Po matce je Češka a po otci Jemenka. Ve dvaceti letech odešla Sabina Addailamy z Prahy do jemenské metropole San’á, kde se nyní s pomocí českých kamarádek snaží čelit postupujícímu hladomoru. Ve válkou zmítaném Jemenu je to boj s větrnými mlýny. „Denně vidím spoustu podvyživených děti, některé se prohrabují mezi odpadky a hledají cokoliv, co by snědly,“ informuje 46letá Addailamy přímo ze San’á.
Sabina Addailamy nikdy nezapomene na začátek jemenské války před sedmi lety. „Dcera byla zrovna nemocná a já seděla vedle ní na posteli. A najednou se ozvala příšerná rána, nato se rozlétla okna a postel se pohnula dopředu a nazpět, vlastně se pohnul celý dům. Byla to mini nukleární bomba, která vybuchla asi sedm kilometrů od našeho domu,“ vypráví pro CNN Prima NEWS. Od roku 2014 se pak nálety na hlavní město staly všední realitou. „V některých částech San’á to dnes vypadá jako ve městě duchů. Od počátku konfliktu už prý Jemen schytal asi 700 tisíc zásahů,“ říká pražská rodačka.
Když hladomor klepe na dveře
Jemenem na jihu Arabského poloostrova od roku 2014 postupuje kromě války i nepřítel jménem hlad. Hlad takových rozměrů, že přináší smrt. „S cenami potravin a nedostatkem paliva je to pořád horší. V Jemenu žije asi pět milionů lidí, kterým právě teď klepe na dveře hladomor. A dalších nejméně šestnáct milionů lidí čeká postupné vyhladovění,“ informoval na sklonku září Valné shromáždění OSN šéf Světového potravinového programu (WFP) David Baesley.
Předtím než v dubnu 2014 začalo Saúdské královské letectvo bombardovat Jemen, vyučovala Sabina Addailamy angličtinu a manželovi pomáhala s řízením jeho soukromé společnosti. Životní podmínky v San’á tehdy nebyly až nijak dramaticky odlišné od těch v Evropě. Teď je to peklo na zemi.
Soused zemřel hladem
Postupující hladomor sleduje žena v přímém přenosu. „Už před rokem třeba umřel náš soused. Hlady. Žil sám a po ztrátě práce nemohl dlouho najít žádnou jinou. Neměl prostě odvahu někoho požádat o pomoc,“ líčí. O pomoc zřejmě nepožádal také proto, že v okolí každý den sledoval, jak se sousedům nedaří sehnat jídlo ani pro své malé děti.
Sabina Addailamy nesložila ruce v klín a společně s českými přítelkyněmi daly v roce 2018 dohromady spolek s výmluvným názvem Pomůžu jak můžu. S cílem zajistit každý den jídlo alespoň pro padesát hladovějících jemenských rodin.
„Prostě se to muselo stát, protože jsme uprostřed těch hrůz měly kamarádku. Od začátku nám bylo jasné, že nenakrmíme miliony hladovějících, ale dokázaly jsme sehnat peníze a poslat je Sabině, aby nakoupila plynové vařiče, hrnce a do nich každý den rýži a zeleninu. A těch padesát rodin dneska opravdu umíme nakrmit. Každý den,“ vypráví Šárka Mokrá, předsedkyně spolku Pomůžu jak můžu. I v zemi, kterou decimuje hladomor, lze základní potraviny nějak obstarat. Ovšem za nehorázné ceny, značná část obyvatel země je přitom bez příjmů.
Učitelka se čtyřmi dětmi žije ve chlévě
Požádali jsme Sabinu Addailamy, aby přiblížila osud alespoň jedné rodiny ze San’á, kterou projekt zachraňuje před vyhladověním: „Zrovna si přišla pro oběd Jamila Azazi. Má tři dcery – 10, 14 a 17 let – a k tomu sedmiletého syna. Desetiletá dcera je navíc postižená, nemůže chodit. Paní Jamila je učitelkou na základní škole a její manžel učil na střední škole, bohužel nedávno zemřel na selhání ledvin,“ vypráví. Zdravotní péče v Jemenu je v katastrofálním stavu, nejsou základní léky, umírá se na banální potíže.
„Státní zaměstnanci ani důchodci kvůli válce nedostávají už pět let mzdu ani důchody, takže i Jamila je bez platu. Po smrti manžela navíc musela opustit byt, který si pronajímali. A teď rodina žije v přístavku, který dříve sloužil pro přenocováni ovcí, takže vlastně bydlí v chlívku,“ pokračuje Addailamy plynnou češtinou v líčení všedního dne v rozbombardovaném městě. „Jamila ale i bez výplaty chodí každý den do práce a učí. Říká, že bez školní výuky by tahle generace neměla vůbec žádnou budoucnost.“
Mámy pro Jemen
Cílem spolku Pomůžu jak můžu je navařit teplá jídla pro stále více hladovějících rodin. Martina Neuwirthová proto založila podpůrnou iniciativu Mámy pro Jemen, která se snaží zajistit další finanční zdroje.
Pomůžu jak můžu
Spolek Pomůžu jak můžu a iniciativa Mámy pro Jemen zajišťují jídlo pro hladovějící jemenské rodiny. V současné době jejich veřejná kuchyně dokáže uvařit jedno teplé jídlo (rýže se zeleninou) za 16 Kč pro jednu osobu na jeden den, to znamená za 481 Kč pro jednoho člověka na celý měsíc, tedy za 2 800 Kč pro 6 osob (1 rodina) na měsíc. Aktivistky proto dávají dobrým lidem v Česku ke zvážení: „Průměrný oběd pro dvě osoby v české restauraci za cca 500 korun, anebo jeden člověk zachráněný od hladu na celý měsíc?“ Bližší informace o pomoci hladomorem ohroženému Jemenu jsou k dispozici na stránkách spolku: www.pomuzujakmuzu.cz.
