V někdejší dělnické kolonii u nádraží v Bohumíně se o dovolené pouze sní. „My pojedeme na dovolenou do Egypta,“ tvrdí jeden z místních kluků. „Do Egypta bys chtěl? Tady máš Egypt,“ zpraží máma asi desetiletého syna, který celé letošní prázdniny stráví na ulici. Z vyloučené lokality u mezinárodního nádraží se na dovolenou nikam nejezdí, ačkoliv přímo kolem činžáků z neomítnutých cihel sviští po celý den rychlíky do půlky Evropy.
Přesně v 17:52 opustil bohumínské nádraží mezistátní expres s konečnou stanicí na poloostrově Hel v Baltském moři. Dneska už stanicí projelo také několik souprav do Vídně a Štýrského Hradce, na které navazují přímé rychlíky do italského Terstu a jinam do Středomoří. Bohumín je pořád významným evropským železničním uzlem, pro obyvatele dělnické kolonie u nádraží jsou však cílové stanice rychlíků absolutně nedostupné.
Dovolená před činžákem
„Rodiče nikam nejezdili, na dovolené jsme v životě nebyli,“ svěřuje se 18letá Vanesa Baraňová. „Nikdy jsem nebyla u moře, ale moc bych ho chtěla vidět,“ zatouží po plážích a vlnobití. V kolonii z červených neomítnutých cihel, která u bohumínského nádraží stojí více než 120 let, jsou doma hlavně Romové. Ve vyloučené lokalitě však žijí i rodiny z majority a obě etnika spojuje chudoba. Dovolená u moře tady nepřipadá v úvahu.
Vanesa Baraňová dosud všechny prázdniny proseděla v ulicích Bohumína. Před činžáky anebo před nákupními centry. Ptám se: „A byla jste někdy aspoň v Praze?“ Vždyť přímo v kolonii slyšíme, jak po pražcích drncají expresy směrem do hlavního města. „V Praze jsem nikdy nebyla,“ odpoví dívka. „A na Sněžce?“ vyhrknu asi poněkud nevhodně. Vanesa neodpoví.
Před rokem se jí notně zkomplikoval život, když otěhotněla a vztah s přítelem dlouho nevydržel. „Nechal mě, tak jsem zůstala sama s ročním Tobiasem,“ vypráví. Tobias sedí v kočárku, Vanessa na židli. Ve vyloučené lokalitě posedávají na židlích přinesených z rozpálených bytů desítky dospělých, zatímco mezi domy běhá chumel dětí. „Chtěla bych do Turecka,“ konkretizuje plány Vanesa, zřejmě ovlivněna romantickými tureckými telenovelami ze středomořských letovisek. „Ráda pojedu i do Chorvatska. Nejraději letadlem,“ dodá a podívá se k obzoru, za kterým asi tuší moře.
Egypt u bohumínského nádraží
Před jiným z činžáků sedí 35letá Alžběta, zástupce majority. „Doma jsme nikdy neměli peníze na dovolenou. Nepamatuji, že bychom někam jeli. Jo, jen jednou jsme byli u příbuzných na Slovensku,“ vypráví. Příjmení odmítá sdělit, o fotografii nestojí. Vychovává sedmileté a čtrnáctileté dítě. „Dělám jako operátorka ve výrobě, patnáct tisíc čistého, kam s tím asi tak chcete jet na dovolenou? Nikam,“ stěžuje si. Je prý ráda, že zaplatí sporožiro a nájem. „A teď to zdražování, máslo za šedesát, olej za stovku, to je šílené,“ dodává.
Dělám jako operátorka ve výrobě, patnáct tisíc čistého, kam s tím asi tak chcete jet na dovolenou? Nikam.
Alžbětina kamarádka je Romka. „My na to nemáme. Naše dovolená je každý rok stejná. Před barákem,“ vypráví žena a její zhruba desetiletý syn mě chytne za košili. „Víte, pane, kam my teď pojedeme na dovolenou? Do Egypta!“ prohlásí přesvědčivě, jeho matka ho ale okamžitě utře: „Do Egypta bys chtěl? Tady máš Egypt!“ Neomítnuté cihlové domy v kolonii skutečně připomínají chudinské čtvrti v Káhiře. I vedro je tu podobné, v Bohumíně se v minulých dnech teploty přiblížily až ke čtyřicítce.
Iba do chuja pojedeme
Z činžáku vychází další romská mamina. „Iba do chuja pojedeme. Do chuja ano, ale na dovolenu ne,“ spustí zhurta. Trochu ostravsky a trochu slovensky. Všichni se rázné replice zasmějí, sranda to však není, spíš sociální problém. V ghettu se potkávám pouze se špičkou ledovce, počet tuzemských domácností s příjmem pod hranicí chudoby ale neustále vzrůstá. Z 9 % koncem roku 2021 na momentálních 16 %, alespoň podle aktuálního průzkumu Českého rozhlasu a společnosti PAQ Research. Týdenní dovolenou mimo domov si podle Českého statistického úřadu nemohlo v roce 2018 zaplatit 28,3 % populace. Aktuálně to může být až o deset procent více.
