pomáhá především psaní článků a knih o hokeji, stále ještě přispívám třeba na nhl.com nebo do The Hockey News. NHL pozorně sleduji i takto na dálku, věnuji se jak její současnosti, tak historii. Právě teď třeba dávám dohromady dávno zaprášený příběh Guse Bodnara, dvojnásobného vítěze Stanley Cupu. Roku 1943 se mu v prvním zápase kariéry podařilo dát za Toronto gól už po patnácti vteřinách hry. Vytvořil tím rekord ligy. A zanedlouho přidal i další rekord: 23. března 1952 si v dresu Chicaga proti Rangers připsal tři gólové asistence za 21 vteřin. To taky nikdo před ním nesvedl. Pro mě je to zajímavé i z toho důvodu, že jsem na tom zápase osobně byl.

Kdy jste vůbec poprvé navštívil zápas NHL?
Mám to tady zarámované přímo před sebou, na obrázku, který jsem dostal k 90. narozeninám. Bylo to v listopadu 1942, v newyorské Madison Square Garden hráli domácí Rangers proti Chicagu. Na hokej jsem ale chodil už před tím, byť šlo o nižší soutěže. S otcem jsme mířili každou neděli odpoledne do staré Madisonky, za padesát centů. Hokej pro nás znamenal hodně, vždyť jsme byli velice chudí; pořád nám ještě dávaly hodně zabrat následky Velké hospodářské krize. Vůbec poprvé jsem byl na nějakém hokeji v roce 1939. Vlastně tak trochu omylem.

Omylem?
Původně jsme měli jít do broadwayského kina na Sněhurku. Jenže strašně pršelo a foukal vítr, otec si doma zapomněl deštník. Než abychom tedy z metra přecházeli ulici ke kinu, proběhli jsme to k bližšímu vchodu do Madison Square Garden. Na Sněhurku jsem se hrozně těšil, nejdřív mi to bylo líto. Jakmile ale začal zápas mezi New York Rovers a Washington Eagles, na pohádku jsem zapomněl. Místo toho jsem se zamiloval do hokeje.

Obdivuji vaši paměť! Já si skoro nepamatuji, co jsem měl včera k obědu…
Lidé mi to říkají často: „Jak si, proboha, můžeš pamatovat, co jsi dělal v roce 1939?“ Odpověď je jednoduchá: pamatuji si to, protože to pro mě moc znamenalo. I k tomu svému prvnímu zápasu NHL si pořád leccos vybavím. Vím, že jsem tehdy otce hrozně dlouho prosil, aby mě na Rangers vzal. Stará Madisonka byla postavena hlavně pro box, levnější místa měla po stranách, odkud – pokud jste neseděli v prvních dvou řadách – jste nic moc neviděli. I tak to ale pro mě bylo neuvěřitelně vzrušující. Ani jsem příliš nefandil, jen jsem tam tak ohromeně seděl a zíral. Velkým fanouškem jsem se stal až o něco později. Paradoxně nikoliv domácích Rangers, ale Toronta.

Zmiňujete otce, já bych se ale rád zastavil i u vaší maminky. Pro nás je zajímavá tím, že její rodina pocházela ze Slovenska.
Konkrétně z Michalovců. Její rodiče přišli do Ameriky v roce 1887, tehdy to město patřilo ještě k Rakousku-Uhersku a jeho oficiální název byl maďarský – Nagymihály. Já se tam podíval v roce 1961, když se mi poštěstilo jako Američanovi dostat do komunistického Československa.

Jak?
Společnost Air India tenkrát uspořádala první přímý let z New Yorku do Prahy, při té příležitosti pozvala i tucet novinářů. Administrativně to nebylo úplně bez problémů, nakonec to ale klaplo. A z Prahy jsem po pár dnech mohl vyrazit i na Slovensko. Vlakem.

Z pražského nádraží jsme vyjížděli v šest ráno, v jedenáct večer jsme byli v Košicích. Úžasný zážitek! Do Michalovců jsem se pak dostal autobusem, užasle jsem si to tam procházel – protože tenkrát ještě babička s dědečkem byli naživu, nakreslili mi mapu města, kterou jsem na místě srovnával s realitou. Asi jsem tam ve svém americkém oblečení působil trochu nápadně, protože mě brzy oslovil nějaký pán, že prý nějakou dobu žil v Pittsburghu, tak že mě provede. To bylo fajn.