„Mezi obyčejnými matkami v bezprostředním okolí, třeba i na sídlištích, kde některé ženy mají samy hluboko do kapsy. Všechny jsme ale mámy malých dětí, takže je to pro nás hrozná představa, že bychom neměly pro děti vůbec nic k jídlu. Že by nám před očima umíraly hlady,“ vypráví Neuwirthová. A tak české matky srdnatě pomáhají těm jemenským.
Zakladatelky inciativ neřeší, kdo má v jemenském konfliktu „pravdu“. Ani proč saudskoarabské síly, které bombardují San’á i další města, mají podporu Spojených států amerických. „Jde nám výhradně o životy hladomorem ohrožených rodin ve zcela izolovaném Jemenu. Země je hermeticky uzavřená, nemohou se tam dostat ani mnohé velké humanitární organizace. Z České republiky v tuto chvíli nejde do Jemenu prakticky žádná pomoc,“ vysvětluje Šárka Mokrá.
Mrtvé dítě každých deset minut
Válka v Jemenu vypukla podle agentury ČTK v roce 2014, když se hlavního města San’á chopili Iránem podporovaní Húsíové. Do boje proti nim se ale záhy zapojila mezinárodní vojenská koalice pod vedením Saúdské Arábie, přičemž konflikt bývá označován za zástupnou válku Saúdské Arábie s Íránem. Ukončení války v Jemenu se předpokládalo v řádu měsíců, boje ale trvají dosud a OSN situaci v Jemenu aktuálně označuje za nejhorší světovou humanitární krizi.
„Letiště je zavřené již sedm let, námořní přístavy jsou blokovány. Lidé nemohou vycestovat, ani když potřebují akutní zdravotní péči. V zemi je minimum léků, nemáme tady ani inzulin, nejsou léky pro nemocné rakovinou,“ líčí Sabina Addailamy. „Každých deset minut zemře v Jemenu dítě kvůli důvodům, kterým by šlo zamezit. Kvůli hladu, podvýživě a nemocem, které by se v jiných podmínkách daly vyléčit,“ píše se v aktuální zprávě Henrietty Foreové z Dětského fondu OSN (UNICEF). Podle dokumentu je v Jemenu akutně podvyživeno 2,3 milionu dětí mladších pěti let. A téměř 400 tisíc z nich je kvůli hladu v bezprostředním ohrožení života.
Migranti z hladu
Spolky Pomůžu jak můžu a Mámy pro Jemen organizují i dobročinné bazary. Utržené peníze posílají do San’á, nemohou však odvrátit každodenní přítomnost smrti v masce hladomoru. „Je to opravdu nesmyslná, ale zdá se nekončicí válka,“ zoufá si 46letá Sabina Addailamy, která v Jemenu vychovala tři děti. Její manžel Khaled žil dvacet let ve Velké Británii a s britskými pasy mohla rodina už několikrát utéct do bezpečí. Úprk z trpící vlasti ale manželé považují za zbabělost.
Čas od času se některým Jemencům přece podaří před hladomorem uniknout za hranice. Češi se pak o nich dozvědí třeba z této aktuální agenturní zprávy ČTK: „Na týden od 4. do 10. října připadlo 810 případů nelegálního překročení polsko-německých hranic. Tito lidé pocházejí především z Iráku, Sýrie, Íránu a Jemenu. Cestují přes Bělorusko, Litvu a Polsko.“
Agenturní zprávy Jemence představují jako nelegální migranty, o příčinách útěku zpravidla neinformují. Šárka Mokrá ze spolku Pomůžu jak můžu proto vzkazuje odpůrcům migrace, že Jemenci utíkají z vlasti před hladomorem a válkou, jde jim o holý život. Zásadní finanční pomoc této zemi by přitom výrazně snížila i migraci, musí ale napřed dojít k ukončení bojů.
Češi umírají na přežírání
„Před válkou měli lidé v Jemenu podobnou životní úroveň jako v České republice,“ vzpomíná Drahomíra Kyzková, další dobrovolnice ze spolku Pomůžu jak můžu. Před vypuknutím bojů pracovala v Jemenu jako zdravotnice a během pětiletého pobytu si zemi zamilovala. „Žijí tam úžasně přátelští lidé,“ říká. Se Sabinou Addailamy se náhodou setkala v San’á při akci k výročí založení Československa. „Překvapilo mě, jak jedna Jemenka v tradičním oděvu nadšeně zpívala českou hymnu. Od té doby jsme se Sabkou kamarádky.“
A tohle kamarádství bylo i jednou z nitek, z nichž se nakonec utkal spolek zachraňující životy. „Všechny rodiny, pro které naše veřejná kuchyně vaří, znám osobně. Do projektu vybírám jen ty, které jsou opravdu v děsivé situaci. Třeba ženu, která bojuje s leukemií, nemá žádnou lékařskou péči a stará se o nemohoucího manžela,“ vypráví Sabina Addailamy.
Ženy organizující v České republice pomoc Jemenu denně uvažují o neuvěřitelných kontrastech dnešního světa. „Mnoho Čechů vlastně umírá na přežírání, tedy na nemoci spojené s obezitou. V Jemenu se ve stejné době umírá hlady,“ přemítá Drahomíra Kyzková. A Jemen dokonce leží na stejném Arabském poloostrově, na kterém se právě koná světová výstava Expo v Dubaji.
