Rekonstrukce atentátu na Reinharda Heydricha
Napřed se lékař Alois Honěk zeptal zraněného zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, zda má v ústech svoje zuby. A hned poté oběť atentátu uspal celkovou anestezií éterem. Psal se 27. květen 1942. „Strýc vyprávěl, že na Bulovce uměl ze všech lékařů nejlépe pracovat s anesteziologickým přístrojem. Proto byl povolán na operační sál k Heydrichovi,“ líčí 66letý synovec lékaře Oldřich Honěk.
Anesteziologie ještě nebyla speciálním lékařským oborem a pacienty uspával doktor, který byl zrovna po ruce. Roth-Drägerovu anesteziologickému přístroji na pražské Bulovce prý tehdy nejlépe rozuměl mladý chirurg Alois Honěk. Snad proto, že vyrůstal v otcově strojní truhlárně, zajímal se o moderní technologie a zároveň se věnoval výrobě houslí, k čemuž jsou stejně jako k chirurgii potřeba šikovné ruce.
Když se dopoledne 27. května 1942 ozval nedaleko nemocnice na Bulovce výbuch, lékař Honěk si prý myslel, že jde o anglický spojenecký nálet. Ve skutečnosti se parašutisté Jan Kubiš a Jozef Gabčík pokusili o atentát na zastupujícího říšského protektora a jednoho z nejmocnějších mužů nacistického Německa. SS-Obergruppenführera a generála policie Reinharda Heydricha.
Rod Hoňků pochází ze slezského Děhylova, což je dnes nepříliš zajímavá obec u řeky Opavy. Nejvíc ji proslavil básník Petr Bezruč, který vesnici zmínil ve Slezských písních, a tak se dědina dostala do povinné četby. „V roce 1911 se v Děhylově narodil strýc Alois, mladší bratr mého otce. Zatímco táta musel převzít hospodářství a strojní truhlárnu, Alois dostal požehnání studovat v Praze medicínu,“ vypráví 66letý Oldřich Honěk.
Promovaný chirurg se pak do rodného Slezska vracel po celý život. „Historku o tom, jak uspával Heydricha, jsem slýchával od dětství,“ vzpomíná synovec Oldřich. Byla to rodinná legenda, za minulého režimu ale raději zůstávala tajemstvím určeným pro nebližší. Po roce 1989 se však společnost zajímala o jiná témata, a tak Aloise Hoňka stačil zběžně vyslechnout jediný novinář, Ladislav Verecký v roce 1998. Z Hoňkových osudů proto známe jen střípky.
„Strýc někdy spekuloval, proč zraněný Heydrich na Bulovce zemřel. Jeho stav se totiž začal mírně zlepšovat,“ vybavuje si rodinná sezení Oldřich Honěk. Jak známo, atentát byl spáchán 27. května 1942, protektor zemřel až 4. června. Úlohu Aloise Hoňka při operaci se historici pokusili zmapovat až před třemi lety v knize Zdraví nemocní říšští protektoři z pera lékaře Milana Nováka a historika Michala V. Šimůnka. CNN Prima NEWS teď publikaci konfrontuje s informacemi chirurgova synovce.
Opilý Honěk na operačním sále?
Novák a Šimůnek uvádějí, že zprávu o atentátu přijal lékař Alois Honěk se zadostiučiněním. „Strejda, děda, otec, to všechno byli hrdí čeští vlastenci, i když žili z pohledu Prahy kdesi ve slezském Děhylově,“ chápe strýčkovu radost nad atentátem jeho synovec. „Z Děhylova to máme přes kopec do Háje, odkud pocházel Antonín Vašek, otec Petra Bezruče. Vašek už od roku 1861 vydával Opavský besedník,“ líčí Honěk vznik prvních českých novin v rakouském Slezsku, které zřejmě četli i jeho předkové.
