Špitálníková: V Severní Koreji tvoří střední třídu ženy. Lépe se vyznají na černém trhu

Koreanistka Nina Špitálníková je první Evropankou, která se do Severní Koreje dostala dvakrát. Jako výzkumnice se zajímá o obyčejný život občanů KLDR. Útěk z jednoho z nejkrutějších režimů na světě neromantizuje a upozorňuje na to, že vztah Jihokorejců se k uprchlíkům mění stejně jako nejizolovanější společnost za ostnatými dráty. Podle Špitálníkové do Severní Koreji došla i ženská emancipace, jen trochu jiným způsobem.

V Severní Koreji vládnou muži. V Pchjongjangu ženy nesmí řídit auto, dokonce nemohou jezdit ani na kole, protože je to pro místní soudruhy příliš sexy. Existují nějaké znaky emancipace?

Zlepšení už bylo znát v roce 2011 za Kim Čong-ila a v roce 2012 za Kim Čong-una. V hospodách jsem viděla ženy, které pily pivo a kouřily. To bylo předtím naprosté tabu, ženy mohly být jen doma, nebo v práci. Ale díky tomu, že trávily hodně času na černém trhu, začaly mít více peněz a dostaly se k vyššímu sociálnímu statusu. Takže střední vrstvu tvoří ženy, ale celá společnost je stále šovinistická. Ano, pár žen v politice je, jako sestra Kim Čong-una, ale jinak jde o ryze mužskou společnost. Sjezdy Korejské strany práce jsou totální pánská jízda.

Dostanou se Severokorejky k nějakým odkazům kultury z Jižní Korey, jako jsou televize, filmy nebo časopisy? Asi to není tak, že by žily v totální nevědomosti, jak vypadá svět okolo.

Vyšší společenská vrstva nebo lidé žijící ve větších městech se mohou například dostat k DVD, jako to bývalo za komunismu u nás s kazetami VHS. Ty DVD obsahují jihokorejské filmy, protože jde o jazyk, kterému rozumí. Pokud však u vás tajná policie nebo kdokoliv jiný DVD najde, následují vysoké tresty, může to být i trest smrti. Takže ano, Severokorejky znají módní trendy, dokonce lze na černém trhu sehnat i módní časopis Elle.

Jak vypadá kult krásy v Severní Koreji? Je tam bílá pleť opěvovaná stejně jako ve většině asijských zemích?

Ano. Kult krásy se hodně mění, dříve byly vyzývavé šaty nebo šaty na ramínka chápány jako imperialistická tendence, která se nesmí připustit. Od doby, co Kim Čong-un založil svoji dívčí kapelu Moranbong, se ženy začaly oblékat trochu vyzývavěji. Když byla dříve hodně vidět manželka Kim Čong-una, měla kostým od Diora.

Jak moc se za desítky let odlišil mezi oběma zeměmi kdysi jednotný jazyk?

Severní korejština je od jižní korejštiny hodně odlišná hlavně slovní zásobou. V 60. letech Severokorejci čtyřicet až padesát procent slov nahradili jinými. Když čtu texty, rozumím více severokorejštině než jihokorejštině. Na rozhovory jsem si brala tlumočníka, protože moje korejština je tragická, na to, že jsem ji vystudovala. Stresovala bych se jazykem a neřešila bych při rozhovoru obsah výpovědi.

Ve svých knihách píšete o tom, že útěk ze Severní Korey připadá v úvahu jen ve chvíli, kdy jde o člena horní kasty (KLDR má 51 kast, pozn. red.) a důvod je spíše ekonomický. Jak se teď vlastně k uprchlíkům staví Jižní Korea, kam Severokorejci nejčastěji míří?

Přístup jihokorejské vlády se hodně změnil. Když dříve Severokorejec přicházel na území Korejské republiky, dostával poměrně hodně peněz, takový balíček na životní základ. Za nějakou dobu se ale několikanásobně snížil. Když se bavím se severokorejskými uprchlíky, všichni říkají, že utekli kvůli svobodě, ale když s nimi člověk mluví déle, rychle zjistí, že se zkrátka chtěli mít lépe. Lidé, kteří jsou vysloveně proti severokorejskému režimu, jsou ze společnosti hodně rychle odstraněni. Takže aby mohl někdo utéct, musí se systémem částečně spolupracovat.

Jak se liší Severokorejci od Jihokorejců?

Severokorejci se nedokážou úplně ztotožnit s kapitalismem. A také mají problém s tím, že v Severní Koreji je vyšší třída někdo. Je vážená, ti lidé jsou známí, mají jméno a postavení. Pak přijdou do Jižní Korey, kde sice získají svobodu, ale jsou jen součástí šestnáctimilionového Soulu. Pro ně je hrozně těžké být člověkem bez tváře. Navíc jsou zdejší lidé poměrně rasističtí, takže na ty s tmavší pletí se mohou dívat jako na „ty Severokorejce“. Ačkoliv jsou pořád určitým způsobem vítáni, už to není takové jako před deseti lety. Sami Severokorejci říkají, že se snaží přeučit jazyk, aby to na nich nebylo poznat. Pro ně je snazší neříct, že pocházejí ze Severní Korey.

Příjezd do hypermoderní společnosti v Soulu musí být pro uprchlíky naprosto šokující. Jižní Korea byla ještě v sedmdesátých letech minulého století rozvojovou zemí, dnes je desátou nejvýznamnější ekonomikou světa. Co Severokorejce vyvádí nejvíce z míry?

Naráží opravdu na všechno. Severokorejec nastoupí do takové jihokorejské instituce, která ho vysloveně učí žít: Co je to pracovat za peníze, jak s vydělanými penězi naložit, co to znamená nájem. Ale pokud Severokorejec pochází z vyšší třídy, neměl se ve své bývalé zemi špatně. Takže šok zažívají velký, ale nemusí být tak velký, jak si představujeme.

Jižní Korea se stále více otevírá světu. S tím souvisí dynamicky se měnící mezilidské vztahy. Staré hodnoty Asie bojují se západními. Ačkoliv je tam stále problém mít dítě před svatbou nebo se rozvést, sex na jednu noc už výjimečný není.

Bydlet s přítelem před svatbou je nereálné, takže všude existují hodinové motely, aby si dvojice měla kde užít. Tento rozpor společnost akceptuje bez problému, což mi přijde úplně bizarní. Když přijedu do Soulu, pořád vyhledávám tradiční místa, nová Korea mi není blízká. Vlastně jí nedokážu porozumět, ani ji nesleduji. Když vidím, jak se v osmnácti letech mladé holky nechávají operovat, aby měly dvojitá víčka jako lidé ze západu, jsem z toho spíše šokovaná. V něčem je mi sympatičtější severokorejská společnost, která je tradiční.