Jaké dojmy jste měl z Československa, které mělo k pražskému jaru stále ještě dost daleko?
Na mě tenkrát v Praze udělala velký dojem hlavně všudypřítomná historie. Byl jsem ubytován v pražském hotelu Ambassador na Václavském náměstí a jako historika mě fascinovalo, co jsem před sebou na každém kroku viděl. Navíc byl zrovna židovský nový rok, takže mi v hlavě utkvěla i návštěva synagogy. V roce 1961 byli pražští Židé velice opatrní, přesto se ke mně chovali moc hezky.

Návštěvy ze Západu bývaly tehdy běžně pod bedlivou kontrolou StB. Vás se to nedotklo?
Řeknu vám k tomu zábavnou historku. Hostitelé nás jednou večer vzali někam za Prahu, kde hrála americká jazzová kapela. Seznámil jsem se tam s velmi milým člověkem, se spisovatelem Jiřím Janovským, který mě a mého kamaráda Joea pozval na příští den k sobě domů na večeři.

Rádi jsme přijali, skvěle jsme se pak u Jiřího najedli, hezky si popovídali. A v deset večer jsme se ze čtyřpatrového domu, kde bydlel, vydali zpět na hotel. Zajímavé bylo, že zatímco večer u něj byla na chodbách normálně světla zapnutá, po desáté už rozsvítit nešla, takže jsme do přízemí po schodech sestupovali po tmě. Dole jsme strnuli, ve tmě před námi postávali dva lidé. Zamrkali jsme s Joem na sebe, všechno nám bylo jasné – tohle jsou tajní, kteří nás tu hlídají. Došlo nám to až po deseti vteřinách strachu – těch pár kroků před námi bylo velké zrcadlo a naše vlastní odrazy v něm. Pěkný špionážní příběh, že? Docela vypovídající o tom, v jaké době jsme žili. Ne vždy to ale bylo tak úsměvné.

Povídejte.
Jak už jsem říkal – v Praze jsem se stýkal se členy místní židovské komunity. A jednoho dne jsem je pozval na třetí hodinu odpoledne k nám do hotelu na skleničku. Souhlasili. Přítel Joe namítal: „Poslouchej, moc bych za to nedal, že nakonec nepřijdou. Uvědom si, že tohle je komunistická země. A my jsme Američané. Jim takové posezení může přinést velké problémy.“ Co myslíte, že se stalo? V recepci jsme od nich našli vzkaz, ať se nezlobíme, ale že nakonec nemohou dorazit.

Pořád tu panovala tuhá totalita, bylo teprve osm let po Stalinově smrti.
Ó ano, Stalin… Pořád si pamatuji ten šíleně obrovský Stalinův pomník, který jsem viděl i z okna svého hotelu. Fakt monstrum! Zajímavé je, že když jsem se v roce 1965 do Prahy vrátil, už tam nebyl.

V roce 1961 jste se v Praze zašel podívat i na hokej. Jaké to bylo?
Někdo z hostitelů tenkrát zjistil, že píšu o hokeji. Tak si vzal do hlavy, že mě vezmou na zápas. V Praze se zrovna dokončoval nový hokejový stadion…

…Sportovní hala v Holešovicích.
Ano. Jenže ještě nebyla hotová, takže jsme zamířili na nějaký starší zimák. Pamatuji si, že stál na ostrově uprostřed Vltavy.

To byla Štvanice, pro český hokej ikonické místo.
Zřejmě ano. Bylo to nesmírně vzrušující! Absolutně jsem netušil, co od toho můžu očekávat. V Československu tenkrát ještě nezačala ligová sezona, byl to nějaký přípravný zápas. Ale ti kluci hráli fakt dobře, vlastně jsem si říkal, že se to od zámořské úrovně moc neliší. Češi mi každou další minutou dokazovali, že fakt umí hrát hokej. Kdyby tihle hokejisté měli šanci zahrát si NHL, ostudu by neudělali. Skvěle zaplněný stadion vytvořil parádní atmosféru, diváci hokeji rozuměli.

Na místě hned vedle mě do mikrofonu vášnivě pokřikoval rozhlasový komentátor. Česky jsem sice nemluvil, kdybych se ale řídil jen tónem jeho řeči, připadal bych si jak při utkání NHL: „Pozor, tohle je šance, střela, krásný gól!“ Fakt mě to bavilo. Škoda, že jsem už další zápas v Československu nestihnul. Měli jsme našlapaný program, byli jsme se podívat v Karlových Varech, v Plzni, v Terezíně, pak jsme už museli odcestovat.