Oldřich Honěk, synovec Aloise Hoňka, jenž 27. května 1945 uspával éterem zastupujícího říšského protektora Heydricha v pražské nemocnici na Bulovce. Zdroj: Ivan Motýl
Když se 27. května 1942 v 10:30 ozvala mohutná detonace z křižovatky nedaleko Bulovky a Alois Honěk se vzápětí dozvěděl, že byl „zmasakrován“ Heydrich, šel to hned oslavit. Do svého lékařského bytu přímo ve špitále. Jeden ze svědků měl později uvést, že si Honěk s vybranými českými kolegy „ťukali“ a „byli trochu rozjařeni“. Při setkání s publicistou Ladislavem Vereckým v roce 1998 ale Honěk o alkoholu a přípitcích nemluvil, jen líčil radost z atentátu: „Můžete namítnout, že jsme byli cynikové, že jsme se jako lékaři zpronevěřili Aeskulapovi, ale měli jsme z Heydrichova konce upřímnou radost.“
To ještě chirurg nevěděl, že Heydrich není „rozsekán na kousky“, jak se neslo Bulovkou. V 11:01 přijela do špitálu dodávka a v ní seděl prozatímní protektor. Do bezvědomí měl daleko, byl v šoku ale reagoval a pomáhal ordinujícímu lékaři Karlu Jarolímkovi s vysvlékáním uniformy. Na první pohled neškodné poranění se jevilo jako závažné. Střepina roztříštila 11. žebro, otevřela dutinu hrudní, prorazila bránici a uvízla ve slezině. V ráně podle prvního ohledání „uvízly četné štětiny a chlupy“, které střepina vyrazila z polstrování jeho Mercedesu, a až poté se zaryla do těla.
Honěk vs. Heydrichovy zuby
Heydrich byl při vědomí a rozkázal, že ho musí operovat německý lékař. Přednosta chirurgie na Bulovce Walter Dick ho ujistil, že právě mluví se sudetským Němcem, z jihu Čech od rakouských hranic. Šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) a Bezpečnostní služby (SD) neměl k sudeťákovi důvěru a žádal pravého říšského Němce. Dick ale mohl navrhnout jen dalšího Sudetoněmce, Josefa Hohlbauma z kliniky na Karlově náměstí, rodáka z Jeseníků.
Čas běžel, lékaři Dick a Hohlbaum byli k operaci připraveni až v 11:30. V té době byl z lékařského bytu povolán také Alois Honěk, který uměl skvěle uspávat. „Nejvíce rozuměl anesteziologickému aparátu. Personál si v takové situaci nemohl dovolit žádnou chybu, tak poslali pro strýce,“ vypráví synovec chirurga. Historik Šimůnek a lékař Novák ve své knize přinášejí řadu dalších důkazů, podle kterých Honěk přišel na sál „rozjařen“. Heydricha drze oslovil česky a zeptal se ho, zda má svoje zuby, neboť protézy je nutno před narkózou vyjmout. Pacient Hoňkovi nerozuměl, a tak mu bez mrknutí oka otevřel ústa a protektorovy zuby zkontroloval pohmatem.
„Nebyl zřejmě schopen zformulovat německou větu,“ uvádí autoři knihy. „Nesmysl, strýc uměl perfektně německy. Děda žil osm let ve Vídni a strojní truhlárnu si pak otevřel v Petřkovicích na Hlučínsku, což bylo území, které k Prusku a Německu patřilo od roku 1742 až do roku 1920,“ odmítá Oldřich Honěk spekulaci historiků, že by příbuzný neuměl německy, i když se hlásil k Čechům. Problém se asi zrodil jinde. Po oslavě se mu pletl jazyk. A zřejmě bylo fuk, zda se pokoušel artikulovat česky anebo německy. Na jiném místě publikace k témuž došli i její autoři a „nepřiměřenost jazykové formy“ dali do přímé souvislosti s „rozjařením“.
Podle Oldřicha Hoňka byl strýc celoživotním abstinentem: „Až na jediné období, za protektorátu se špiritusu nevyhýbal.“ Důvodem byl enormní stres. Ve špitále byl každou chvíli operován nějaký nacistický prominent. A kdyby český doktor něco zanedbal, čekal by ho koncentrák či rovnou kulka na nedaleké kobyliské střelnici.
