Před 105 lety se narodil ruský spisovatel a disident Alexandr Solženicyn. Nositel Nobelovy ceny za literaturu proslul jako autor díla Souostroví Gulag, popisujícího hrůznost sovětských věznic a lágrů. Jak se z nebojácného bojovníka proti bolševické totalitě mohl ke konci života stát poskok Vladimira Putina? V rozhovoru pro CNN Prima NEWS to vysvětluje novinář, překladatel a znalec ruských poměrů Libor Dvořák.
Solženicyn prokázal jako disident neobyčejnou kuráž. Jak se takový bojovník s totalitou mohl stát příznivcem postsovětského diktátora Putina?
Solženicyn bývá často srovnáván s jiným rozporuplným ruským géniem Dostojevským. Řekl bych, že právem.
ČTĚTE TAKÉ: Pepa Mašín je tvrďák i cíťa. Zabít ho chtěli komouši i africký diktátor, říká autor nové knihy
Alexandr Isajevič Solženicyn
Narozen 11. prosince 1918, zemřel 3. srpna 2008.
Nejznámější sovětský disident. Roku 1970 obdržel Nobelovu cenu za literaturu.
Jeho nejslavnějším dílem je Souostroví Gulag, popisující vězeňský systém SSSR. Solženicyn čerpal z vlastních zkušeností, k pobytu v lágru byl odsouzen po kritizování Stalina v dopise příteli.
V roce 1974 byl zbaven sovětského občanství a donucen opustit vlast. Žil v USA, do Ruska se vrátil v roce 1994. Záhy se stal velkým zastáncem prezidenta Putina.
Proč?
Oba uměli dokonale popsat svět, v němž žijí. Vystihnout, co na něm lidem vadí. Na druhé straně ale oba též uměli být vyložení tmáři. V tomhle k sobě mají blízko.
Jak tedy vyjádřit Solženicynův vztah k Putinovi?
S autorem Souostroví Gulag se to má tak, že při všech svých nesporných lidských i uměleckých zásluhách šlo rovněž o jedince, pro kterého byl rozpad Sovětského svazu tragédií. Podobně jako pro Putina. Takže když v roce 2008 došlo na Solženicynův pohřeb, Putin přišel s kyticí růží, objal vdovu, směřoval k ní utěšující slova. Najednou se ukázalo, že tito dva muži z absolutně opačných pólů – jeden bývalý představitel KGB, druhý nejvýznamnější zástupce disentu – si k sobě mohli najít cestu.
Pořád se to špatně chápe.
Je to paradox jen do té míry, že v každém člověku mohou dřímat dva protichůdné principy. A zrovna na Solženicynovi se tohle dalo pozorovat docela snadno. Před lety jsem překládal zajímavou Solženicynovu novelu, která už byla poznamenána jeho neblahými nápady. Jmenovala se případně: Jak bychom si měli zařídit Rusko. Solženicyn v ní spoléhal na systém tzv. zemstev, tedy jakýchsi hlavně venkovských pospolitostí.
Komentátor Českého rozhlasu a expert na Rusko Libor Dvořák Zdroj: CNN Prima NEWS
Při debatách o takových samosprávných celcích se trochu zapomínalo na to, že se zemstvy přišel už car Alexandr II. v roce 1864. V tom ostatně vidíme jistý Solženicynův příklon k patriarchálnímu, vyloženě carskému Rusku. K impériu. Solženicyn si podobně jako mnoho dalších Rusů zkrátka neuměl představit, že by jeho země měla fungovat jinak než jako velmoc. Jako velká a mocná říše.
Jaký byl jeho vztah k Západu?
Měl ho za dekadentní. Po odchodu ze SSSR žil dlouhé roky v americkém Vermontu. A právě protože vyznával principy ruského patriarchálního života, byl západní společností velmi zaskočen. I to do značné míry ovlivnilo jeho vztah k Rusku i jeho současnému carovi.
Co z věcí, kterých se dopustil na sklonku života, považujete za nejsmutnější?
Mně to přijde smutné a bolavé úplně celé. Vzpomeňme už na jeho návrat do Ruska v roce 1994. Ve Vladivostoku odstartoval něco, co bylo původně plánováno jako triumfální cesta po vlasti. Jenže to nedopadlo příliš dobře. Syn ho musel na jednotlivých zastávkách často omlouvat, že se tatínek necítí dobře, takže se mezi lidmi neukáže. Jak říkám: při vší Solženicynově genialitě a velikosti v něm dřímalo i cosi, co ho určitě nešlechtilo. A co si odnesl až do hrobu.
Kazí to ve vašich očích jeho odkaz?
Osobně bych zůstal u jeho obrovitého díla, za které také dostal Nobelovu cenu. To je daleko podstatnější než jeho poslední sporná léta v Rusku. Možná byl Solženicyn jen trochu jiným člověkem, než jakým jsme si ho vysnili. Představovali jsme si Alexandra Solženicyna jako rytíře bez bázně a hany.
Alexandr Solženicyn (vlevo) s dalším spisovatelem Heinrichem Böllem v roce 1974. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Mám-li učinit srovnání, které vždy poněkud pokulhává, je to podobné jako u hrdiny dnešní doby Alexeje Navalného. Ten v sobě také nemá jen andělské principy, vlastně ctí i zásady přímo opačné. Jenže dokud je takový člověk mučedníkem – a tím Solženicyn v SSSR byl, stejně jako je jím nyní Navalnyj v Putinově ruském kriminále – tak zkrátka a dobře nejsme schopni a ochotni přiznat, že by mohl mít také nějaké charakterové vady. Ano, Solženicyn zřejmě Putinovi a jeho režimu docela fandil.
A nedá se to chápat tak, že byl před svou smrtí v požehnaných 89 letech putinovskou mocí spíš zneužit?
Ano, dá. V mých očích každopádně zůstane člověkem, jehož zásluhy zdaleka a mimořádně převyšují to, co se dá nazvat možnými vinami. Hleděl bych si podstatné části Solženicynova díla. Nesázel bych tolik na výše zmíněnou novelu, případně na jeho soubor úvah Rusko v troskách, vydaný v roce 1998. Opíral bych se spíš o jedinečná díla, jakým je Souostroví Gulag, román V kruhu prvním či novelu Jeden den Ivana Děnisoviče. To je pro nás Solženicyn. Nikoliv ten člověk, který v jistém smyslu poklonkoval diktátoru Putinovi.