Jaké to bylo, když jste se do Československa vrátil o čtyři roky později?
Původně jsem to neměl v plánu, můj kámoš Joe ale tehdy pracoval pro Čedok. A nabídl mi, jestli by se mi k vám zase nechtělo. Proč ne? Zase jsem tenkrát jel vlakem z Prahy na Slovensko, tentokrát lůžkovým. Jeli jsme přes noc, já ale nezamhouřil oka, protože ve vedlejším kupé pořádali nějací mladí lidé až do rána bujarý večírek.

V sedm jsme přijeli do Bratislavy, průvodce mě dovedl do hotelu, který stál přímo na dunajském břehu. Jak jsem byl unavený, tak jsem hned usnul. Už za hodinu ale zazvonil telefon a já se tak lekl, že jsem se nešikovně převalil a zlomil si brýle. To je moje vzpomínka na Bratislavu. Ne jediná. Na Slovensko jsem totiž nejel jen tak, měl jsem speciální úkol od New York Rangers.

Cože?
Než jsem vyrazil do Evropy, dal jsem se do řeči s prezidentem Rangers Billem Jenningsem. Hodně dobře jsme se znali, věřil mi. Tak mě vybídl, že když už budu v Československu, ať zkusím zkontaktovat vynikajícího útočníka Václava Nedomanského, jestli by se mu náhodou nechtělo do Rangers. Něco takového se ale snadněji řekne, než udělá. Nakonec se to v Bratislavě povedlo.

Zastihnul jsem Nedomanského, prý „československého Bobbyho Hulla“, jak se Slovanem trénuje; se spoluhráči se po hřišti honili za fotbalovým míčem. Tak jsem si počkal a když skončili, přifařil jsem se k němu a oslovil ho. Byl to obr, to si pořád pamatuji. A taky mám stále v hlavě, jak to vypadalo legračně, když jsem se ho tam tenkrát přes tlumočníka ptal, jestli by si nechtěl zahrát za Rangers. „Big Ned“ na to, rovněž přes tlumočníka, odpověděl krátce: „Děkuji, ne, děkuji.“ Zase – psal se rok 1965, u vás byli komunisté. A já bych si ho nemohl jen tak přibalit do kufru, abych jej vyvezl na Západ. Historka ale dobrá, ne?

To rozhodně! Stejně je neuvěřitelné, když si uvědomím, kolik různých hokejových epoch jste na vlastní oči viděl. Co myslíte, bavil by mě hokej 40. a 50. let, nebo bych tu hru nepoznával?
Řídíte auto? Tak si představte, že byste měl před sebou Ford z roku 1939 a Ford z roku 2024. Bude mezi nimi stejný rozdíl, jako mezi hokejem z doby, kdy jsem byl malý kluk a tím dnešním, když je mi přes devadesát.

Jak by vypadal All-Star tým NHL z hráčů, které jste viděl na vlastní oči?
(dlouze přemýšlí) Řeknu vám to, i když hrozí, že o řadě z těch hráčů jste třeba nikdy neslyšel. Mezi pravými křídly bych se musel hodně rozhodovat mezi Mauricem Richardem z Montrealu a Gordiem Howem, ikonou Detroitu. Hokej nikdy nepoznal lepší útočníky, než byli oni dva. Na centra bych dal chlapíka, který byl mým prvním idolem – Syla Appse z Toronta, trojnásobného šampiona Stanley Cupu, mimo to i reprezentanta Kanady ve skoku o tyči na olympiádě v Berlíně 1936.

Nesmím ale zapomenout ani na Maxe Bentleyho, který válel za Toronto v letech, kdy pro mě Maple Leafs byli tím nejdůležitějším na světě. Levé křídlo? Buď Frank Mahovlich, nebo Bobby Hull; oba byli fantastičtí, i když každý jinak. U beků mě okamžitě napadne nejlepší obránce, jakého jsem kdy viděl – Doug Harvey, který na přelomu 50. a 60. let vyhrál pět Stanley Cupů v řadě. A k němu Denis Potvin, který těch pohárů za sebou získal s Islanders čtyři. Zbývá brankář – tam bych nominoval Glenna Halla z Chicaga. To byl machr – odchytal kolem 540 zápasů v řadě, a to bez masky na hlavě! Neskutečné.