Za pohlednici do basy
Narkóza Reinharda Heydricha proběhla bez komplikací, Honěk si mohl vydechnout. Úmrtí protektora nebylo dáváno za vinu ani dalším německým a českým lékařům, kteří na Bulovce operovali a ošetřovali protektora. Podle Nováka se Šimůnkem zemřel Heydrich na sepsi, jejímž zdrojem bylo střepinové poranění hrudníku a břicha. Česká Wikipedie se kloní k závěru, že příčina smrti zůstává nejasná. „Spekulacemi, co se vlastně stalo, se občas zabýval i strýc. Slyšel jsem jeho teorii, že k Heydrichově smrti mohli nějak přispět samotní nacisté. Že ho odkráglovali sami, aby měli větší páku na Čechy, a mohli rozpoutat ještě tvrdší teror,“ vypráví Oldřich Honěk.
A neměl strýc poltické potíže za komunistů? Vždyť léčil katana českého národa, to mohl být v partajní hlavě dostatečný důvod k soudnímu procesu. „Nemyslím si, že něco takového komunisty napadlo. Strýc v roce 1954 stejně na dva roky skončil ve vězení, ale v jiné vykonstruované kauze. Tehdy pracoval v nemocnici v Karlových Varech a k zatčení stačilo, že do nemocnice přišel pohled ze západního Německa od člověka, kterého strýc operoval nedlouho před jeho útěkem za kopečky,“ vypráví Honěk.
Pro tajnou policii byla i pohlednice skvělou záminkou k vytvoření imaginární převaděčské či dokonce špionážní sítě. „I když se mohl vrátit zpátky k oboru, strýc až do konce života komunisty nesnášel,“ dodá synovec. Nepřítelem partaje se stal i on, v osmdesátých letech pomáhal s distribucí a kopírováním letáků či se šířením protirežimních peticí.
Nad smyslem atentátů
Před osmdesáti lety předvedli parašutisté Jan Kubiš a Jozef Gabčík při hrdinské akci, že je možné připravit o život i klíčového stratéga státního terorismu. Není tedy čas utišit válku na Ukrajině atentátem v Kremlu? „Kdyby Putin záhadně zemřel, určitě by se něco změnilo. Ale protože tam sedí hodně podobných zmetků, nejsem si jist, že to bude změna k lepšímu,“ přemítá Oldřich Honěk a odhaduje, že tajné služby spojenců zřejmě zatím takovou možnost nevyhodnotili jako reálný krok.
Oldřich Honěk, synovec Aloise Hoňka, jenž 27. května 1945 uspával éterem zastupujícího říšského protektora Heydricha v pražské nemocnici na Bulovce. Zdroj: Ivan Motýl
Oficiální komunistická historiografie v padesátých letech atentát na Heydricha odsuzovala. Plán prý byl součástí „špinavých intrik londýnského exilu ve spojení s imperialistickými silami“ a zároveň šlo o „egoistickou snahu o zveličení vlastní osobnosti Edvarda Beneše“. Citovanou propagandou je sice nutno pohrdat, nicméně otázka, zda musel být zastřelen Heydrich, je regulérní.
Hned po atentátu v květnu 1942 vyvstávala mezi českými obyvateli protektorátu otázka, zda měl čin smysl. Zda byl jeho význam úměrný teroru, který rozpoutali nacisté. Část domácí odbojové fronty se přitom Londýnu snažila atentát rozmluvit a nabízela jiné varianty, protože si uvědomovala možnosti následků.
Pohled na akci zůstal rozpolcen i po roce 1989. Jedni zdůrazňují, že měla význam pro další existenci republiky, jiní poukazují na počet obětí. Gymnaziální pedagog Jiří Hruška a spoluzakladatel portálu pro učitele Moderní dějiny má jasno: „Těžko dnes diskutovat, zda odplata nacistů za hrdinský čin parašutistů dopadla na jiné hlavy než na ty, pro které chystal gilotinu Heydrich. Dějiny nelze plánovat a jedinou šancí svobodomyslných lidí, jak se jimi nenechat rozdrtit, je nepřijmout se svěšenou hlavou roli obětí.“