Romové ve vyloučených lokalitách většinou dovolenou nikdy nepoznali. A zdejší děti netuší, co to znamená prožít týden na táboře, kde by byly zapřaženy do celodenního programu. Jediným programem prázdnin v bohumínské kolonii je nuda a poflakování. „V takové situaci není daleko ke drogám a drobné kriminalitě. Každý rok sice organizujeme tábory pro děti z vyloučených lokalit, ale vzhledem k obrovskému množství bezprizorných děcek na Ostravsku, které by takový tábor potřebovaly, je to kapka v moři,“ říká známý aktivista Kumar Vishwanathan, šéf ostravské neziskové organizace Vzájemné soužití.
Zítra jedu do Dubaje
V bohumínském ghettu oslovuji i skupinu teenagerů, ačkoliv mezi náctiletými se motají také děti, které touží rychle dospět. Junioři se snaží frajeřit. „Když budu chtít, tak pojedu zítra na Dubaj,“ říká jeden z nich. „Podpora je podpora, tady nikdo nikam nejezdí, žádná Dubaj nehrozí,“ rýpne si další. Dovolenou u moře tady nikdo nezažil ani s rodiči. Vlastně žádnou dovolenou. Třetí z Romů začne básnit o Chorvatsku, čtvrtý o Turecku. „Moje práce je sociálka,“ dodá kluk z majority, který také patří do party. „Za nás dělají jiní,“ pokračuje další. „Já třebas robim,“ protestuje jiný Rom.
Představit se nechce nikdo, s fotografií souhlasí jen dva z nich. „Napište tam, že jste mluvil s gangem z Bohumína,“ radí mi jeden z Romů, jak celou partu představit. „Brácha pracuje v Anglii a tam se někdy chodí koupat do moře,“ slyším o pět minut později v jiné partě. Když už totiž někdo z vyloučené lokality vyrazí do světa, tak za prací. „Dovolená, jak si ji představuje majorita, nemá u Romů tradici. Jezdí se hlavně za prací, a když tam živitel rodiny uspěje, udělá si výlet celá rodina,“ popisuje Kumar Vishwanathan migraci z Ostravska.
„Romské děti v podstatě ani neví, jak jinak a lépe své dětství strávit. Obvykle nepoznají nic jiného než pobyt před domem se svými vrstevníky. Výlety s rodinou, pěší turistika, dovolená u moře či víkend strávený na chatě, to je pro ně něco neznámého,“ uvádí Jana Kopanská v diplomové práci o specifikách „romství“, kterou vypracovala na katedře sociální pedagogiky Masarykovy univerzity v Brně. „Většinou se nedostanou k moři za celý svůj život, pro Neromy je to nepředstavitelné,“ tvrdí Kopanská.
Šest piveček místo dovolené
K moři se nedostane ani spousta dětí z majority. „Šli jsme s tatínkem do hospůdky. Tatínek vypil šest piveček a šli jsme domů,“ napsal jeden ostravský žáček prvního stupně základní školy v krátkém slohovém cvičení na téma Moje prázdninové cesty. Úkol po prázdninách zadala pedagožka Klaudie Lišková, když učila na sídlišti s výmluvným názvem Sídliště OKD, postaveném pro ostravské havíře.
Teď Lišková vzdělává děti na prvním stupni venkovské školy v Kozmicích na Opavsku. „Na sídlišti asi třetina dětí trávila celé prázdniny v paneláku a v okolních ulicích. Na venkově je zase dovolená něčím jako povinností, aby soused obstál před sousedem. Neznám dítě, které by nikam nejelo,“ vypráví kantorka. Většina rodin prý míří do Středomoří.
Kdyby se našel sponzor...
Teprve 18letá romská dívka Vanesa Baraňová přesto věří, že moře jednou spatří na vlastní oči. „Mateřskou pobírám 10 tisíc měsíčně, za byt platím také 10 tisíc, jak můžeme s Tobiasem někam jet? No nemůžeme nikam, leda do…,“ stýská si mladičká maminka s miminem v náručí. Záhy svůj sen přesto zkusí přiblížit k realitě. „Vy byste mi tu dovolenou neproplatil? Jako ta vaše televize,“ zeptá se odhodlaně.
Vy byste mi tu dovolenou neproplatil?
Zakroutím odmítavě hlavou. Kdyby se ale našel sponzor, adresu romské dívky má redakce CNN Prima NEWS k dispozici. „Byla bych moc ráda, všichni už byli u moře,“ říká Vanesa Baraňová pod dojmem televizích zpráv, které popisují, jak miliony Čechů vyrážejí na zahraniční dovolenou.