Překvapuje mě, že se do vašeho All Star týmu nedostal Wayne Gretzky, mnohými považovaný za nejlepšího hokejistu všech dob.
Já ho samozřejmě respektuji. Z mého úhlu pohledu mi ale na jeho stylu hry něco chybělo. Vždycky k sobě potřeboval nějakého drsňáka, který za něj bojoval. To už mi v mé sestavě chybí spíš Mike Bossy, což byl jedinečný univerzál, který se o sebe v případě potřeby postaral.

A proč jste nezařadil Maria Lemieuxe?
Jeho výkony byly samozřejmě rovněž obdivuhodné. Našel bych ale na něm věci, které mi moc nevoněly. Jasně, hrál fantasticky, jeho osobnost však byla komplikovaná, s médii vždy nespolupracoval zrovna ukázkově. Ono se to hrozně těžko porovnává, strašně špatně vedle sebe můžete stavět hráče ze 40. a 90. let. Vstupují do toho osobní preference. A v mém případě je to tak, že mám vždy tendenci upřednostňovat machry, kteří tuhle hru hráli ještě v éře bez helem. Sorry, Gretzky i Lemieux ty helmy na hlavě měli.

Jaké jste s nimi měl osobní zkušenosti?
Kariéra Gretzkého mě ohromila. Než přišel do NHL, byla to taková vyzáblina, vlastně ani moc dobře nebruslil. Zpětně mě napadá: ty jo, jak to, že zrovna tenhle chlapík překonal tolik rekordů, nasázel tolik bodů a gólů? Mám ho zaškatulkovaného i jako skvělého člověka, osobně mě na něm však vadila jedna důležitá věc: hrál za Edmonton. A já, když jsem v 80. letech novinářsky pokrýval zápasy Islanders, jsem jako každý v tomto klubu Edmonton nenáviděl. Bez legrace, fakt nenáviděl. Ze stejného důvodu jsem nikdy nemohl být příliš nadšený ani z Lemieuxe – vedle Islanders jsem totiž měl na starost i New York Rangers a New Jersey Devils; pro ně všechny byl Pittsburgh nesmiřitelný rival.

A jaký vztah jste měl k Jágrovi? České číslo 68 sice také začínalo v Pittsburghu, pár skvělých sezon pak ale zažilo i u „vašich“ Rangers.
Jágra jsem zblízka sledoval celou jeho kariéru v NHL. Hodně dobře si vybavuji například play off 1992. Byl jsem na finálovém zápase proti Chicagu, kde Jaromír dělal dojem, že z něj pro Pittsburgh roste lepší hráč než Lemieux. V jeho hře byla větší jiskra. Jenže se na druhé straně ve svých mladých letech někdy choval jako rozmazlený fracek. Zjevně potřeboval lidsky dospět. Také měl sklony dělat při hře hlouposti.

Co tím myslíte?
Jako když působil v Rangers a při sérii proti Devils se mu pod kůži dostal Scott Gomez. Jágr se kvůli tomu nechal úplně zbytečně vyfaulovat, tím svůj tým poškodil. Hodně často jsem se s ním do kontaktu dostával i v době, kdy hrál za New Jersey. Pokud se mu dařilo, byla radost s ním dělat interview. Jakmile mu to však nešlo, bylo těžké s ním vyjít. Při hře byla každopádně často čirá radost jej sledovat. Během svého angažmá v Rangers bydlel na Manhattanu na Upper West Side, kousek ode mě. Co chvíli jsem tehdy běhal po okolí. A jednou jsem na něj při takové příležitosti narazil. Já v mikině New Jersey Devils, on se svou přítelkyní. Jen jsme na sebe tak mrkli a zasmáli se. I tahle fajn chvilka pro mě vyjadřuje, kdo je Jágr.

Nebyl jediným Čechem, k němuž jste se dostal blízko.
To je pravda. Na vlastní oči jsem třeba sledoval i to, jak důležitými postavami byli pro New Jersey hráči jako Patrik Eliáš, Bobby Holík, Petr Sýkora. Moc si jich všech vážím. A konkrétně s Eliášem a Holíkem jsme dodnes velmi blízcí přátelé. Víte, že Holík nedávno trénoval izraelská mládežnická mužstva? Má k téhle zemi pevné pouto. I to nás spojuje. Já Izrael miluji. Ani jsem před přestěhováním z Ameriky netušil, jak moc budu tuhle zemi milovat.

MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Před rokem rozpoutal Hamás vraždění. Izrael nyní zveřejnil dosud neviděné záběry z onoho dne